Není nutno měnit světový řád

8. 2. 2012 / Jan Mertl

Když jsem psal svoji včerejší reakci na články na Britských listech, netušil jsem že vzbudí tak živé reakce, za něž děkuji. Jak p. Mertové tak p. Grohovi. Ukazují hezky rozpornost dané problematiky. P. Mertová, zřejmě proto, že se ocitla v podobné sociální izolaci a nutnosti se rozhodovat v daných, ne příliš příznivých podmínkách, chápe, že daná situace je kontroverzní. To je více méně souhlasné stanovisko a tak s ním netřeba polemizovat.

Článek pana Groha je kontroverznější a tak si dovolím reakci, či spíše i odpověď na jeho závěrečnou otázku. Světový řád skutečně měnit netřeba a na to mít vůbec nemusíme. Co je ale nesprávné, je konstatovat, že žijeme v tržní ekonomice založené na penězích, což je tvrdá realita a nemá smysl se snažit to jakkoli korigovat. Naopak - všude v civilizovaných zemích je tržní, racionální alokace korigována, respektive doplňována alokací netržní na základě schémat veřejné ekonomie. Stejně tak samozřejmě má význam i kultura, vzdělání, životní prostředí a další "měkké" podstaty naší existence.

Stejně tak je nesprávný argument o tom, že pan Máša udělal chybu a tak za ni "pyká". Co to je za chybu? Pan Máša někomu ublížil, někoho poškodil? Nikoli. Jen se prostě v určité fázi života nechoval tak, jak předpokládá "racionalita" nebo většinový postoj společnosti. OK, většina jiných, by se zachovala jinak, racionálněji. Ale v tomhle bohužel vidím jeden dalších nešvarů současné diskuse o skutečnosti. Tedy že ti "racionálnější" skrze peníze vlastně radí a kontrolují ty méně racionální.

Pokud by v dnešní době nerozhodovalo, co člověk chce a nebo ne, pak bychom se dostávali do zásadního rozporu s podstatou svobodné, demokratické společnosti, o níž, alespoň podle našich základních právních dokumentů, usilujeme. Nikde se v nich nepíše o tom, že bychom chtěli mít stát, v němž budou peníze "zlatým teletem". Je jasné, že takové rozhodování má svoje ekonomické limity -- to nikdo nezpochybňuje a je třeba to velmi seriozně brát v úvahu. Ale v demokracii je naprosto legitimní diskuse o tom, jak mnoho se bude přerozdělovat, jak vysoké budou daně, jaké další mechanismy sociálního zabezpečení budou používány, do jakých sociálních situací a dilemat budou lidé postaveni, a podobně.

Jinak řečeno, mrzký peníz v podobě tržní alokace a tlaků by neměl být jediným pánem. Dokonce by vůbec neměl být pánem, ale spíše sluhou - podobně jako oheň. Je potřeba si ho dobře ochočit a dát mu adekvátní prostor, aby mohl lidem dobře sloužit, a aby odkryl produktivní síly společnosti a umožnil směnu mezi individuálními subjekty. To byla původní úloha peněz a v této roli byly a jsou skutečně velice prospěšné.

Abych nebyl špatně pochopen: v racionálně rovině je samozřejmě rada paní Šporkové jedním z možných řešení. Ale o tom můj článek a přístup vůbec není. Chtěl jsem jen na tomto příkladu ukázat, jak nesprávný a nepěkný přístup k řešení společenských problémů, ale i individuálních životní trajektorií volíme. V podstatě necháme lidi dělat svobodně to, co chtějí přesně do doby, dokud na to mají peníze. V ten moment nás to absolutně nezajímá, i kdyby to bylo sebevíc iracionální. Jakmile jim dojdou, podrobíme jejich předchozí chování "testům racionality" a pokud nevyhoví, odepřeme jim dobrovolnou solidaritu. To jsou zvláštní postoje .... Že by dávné instinkty z dob pravěkých?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 9.2. 2012