11. 4. 2012 / Michal Vimmer
Loni v listopadu byl červencový vrah 77 lidí shledán duševně chorým: Podle vyšetřujících psychiatrů trpí paranoidní schizofrenií. Uplynulo pár měsíců a diagnóza neplatí: Breivik je podle psychiatrů duševně zdráv, a tudíž plně zodpovědný za své činy. Čím to? Vyléčil se Breivik přes zimu z paranoidní schizofrenie? Asi ne.
Podle revizního vyšetření psychiatrického konzilia totiž Breivik duševně chorý nikdy nebyl.
Kde se stala chyba?
Schizofrenie je dnes mediálně vděčná a populární diagnóza asi jako dříve hysterie. (Hysterie už se nenosí m.j. proto, že s sebou nese genderově negativní konotace.) Novináři, politici a postmoderní myslitelé všeho druhu rádi žonglují adjektivem "schizofrenní (za všechny "Kateřina Klasnová: Jsem permanentně schizofrenní.")
Schizofrenní je dnes pomalu každý nejednoznačný problém, svár protichůdných stanovisek, vnitřní rozpolcenost. Ve skutečnosti ta všudypřítomná schizofrenie, o které se tak rádo mluví, znamená pouhou ambivalenci/ Ta sice může být příznakem schizofrenie, ale nikdy ne rovnou nemocí. Nerozhodnost či vnitřní konflikt zažívá někdy asi každý. Dá se říct, že ambivalence je dokonce normální, na rozdíl od psychiatrického problému schizofrenie.
Podívejme se konečně na soudobá diagnostická kritéria diagnózy schizofrenie, aneb jak se dnes dělá psychiatrická diagnóza.
Zdůrazňuji dnes, protože za 100 let, co se pojmem schizofrenie operuje, se diagnostika měnila několikrát a to dost zásadně. V současné době ke zmatení psychiatrů i veřejnosti úplně stačí, že angloamerická psychiatrie používá diagnostický systém DSM IV, zatímco zbytek světa manuál MKN 10 ZDE
Tyto dva systémy nejsou pouhými vzájemnými překlady, vůbec nejsou stejné, nejsou volně zaměnitelné, ale zhusta se tak v psychiatrické praxi děje.)
Obecná kritéria schizofrenie podle MKN 10 (tradičně se rozlišuje 5 až 8 druhů schizofrenie, jednou z nich je ta údajná Brejvikova schizofrenie paranoidní) vypadají následovně.
Diagnóza schizofrenie vyžaduje přítomnost alespoň jednoho z následujících příznaků v trvání delším než 1 měsíc:
Pokud není přítomen některý z předchozích příznaků, je třeba, aby byly přítomny alespoň dva z příznaků následujících:
Paranoidní schizofrenie je potom charakterizována relativně trvalými' často persekučními bludy' které jsou většinou provázeny halucinacemi sluchovými a poruchami vnímání. Poruchy afektivní'poruchy vůle' řeči a symptomy katatonní jsou bud' nepřítomné nebo poměrně nenápadné. ZDE
Co z výše uvedeného vyplývá?
Teoreticky stačí, aby Breivik trpěl bludy kontrolovatelnosti a ovlivňování (třeba o všeobecném komunistickém spiknutí) + bludným přesvědčením, které se vymyká dané kultuře (válka se světovým komunismem v Norsku neskončila) a je to.
Jistě se najde psychiatr, který má šmahem hotovou diagnózu schizofrenie.
Vyrobit paranoidní schizofrenii pak už není žádný problém, protože co je to relativně trvalý perzekuční blud? Co je to halucinace většinou? To znamená, že většinou u paranoidní sch. halucinace jsou přítomny, ale ne vždycky.
Že blud trvá dlouho, ale nikdo neví jak dlouho.
Zkrátka stačí, že Breivik motivován bludem. Blud je dle definice Mylné přesvědčení neodpovídající skutečnosti, vzniklé na chorobném podkladě, o jehož správnosti je nemocný nevývratně přesvědčen. Většinou ovlivňuje postoje a jednání. Na rozdíl od víry, politických názorů nebo omylu zde není příčinou nedostatečná informovanost nebo naše svobodné volní rozhodnutí akceptovat některé premisy. Hlavní charakteristikou bludu je, že je determinován chorobným duševním procesem. ZDE
Slabinou definice bludu a celé diagnostiky je, že tato definice kruhem zcela opomíjí osobnost psychiatra, protože je to právě psychiatr, kdo rozhoduje o tom, co je to ten chorobný duševní proces, ergo blud.
Nevzdělaný, omezený, politicky vyhraněný či zaujatý psychiatr snadno spatří blud i tam, kde velkorysejší, erudovaný psychiatr s rozhledem respektuje svobodu přesvědčení, byť se mu osobně příčí. V Sovětském svazu i v USA v 50.-60. letech byla tato forma schizofrenie velmi rozšířená. Zvláště mezi disidenty.
Dnes jsme dál.
Zpochybňovat úroveň první skupiny psychiatrických expertů, kteří Breivika shledali nepříčetným, tedy nezopovědným za své činy, rozhodně nelze bez znalosti jejich konkrétní argumentace. Ale vysvětlení, jak je možné, že jiná skupina nepochybně také vysoce vzdělaných psychiatrů dospěla na základě stejných znalostí a diagnostických kritérií k zásadně odlišnému závěru, je nasnadě. Bludný kořen je zaryt hluboko v tzv. operacionální diagnostice, která je pracovní metodikou obou aktuálních diagnostických manuálů (MKN 10 i DSM IV).
Aplikace operacionální diagnostiky v psychiatrii vypadá následovně: Diagnózu definuje seznam příznaků (dejme tomu čtyř nebo osmi, viz nahoře) a směrnice, kolik z nich musí psychiatr zaznamenat, aby byla splněna kritéria pro danou duševní poruchu (zlomek, tedy dvě nebo čtyři). Diagnostika se tím nesmírně zjednodušila: lze provádět zaškrtáváním libovolných políček v dotazníku, výsledek je bezprostředně digitálně zpracovatelný ... ale pojmy popisující psychopatologii jsou pořád stejně mlhavé, volnost výkladu nesmírná.
Záleží na psychiatrovi.
Spor o Breivika je proto exemplárním příkladem ambivalence současné psychiatrie na rozcestí : Na jedné straně jsou atomisti, kteří suverénně poznají slona poslepu , na druhé straně holisti, kteří odmítají tvrdit z na základě nálezu dvou střepů, jak vypadal rozbitý džbán. Na Breivikově případu je vidět, že digitalizace duševních pochodů pořád ještě dost dobře nefunguje.
Vytisknout
2.4. 2015 / Milan Mundier
Každý sociální pedagog má nějaké své „srdeční“ téma, něco, čemu by se chtěl jednou primárně věnovat. Já se dlouhodobě zabývám sociální situací lidí, kteří trpí nějakým závažným duševním onemocněním, nejčastěji schizofrenií. Proto si nesmírně vážím...