Co dělá dobrou vysokou školu

3. 5. 2012 / Boris Cvek

Líbí se mi názor Petra Wagnera na vysoké školy. Ano, vysoké školy, a zejména univerzity, by měly představovat exkluzivitu, vysoký standard vzdělávání.

Jak ale něco takového určit? Třeba v přírodních vědách se to celosvětově dělá podle hodnocení publikací, které daný autor vyprodukuje. Přesto znám dost lidí v přírodovědných oborech na univerzitách, kteří tvrdí, že dobrý vysokoškolský pedagog publikovat v prestižních vědeckých časopisech nemusí.

Hodnotu publikací je ostatně také obtížné posoudit.

Spoluautoři vědeckých článků často nerozumějí celému obsahu článku a píší pouze jeho odstavce, založené na v zásadě rutinním, bezmyšlenkovitém měření. Tlak na publikování článků je tak obrovský a tak zásadně na něm závisí kariéra univerzitního vědce, že se velmi často publikují výsledky zbytečné, pochybné nebo dokonce podvodné

Ve vědecké komunitě se stále častěji diskutuje o zbytečnosti velkého množství vědeckých publikací.

V oblasti biomedicínského výzkumu sám šéf National Institutes of Health (největší biomedicínské výzkumné instituce na světě) jmenovaný americkým prezidentem mluví o frustraci z výkonnosti současného výzkumu (článek "Mining for therapeutic gold" publikovaný v červnu 2011 v Nature Reviews Drug Discovery).

Co tedy znamená být excelentní? Dělat spoustu vědeckého výzkumu, který je zbytečný a stojí obrovské množství peněz? Nebo si být sebekriticky vědom této situace a hledat řešení v nějakém novém, mezinárodně uznávaném přístupu?

Vyžaduje excelence přehled o těchto globálních souvislostech, diskutovaných v těch nejlepších časopisech a na těch nejlepších pracovištích?

Pak jsme na tom s excelencí v Česku velmi špatně.

A obdobné je to se studenty. Čím více máme pseudooborů, které jsou zaváděny jen kvůli počtu studentů a množství peněz, tím méně motivovaní a zaujatí se mi studenti obecně zdají.

Existuje spousta specializovaných oborů, v nichž se ztrácí podstata a náročnost standardního studia takové fyziky, chemie či biologie, jak to bylo ještě za dob, kdy jsem studoval já.

Když dobře a do hloubky vystudujete třeba chemii, můžete v budoucnu skončit jako biolog nebo fyzik, máte obrovský manévrovací prostor díky hloubce a náročnosti studia.

Jako student anorganické chemie jsem zažil situace, kdy nebyl v ročníku nikdo, protože všichni byli "vyhozeni" a kdy státnicovali vždy tak 3-4 lidé ročně, i když v prvním ročníku nás bylo dvacet.

Byly to zároveň ještě doby velkého zájmu o přírodní vědy.

Náročnost studia byla výzvou.

Dnes je mezi studenty o fyziku a chemii či klasické technické obory zájem minimální. Studenti v zásadě nehodnotí studium podle obsahu a excelence (tedy náročnosti), ale podle snadnosti a míry nezájmu, s jakou je možné absolvovat.

Nedivím se tedy, když v hodnocení studentů mezi právnickými fakultami na druhém nejlepším místě skončila Právnická fakulta v Plzni, o jejíž studentech jsem nedávno už psal.

Žebříčky kvality fakult podle VŠ studentů

/p> Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 3.5. 2012