Žižka & Švejk - společnost s ručením velmi omezeným

13. 4. 2012 / Josef Mikovec

Byl to Haškův vynikající humor, mimo jiné, který pomohl doma i v cizině k rozšiření pohledu na Čechy coby národ švejků a k účelovému zkarikování historie. Nepochybná umělecká hodnota knihy to byla jen vzdáleně. Švejk byl chápán a hodnocen různě, kladně i záporně, zjednodušeně i švejkologicky. Pro jedny mazaný odbojář (v rámci možností) proti byrokraticko- klerikálně-vojenské mašinérii a nesmyslnosti 1.světové války od samotného jejího počátku, což předpokládá i usnadňuje omezené vidění Rakousko-Uherska v podobě výhodné pro alibi a chláchol. Pro jiné Symbol neredukovatelné osobnosti bojující proti  redukující, zracionalizované, nelidské, absurdní a krutě groteskní mašinérii obecně. Pro další pitomec všemu navzdory, egoista, cynik, nebo bezmocný člověk usilující o přežití, lidský a šlechetný, nebo také nelidský až krutý. Pro Ivana Olbrachta "Chytrý idiot, snad přímo geniální idiot, který to svým pitomým, ale mazaným dobráctvím všude musí vyhrát, poněvadž není ani možno, aby to nevyhrál." Olbracht se později mnohokrát přesvědčil, že to možno je. Pro Julia Fučíka byl Švejk dočasně "internacionální typ... voják všech imperialistických armád," posléze zamítnut 7. kongresem Kominterny. Kriticky se k Haškově knize vyjádřili prof. Václav Černý, Jaroslav Durych, Viktor Dyk, z těch z těch nejznámějších a nejvýznamnějších. Haškova kniha byla také označena za nemorální, vulgární (ne pouze v povrchním smyslu, proti kterému se Hašek oprávněně ohradil), znevažující a zneužívající, cynickou, dokonce i za sadistickou. Je nepřeložitelná a z atmosféry doby a místa už mnoho nezbylo. Pozůstatky Švejkovy Prahy a Čech byly, kde to šlo, zkomercionalizovány a přeposraty do kýče. Haškem degradovaná a redukovaná historie pozbyla humor a postrádá apel.

Josef Švejk bojující?

F. X. Šalda řekl o Švejkovi, že "je to přes všechnu komiku kniha k smrti smutná; neboť jednotlivec bojuje s ohromnou mocí, nad níž není větší, s válkou, boj o život a na smrt a boj o holé živobytí (na víc chudák nemá); a bojuje zbraněmi, podlými, zákeřnými, kterých si nevybral, které mu byly vnuceny, bojuje, jako bojují otroci." Šalda se však mýlí. Švejkovi tyto zbraně vnuceny nebyly, protože se Švejkem (švejkem) nestal v den atentátu na Franze Ferdinanda a nejde mu vždy pouze o holé živobytí, protože jedná často způsobem, který není nejvhodnější pro přežití (na rozdíl od méně výrazného inteligenta jednoročáka Marka). Postrádá solidaritu, hrdost, ohledy i čestnost před válkou a navzdory válce. Příkladem může být jeho chování, když je veden k feldkurátovi Katzovi. Švejk určitě není postava konzistentní. Pro Haška a především pro zdrobnělé švejky je často jen záminkou. Švejk neboří falešné hodnoty, nemůže, protože sám skutečných hodnot moc nemá, pokud vůbec nějaké; a žádné nemůže získat. Neskrývá nic pod maskou, je tou maskou. Je vždycky sám... a pouze švejkem, který se podvádí a zneužívá, zlodějíčkem bez životních alternativ. Je naprosto a nutně závislý. Rozhodně je podvodníkem a příživníkem nejen ve smyslu sociálním. Lidské a dobrácké postavy jsou v knize příznačně častěji okrajové nebo doplňující.

Potomci Švejka?

V diskuzním pořadu "Češi potomci Švejka" se hovoří o účinné a neúčinné rezistenci. Václav Bělohradský uvádí jako příklad účinné rezistence postoj a jednání dánského národa, jeho solidaritu, díky které 99 % dánských Židů přežilo Holocaust, ale současně přeceňuje účinnost Švejkovy rezistence a hodnotu účinnosti závislé na přijetí. Švejk je však účinnou rezistencí jen v literatuře, švejkování pak v určitých, nečetných konkrétních situacích, jinak může být dokonce pro vládnoucí chtěný nebo ukradený. Švejkův svět není symbolický, ale typisovaný. Významný domácí i zahraniční odboj za 2. světové války nešvejkoval. Nešvejkoval generál Eliáš ani Emil Hácha, který věděl, že obětuje více nežli svůj život. Nešvejkovalo se na Gestapu a v koncentrácích. Nešvejkoval ani Emanuel Moravec, kolaboranti z prospěchu, strachu, nemoci nebo zloby; meltři a udavači. Pro skutečnou pasivní rezistenci byl Švejk neužitečný a úlevný protektorátní humor následovalo poválečné běsnění, masakry českých, moravských a slezských Němců a maškaráda aktivních i pasivních kolaborantů a čehonů. Léta padesátá se pokud jde o švejkování poněkud podobala protektorátní době, s tím rozdílem, že skřeti a vransupové od velkostraníků až k  pouličním malovládcům byly trapné a mnohdy zlé karikatury profanující socialismus, kterým často hodně nedocházelo, často měli hodně másla na hlavě a hlavně nevěděli co bude. Major Terazky bil bolševiky, čo to vravím fašisty, nemyslelo mu to a chtěl jen svoji zupu bez krevní ssedliny. V tom nebyl sám. Udavačství, mstivost a závist se projevovaly jak se už dříve stalo zvykem a moc zase šmakovala a věznice se plnily a mučilo se. I v této době byl domácí odboj a hrdinství, tentokrát s malým pochopením a respektem většiny. Švejk byl znovu interpretován jako bojovník proti zpuchřelému a reakčnímu Rakousku a církvi a přistřiženému, dobově odbarvenému, vhodně stylizovanému Haškovi se dostalo oficiálního místa v zúžených dějinách literatury i úředně regulovaného, kupírovaného revolučního hnutí. Jako švejkovina působilo spíše mnohé co bylo míněno vážně. Především skuteční socialisté a čestní komunisté, nerežimní i režimní, partijní i bezpartijní to neměli lehké. Masovější bylo obojživelnictví, které bylo často nutné, často i žádoucí a vžilo se... a vnitřní emigrace. Lidé dobré vůle bez ohledu na politické přesvědčení a zařazení, kteří neviděli jinou cestu nežli podílet se na "historické" nebo naoktrojované nutnosti, museli dělat kompromisy a zraňovat svá svědomí, dívat se hodně dopředu, nebo rezignovali. Ti nešvejkovali. Pro sváteční chvíle a politický folklór byli znovu nověji přepracováni Hus a Žižka. Čehona, Matěj Brouček a Kondelík byli pro každou každodennost, tedy jak každodennost osobní, tak i kolektivní. Švejk Josef byl pro mírný odboj v mezích zákona, sebeuspokojení a bezbolestné přežití. Později, v době mírného pokroku v mezích zákona, se švejkovat mohlo vcelku bez rizika, ale vcelku také bez užitku. Občasně i k pobavení panstva a opatrnému pousmívání soudobých poručíků Dubů za netečnosti feldkurátů nové (ne)víry, ale Švejk už se vyskytnout nemohl a švejci už vybledli nebo z dění odstoupili. Doba jim nepřeje a jejich sebeklam nepomáhá.

Byli švejci před Haškem a bude Hašek po švejcích?

Nepřekvapuje, že v postvelvetové době nikdo nepozdvihl palcát a kádě se společnými penězi byly vykradeny, ale jak je možné, že kupř. v době humanitárního bombardování Jugoslávie v zemi Švejkově nikdo na vozejčku nevolal "Na Bělehrad, na Bělehrad"? A proč se vlastně za účasti vysokých činitelů v kvádrech a antisystémových aktivistů v chladné vážnosti, za virtuální přítomnosti Egona Bondyho, nekladou věnce ke Švejkovu pomníku? Myslím, že by to bylo v tom pravém a pozitivním duchu Švejka a švejkismu. Osobně bych se pokaždé zúčastnil.

Vytisknout