Šest poznámek ke korupčnosti současného systému v ČR

11. 4. 2012 / Stanislav A. Hošek

Existovala korupce za nadvlády nomenklatury KSČ?

Většina nejbojovnějších antikomunistů, vesměs těch opožděných, tvrdila od samých počátků současné moci, že korupce je pozůstatkem pokleslé morálky minulého režimu. Opravdu, za socialismu se vesele uplácelo. Tuzexové bony lékaři, který měl operovat někoho z rodiny, bonboniéry pro sestřičky, aby se mu v nemocnici více věnovaly, v dnešní mluvě nadstandardně. Láhev dobrého truňku na úřadě, aby potřebné povolení bylo vyřízeno co nejdříve a ne až v úřednické lhůtě. Ba někdy i obálka s penězi pro esenbáka, který rozhodoval o vydání devizového příslibu. Každý, kdo měl příležitost, patřil do nějaké sítě protislužeb na nedostatkové zboží, od náhradních dílů do automobilů, po lepší maso na rodinné oslavy. A nebylo příliš výjimečné, že mnozí prodejci vytvářeli u některého zboží záměrně nedostatek, aby si přilepšili ke svým nízkým mzdám.

Úplatkářství tehdy bylo jakýmsi ekvivalentem trhu, vždyť se nadarmo neříkalo, že za socialismu sice nic není, ale přesto každý má co potřebuje. Kupující úplatkem fakticky pouze akceptoval vyšší cenu nedostatkového statku. Úplatky za socialismu tak zajišťovaly spotřební výhodu na trhu nedostatkového zboží a služeb, většinou pouze jednorázovou. Vedle takové jednorázovosti vznikaly rovněž sítě vzájemného zvýhodňování při získávání spotřebních statků. Zasluhuje si však tento jev pojmenování korupce?

Necítím se kompetentním vytvářet pojmovou strukturu, ale vnímavý čtenář jistě cítí jakýsi rozdíl, mezi tehdejším úplatkářstvím a současnou korupcí. Oba jevy mají sice nějaké stejné rysy, jako je kupříkladu vytváření privilegií, či nelegálnost, ale jejich rozdílnost je zásadnější. Úplatkářství je spotřebitelským, převážně jednorázovým jevem, zatím co korupce je doslova politicko-mocenskou investicí, většinou dlouhodobějšího působení. Korupce pouze nezneužívá nedostatky v systému, ale jak dále uvidíme, záměrně je vytváří, čili je neoddělitelnou součástí systému.

Netroufám si tvrdit, že v samotné nomenklaturní vrstvě předešlého režimu nedocházelo ke korupci. Ovšem ten, kdo do ní nepříslušel, neměl jejím prostřednictvím šanci se v té době na moci podílet. V tehdejší sféře moci panovala pravidla, jež to znemožňovala.

První polistopadová korupce

Za první skutečnou korupci naší nové politické moci osobně považuji zvolení Václava Havla prezidentem Československa. Byl totiž zvolen většinově komunistickým parlamentem, pro jistotu navíc ve veřejném hlasování. Stalo se tak po rozhovoru mezi čtyřma očima mezi Čalfou a Havlem. Není zapotřebí příliš spekulovat o tom, jakou cenu jeho zvolení mělo. V žádném případě to nebylo jen akceptování Čalfy coby předsedy dvou prvních polistopadových vlád. Zajímavější v tom směru byl jistě generální pardon všem funkcionářům z doby nadvlády komunistické nomenklatury.

Režim od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl sice prohlášen za zločinný, dokonce zákonem, leč žádný ze "zločinců" nebyl postaven před soud, ba ani před nějaký veřejně morální tribunál.

Největší polistopadová korupce

V první vládě Mariána Čalfy byl místopředsedou odpovědným za přípravu ekonomické transformace Valtr Komárek, šéf Prognostického ústavu. V téže vládě zasedali také dva jeho podřízení a jako poradci pak v sekretariátu Úřadu vlády fungovali další dva. Všichni čtyři patřili do tak zvaného "Gangu čtyř", jak se jim na "prognosťáku" všeobecně říkalo ještě za vlády KSČ. Ti všichni dokázali během necelého půl roku definitivně zbavit Komárka -- a nejen jeho - vlivu na další vývoj národohospodářství v zemi.

Zatlačili na Čalfu, aby Komárka poslal na služební cestu do jižní Ameriky, mimo jiné do Chile, aby tam studoval konkrétní metody translace totalitního hospodářství na tržní ekonomiku. Což se také stalo.

V době nepřítomnosti Komárka pak Klaus podnikal spanilé jízdy po celé zemi, svolával na mítinky vedoucí pracovníky vlivných státních podniků, kde jim vysvětloval svou metodu převodu plánovaného hospodářství na tržní. Za její jádro prezentoval privatizaci a to hned několika metodami. Mezi jiným i do vlastnictví vedení podniků. Vytvořil tak šanci, aby tehdejší, fakticky nomenklaturní klika KSČ, získala doslova nebetyčné privilegium v rodícím se systému. Nikdy se asi nedovíme, zda tím plnil závazek nové politické moci vůči bývalé, nebo šlo v tom směru o nedomyšlený vedlejší produkt nové ideologie. V každém případě však šlo o záměr, doslova bleskurychlého vytvoření vrstvy, vděčně a především dlouhodobě podporující novou politickou moc. Privatizace prostřednictvím tak zvaných privatizačních projektů, byla totiž jednoznačným privilegiem poskytnutým nejinformovanější skupině tehdejších, zdůrazňuji, převážně komunistických elit. Šlo o největší korupci, které se nová politická moc dopustila.

Klaus a politici kolem něj věděli, že ani sebevětší bohatci svou nepočetností nezajistí v systému všeobecných voleb jistotu jejich znovuzvolení, které bezpodmínečně potřebovali k dokončení přechodu na tržní ekonomiku. Proto přistoupili k populistické akci nazvané kuponová privatizace, v níž částečně ohlodané kosti státního majetku nabídli veškeré veřejnosti. Což byla mimo jiné korupce početné vrstvy občanů. Jelikož zákonodárci dodatečně povolili vytváření fondů, založili navíc vrstvu superbohatých, dneska již příslušníků všemocné globální finanční oligarchie. I vznik této vrstvičky je faktickou korupcí ze strany politické moci.

Byly investiční pobídky korupcí?

V mezidobí pravicových vlád pracovala u nás po jedno volební období vláda pod kuratelou pravice, vláda pozdějšího prezidentského kandidáta Zemana. Jejím nepřehlédnutelným členem byl Grégr. Právě on prosadil systém širokých investičních pobídek pro podnikatelské firmy, díky čemuž z ní kupříkladu odešel ortodoxní ekonomista Mertlík. Jakmile byla tato vláda vystřídána opět vládou ODS, její představitelé vydávali zmíněné pobídky za korupci, která výběrovou privilegovaností narušuje volný trh.

Na první pohled šlo dokonce o obrovskou korupci, která přestavovala miliardy. Konkrétně pro automobilku v Nošovicích, vytvářející asi tři tisíce pracovních míst, to bylo okolo 4,5 milionu korun na jedno místo.

Nesdílím však názor, který přijali dokonce někteří politologové, sociologové a dokonce filosofové, že šlo o korupci. Jsem naopak přesvědčen, že šlo o jiný, skutečný trestný čin, o vydírání státu ze strany nadnárodních společností. Zatímco v rámci jednotlivých států je vydírání právním řádem jasně definováno a proto stíháno, ve tvořící se globalizaci ještě zdaleka neplatí ani legitimní pravidla, nadtož legální právní řád pro chování nadnárodních korporací. V globálním světě jsou proto zatím veškeré jejich činy a vztahy pouze sférou politiky. A v ní má samozřejmě dominantní pozici kasta nejvyššího vlivu, opírající se o největší majetky, jakási rodící se vrstva celosvětové, finančně-vojensko-politické oligarchie. Jejich investorská praxe mimo jiné zneužívá globálně nerovnoměrného rozložení nákladů na pracovní sílu a tím fakticky přímo vydírá politickou elitu především národních států Evropy. Jde o stejně odsouzeníhodný jev, jakým jsou kupříkladu i daňové ráje, jež jsou zase doslova krádeží zisku vytvořeného v jiných zemí.

Korupční perpetum mobile

Polistopadový politický režim je charakteristický velkým počtem politických stran. Ty jsou zase charakteristické malým počtem členů. To má za následek dva hlavní sociální jevy. Strany nebyly nikdy samofinancovatelné, jako tomu bylo v začátcích politických demokracií, v nichž existovaly strany s doslova obrovským počtem členů, jejichž pozůstatkem je dneska KSČM. Za druhé, členové stran jsou prakticky z větší části ambiciózními lidmi, jejichž zájmem je podílet se především na moci, vlivu a rozhodování o věcech veřejných. Jsou ale v každé straně tak nepočetní, že strany neposkytují veřejnosti záruku, že po volebním vítězství od obce po stát, jsou způsobilé všechny potřebné posty obsadit schopnými pracovníky.

K této situaci politických stran se přidal další jev, který se dá lidově označit jako lukrativnost politické, ba mnohdy jakékoliv veřejné funkce. Založena byla tím, že všechny politické instituce, ač jsou její pracovníci v podstatě "zaměstnanci lidu" si přivlastnily privilegium určovat si samy finanční ohodnocení svých příslušníků. Sféra profesionální ch politiků se tak stala prostorem vysokých příjmů, stejně jako vrstva nejvyšších manažerů. Díky její nepočetnosti se pak vytvořilo doslova korupční pole.

Privatizací založená existence superbohatých, velmi bohatých a bohatých, vytvořila živnou půdu pro ovlivňování výběru do lukrativních politických funkcí. Strany s nepočetným členstvem, ale poměrně silným profesionálním aparátem, představují pak doslova pařeniště naplněné zmíněnou půdou. To je prazáklad veškeré korupce v současném politickém systému dneška. Korupce je totiž základní výhodou bohatých na "trhu" idejí, ideologií, politiky ba veškerého chování ve společnosti, prostřednictvím níž si mohou zajistit, mimo jiné, na kandidátky výběr person, přístupných jejich zájmům. Ty pak ve své zákonodárné činnosti a jinými zásahy a vlivy, umožní následně další růst bohatství svých "kmotrů" a tak to funguje pořád dokola.

Vzniká tak klasický korupční politický systém, deformující ve větší, či menší míře všechny politické strany a tím vytvářející rizikovou situaci pro celý demokratický, politický systém. Což se u nás, alespoň podle mého názoru, zkonsolidovalo již před sněmovními volbami v roce 2010.

Korupční politický systém je vyšší kvalitou korupce. Jeho předmětem se totiž stává i sám právní řád. Místo demokratické debaty nad zákony rozhoduje o tvorbě zákonů "trh", čili finance uzounké skupinky společnosti. Tím je mimo jiné podkopán i třetí pilíř demokratické moci -- soudy. Ty již nemohou účinně zasahovat do celého procesu, protože mnohdy to, co v jiných zemích je evidentním podvodem, náš právní řád nepostihuje.

Perpetum mobile korumpované politické moci se tak uzavřelo. Nejde ale o mafiánský kapitalismus. Jde o mafiánskou politiku, protože neumí systémově eliminovat výhodu, kterou disponují majitelé kapitálu. Ti si totiž u nás již koupili legalitu. V čemž podle mého přesvědčení spočívá podstata dlouhodobého ohrožení demokracie.

Co do korupčního systému vnesly nového VV?

Roli VV v tomto textu abnormálně zjednoduším. Celý původní název strany zněl "Věci veřejné, strana přímé demokracie". Šlo o předvolební trik. Sotva její představitelé zasedli nejen do poslaneckých lavic, ale především vládních křesel, dodatek o přímé demokracii z názvu strany okamžitě zmizel. Netrvalo ale dlouho a strana plně dostála zbytku svého názvu. Udělala z korupčního systému naší země skutečně věc veřejnou. Sice nechtěně, ale přece. Sice ani ne tak veřejnou, ale zviditelněnou.

Trocha "filosofie" na závěr.

Dneska stále převažuje názor, že korupce je nejen všeobecným dějinným jevem, ale že má především mnohé formy. Vedle prostého úplatku pak vydírání, výpalné, neúměrná cena čili lichva, daňové zvýhodňování, dokonce i charita, stejně jako nepotismus, klientelismus a další.

Pokus o nejobecnější definici říká, že korupcí je každé poškozování veřejného zájmu ve prospěch soukromého zisku. Pak by pod korupci byly zahrnuty rovněž jevy jako nejrůznější daňové optimalizace, proslulé poslanecké pomníčky v rozpočtovém zákoně, ale především a hlavně, legalizace převádění všech veřejných statků do soukromého vlastnictví.

V mém způsobu myšlení je právo nejvyšším veřejným statkem. Jestli se tvorba práva stane pouhým prostorem trhu, stane se korupce dominantním motorem veškerého veřejného dění, včetně politiky. Politika nebude už soutěží politických stran, ale konkurenční bitkou nejmovitějších zájmových skupin.

V každém politickém systému je korupce ve všech formách zneužíváním mezer ve stávajícím právu. Právní systém musí mít proto takovou konzistenci, aby oněch skulinek v něm bylo co nejméně. Ale naprosto zásadní je, aby žádná z forem korupce se nestala ve veřejném prostoru legitimní, protože pak ani ty nejlepší zákony proti ní budou bezmocné.

Tak, jako se stalo spotřebitelské uplácení v minulém režimu prakticky legitimním, tak se v naší demokracii nesmí zakořenit legitimita korupčního chování v politickém prostoru. Jinými slovy, pokud společenství každou z forem korupce nebude považovat za trestuhodný čin, pokud naprostá většina občanů nebude cítit povinnost nejen se ho nedopouštět, ale neumožňovat to ani jiným, pak jsou všechny politické proklamace o boji s korupcí populistickou propagandou, až kýčem. Pokud média z každé korupce nevytvoří odpornou událost, pokud investigativci se v prvé řadě nezaměří na její vypátrávání, prostě pokud se korupce nestane zlořádem číslo jedna, budeme v jejím područí. Žádný diktát ji neodstraní. Naopak, v každá dosavadní diktatuře byla korupce její součástí.

Nejtragičtější ze všeho je, když osoby, které se nehodlají podrobit korupčnímu systému, jsou šikanovány, mediálně pod jinými záminkami ostouzeny a vyobcovány z veřejné činnosti. I takové případy se již před rokem 2010 v naší zemi staly a po nástupu vlády Nečasovy se ještě rozmnožily, zvláště když z priority boje s korupcí se její jediný zájem scvrkl na rozpočtovou odpovědnost.

Vytisknout