Nokia: Firing people, aneb O nomádském kapitálu, soupeřivém proletariátu a Evropě zbavené mezí

9. 2. 2012 / Karel Dolejší

Jak je to s Nokií? Její podíl na trhu se během několika let zmenšil o čtvrtinu. Na jednom konci spektra, tom vyspělejším, ji válcují iPhony a Androidy, na druhém levnější čínské ZTE. Jedno protiopatření spočívá ve spojení s firmou Microsoft a vývoji nových modernějších typů telefonů; druhé, v oblasti výhradně cenové konkurence, si žádá razantní snížení výrobních nákladů. A tak se budou Nokie napříště montovat v Asii, kde už stejně sídlí většina dodavatelů a kde ostatně leží budoucí hlavní trh s mobilními telefony. Vždyť dnes už i venkovský čínský rolník, který na hospodářském boomu jinak v zásadě neprofitoval, vlastní mobil. A kolik lidí žije v Asii a kolik v Evropě?

***

Mýtus, že se výrobci přece stěhovat vůbec nechtějí, jen stát vydírají o nižší daně, je nejlépe zkoumat na konkrétním příkladu. The Atlantic nedávno přinesl obsáhlou reportáž o tom, jak to dnes chodí v americkém výrobním sektoru. Hlavní "hrdinkou" je Madelyn Parlier, dělnice v továrně na automobilové součástky firmy Standard Motor Products v jihokarolínském Greenville. Maddie má samozřejmě americkou střední školu, ale nikoliv specializovanou kvalifikaci. Na lince za velmi skromnou odměnu kompletuje karburátory. Je to možné proto, že při současném objemu produkce se firmě ještě nevyplatí tuto činnost plně automatizovat, a převážet drobné křehké součástky někam na druhý konec světa za ještě levnější prací zase představuje logistický problém plus hrozbu zbytečných ztrát. A tak má Maddie práci. Zatím, než se okolnosti změní. Pokud by o ni však přišla, těžko říci, co by mohla dělat dál. Zaměstnavateli se nevyplatí investovat do její kvalifikace, tak aby mohla např. obsluhovat CNC stroje. Dříve se sice v továrnách postupovalo tak, že se lidé učili postupně při práci, od nejjednodušších činností až po ty náročnější, to však už dnes neplatí - rozdíly v kompetencích nelze přemostit tím, že nějaký mistr učně zasvětí do tajů řemesla. Buď jste kvalifikovaní, nebo ne. Pokud platí to druhé, berete pár drobných a každou chvíli můžete mít smůlu. Pokud disponujete příslušnou kvalifikací, jste na tom lépe - tedy přinejmenším do doby, než i vám začne nějaký Číňan obsluhující CNC stroj konkurovat za zlomek mzdy.

Za daných podmínek a při deregulovaném trhu práce v USA asijský konkurenční hoblík samozřejmě pořádně zabírá. Nástupní platy v amerických továrnách za posledních šest let klesly na polovinu. Většina nových pracovních míst ale vzniká mimo výrobní sektor - je zájem o pomocný nemocniční personál, pečovatele, sekretářky, pracovníky v maloobchodě a restauracích. To vše je ovšem také sektor ekonomiky, kde jsou typicky vypláceny nízké mzdy. Řadě lidí pracujících na kombinované částečné úvazky na dobu určitou vůbec nevzniká nárok na podporu v nezaměstnanosti, jiní z kategorie uchazečů o zaměstnání vypadnou po šesti měsících, často definitivně. Zatímco v lednu statistikové jásali nad pozitivními projevy na trhu práce, z jejich statistik vypadlo rekordních 1,2 milionu osob.

***

Neoliberálním zaklínadlem dne je konkurenceschopnost. Jenže bohužel nejde jen o falešné ideologické zaklínadlo. Tlaky na cenu práce jsou naprosto reálné a nepocházejí jen od chamtivých manažerů. V USA již v důsledku levnější asijské konkurence cena práce začala výrazně klesat. V Evropě, jejíž trh práce je obecně více regulován a existují tu ještě zbytky opatření směřujících původně k odstranění konkurence mezi jednotlivými zaměstnanci, se mohou dít jiné věci - například skutečně dojde ke stěhování průmyslových provozů, u nichž to ještě nedávno nikdo nečekal, za levnější pracovní silou na druhém konci světa.

A rozhodně není proč nadávat na Asijce. Oni totiž kapitalismus, konkurenci a globalizaci nevymysleli. Válcují nás podle naší vlastní logiky, kterou jsme světu v rámci údajné "civilizační mise" sami vnutili.

***

Existují ale i propracovanější strategie, jak se vyrovnat s asijskou konkurencí, než prostá deregulace pracovního trhu a snižování ceny práce. Například Němci všechny výroby, které se doma už přestávají vyplácet, přesouvají do některého sousedního státu s levnější pracovní silou, a doma si ponechávají zejména finální výroby. Zatímco produktivita práce roste, německé mzdy už léta stagnují a tím pádem narůstá konkurenceschopnost. Slabší země eurozóny naopak konkurenceschopnost postupně ztrácely, ale měly ještě donedávna možnost velmi výhodně prodávat dluhopisy, a tedy utrácet z veřejných rozpočtů, zatímco výkon jejich průmyslu a tím pádem i daňový výnos klesal. Kam tohle vedlo, toho jsou plné noviny.

Je velmi legrační, jestliže německá kancléřka Angela Merkelová jakoby vystupuje ve prospěch společného evropského projektu. Německo přece už mnoho let nehraje v rámci nějaké kolektivní evropské strategie. Naopak, počíná si jako ve hře s nulovým součtem, konkrétně v té s názvem Beggar thy neighbour. Žádné německé recepty pro Evropu neexistují. To co je na stole jsou německé recepty pro Německo, respektive jen pro jeho zaměstnavatele - sloužící dalšímu posilování jejich konkurenceschopnosti. Ekonomická rizika jsou outsourcována do zahraničí.

A jak upozorňuje Joseph Stiglitz, cenou za zachování stávajícího projektu jednotné evropské měny a "vnitřní devalvaci" v "problémových" zemích může být ve skutečnosti nejen propad některých sektorů populace do bídy, ale dokonce vylidňování celých států.

Podle oficiálních bruselských údajů bylo v roce 2010 v evropské sedmadvacítce 115 milionů osob, neboli 23,4% obyvatel, ohroženo bídou nebo sociálním vyloučením. Znamená to, že splňovaly nejméně jednu z následujících charakteristik: Nacházely se na oficiální hranici bídy, byly vážně materiálně deprivovány, nebo žily v domácnosti s velmi malou pracovní intenzitou.

Program vyrovnávání deficitů škrty tyto vymoženosti údajně nejbohatší zóny volného obchodu na světě jistě přivedou k novým rekordům.

***

Kapitalistické principy - konkurence vždy a ve všem, všechno je na prodej, každý má svou cenu - postupně pronikají do oblastí zkušenosti, ze kterých je dosavadní nedůslednost kapitalismu vylučovala. Proto řada historizijících argumentů dnes již neobstojí - například tvrdit, že státy své dluhy nemusejí platit, znamená odkazovat k epoše dějin, v níž alespoň některé státy skutečně byly mocnější než jejich věřitelé - ačkoliv takový Egypt či Turecko by mohly leccos poučného vyprávět i na základě příkladů z 19. století. Epocha silných států se s globalizací zřejmě již definitivně uzavřela. A možná, že se spolu s ní uzavřela rovněž epocha politiky řídící se relativně autonomními pravidly. Profesor Bělohradský v eseji nazvaném Politika a peníze (Právo, 1. října 2011) napsal:

Představa, že můžeme od takto řízených států očekávat něco jako sledování veřejného zájmu - na té se věru dnes spolehlivě pozná idiot.

***

Globální konkurence v podmínkách, kdy Západ už nemá monopol na nějaké vedoucí průmyslové odvětví, sráží cenu práce. Bude ji srážet i nadále, bez ohledu na to, že v některých státech Evropy je dosud pracovní síla z historických důvodů částečně dekomodifikována a i jinde trh práce regulován a chráněn. Globální konkurence bude cenu práce v Evropě srážet tak dlouho, dokud sociální konflikty v asijských zemích tamní cenu práce nezvednou, nebo do té doby, než se začne psát nová epocha obchodního protekcionismu, či dotud, dokud rostoucí ceny ropy výrazně nenavýší přepravní náklady i u méně hmotných položek než čínské ocelové ingoty. To první neovlivníme, druhé může samo o sobě vyvolat vážnou ekonomickou krizi, o třetím ani nemluvě.

Když pro nic jiného, tedy z právě uvedených důvodů nestojí za to věnovat příliš mnoho pozornosti otázce, kdo nám tedy zrovna vládne. Politikové jistě mohou naše životy pod tlakem zvnějšku i pod tlakem svých sponzorů zhoršovat více či méně, pomaleji nebo rychleji - avšak odstranit celkový hospodářský propad Západu se jim tak jako tak už nepodaří.

Jediné, co ještě v nadcházejících těžkých časech zbývá, jsou nátlakové akce a občanská svépomoc.