Cibulkovy seznamy po 20 letech

8. 2. 2012 / Aleš Uhlíř

Vzpomínám si dokonce na ten den, kdy je v několika exemplářích přinesla kolegyně, která je koupila v novinovém stánku. Brzy nebyly k sehnání a tak se půjčovaly a lidé si vyměňovali poznatky koho tam kdo našel. Někteří tam našli své kolegy, příbuzné -- a byli i takoví, co tam našli sebe. Přes počáteční pochybnosti, zda se jedná o hodnověrný a úplný dokument, nikdo jeho autentičnost nevyvrátil.

Být v Cibulkově seznamu samo o sobě o spolupráci s tajnou policií nic nevypovídalo. Byly tam osoby Státní bezpečností sledované, kontaktované i ti, kteří spolupráci odmítli. Někteří tehdy uveřejnění seznamů odsuzovali. Věci se tím ale daly do pohybu a dnes jsou svazky Státní bezpečnosti veřejnosti přístupné. Bylo by tomu tak, nebýt onoho "divokého" vydání seznamů v roce 1992?

Často se namítá, že seznamy nemusí být úplné, že s nimi mohlo být účelově manipulováno a že svazky určitých osob byly odstraněny. Také je docela možné, že tajná policie v rámci vykazování své činnosti mohla sama materiály ve svazcích vyrábět a předstírat, že jde o zprávy jejich spolupracovníků. Vše je možné a jistě i k tomu docházelo.

Svého času byly uveřejňovány tzv. "pravdivé příběhy" lidí z Cibulkových seznamů, v nichž ti, kteří se v seznamech ocitli, líčili své životní příběhy a dokazovali, že nespolupracovali, nebo ospravedlňovali svou spolupráci, vykládali, jak vše předstírali, tahali Státní bezpečnost za nos apod. Jistě byli i takoví, na druhé straně ale ne všichni, jak by se zdálo podle toho, s jakou vervou kde kdo své služby tajné policii zlehčoval či popíral. Také jsem takové příběhy o bezúhonných obětech slyšel. Zvlášť jeden mne zaujal a v minulém roce jsem se konečně odhodlal nahlédnout do historie.

Očekával jsem, že po více než dvaceti letech od roku 1989 zájem o tyto věci přirozeně vymizí. Léta jsem měl zájem podívat se na materiály o jedné osobě. Jet kvůli tomu do Pardubic, kde se svazky dříve k nahlédnutí předkládaly, se mi zrovna nechtělo, zas tak moc jsem zvědavý nebyl. Pak se vše zjednodušilo, nebylo zapotřebí nikam cestovat a já to stále odkládal domnívaje se, že čím později, tím rychleji materiály dostanu. Nyní snad obratem. V tom jsem se zmýlil.

Zájem o materiály z Archivu bezpečnostních složek je stále značný a od podání žádosti do vyřízení to trvalo půl roku. Za pár korun (ověřený podpis žádosti za 30 korun a pětikoruna za kopii stránky spisu, který jsem jinak mohl dostat emailem zdarma, kdybych netrval na archivem ověřené kopii) jsem obdržel přehledně zpracované materiály -- osobní svazek agenta a další dokumenty, a nahlédl tak do jednoho příběhu člověka, který se dle vlastního názoru ničím neprovinil. Každý má svou pravdu. Je prostě pravda a "pravda". Říkejme našemu hrdinovi třeba JUDr. K. Byl vedoucím oddělení v jednom podniku. Pravidelně vyjížděl s devizovým příslibem v kapse na dovolené a když to prasklo, i on, chudák, dostal se do těch Cibulkových seznamů bezdůvodně. Patřil k těm, kteří nad svým jménem v seznamu kroutili hlavou, nejspíše omyl, snad mohl být sledován, ale že by se něčím provinil?

S velkým časovým odstupem, když už vše upadlo do zapomnění a lidé se dávno rozešli jinam, rozhodl jsem se poprvé a zcela jistě naposledy nahlédnout prostřednictvím svazků jedné osoby do této minulosti. Nechtěl jsem nikoho soudit a předem jsem na to názor neměl. Vždyť skutečně mohlo jít docela dobře o někoho, kdo byl sledován a byl obětí.

Bohužel tomu tak nebylo. Několik desetiletí tajnou policií vedené spisy patřily osobě, která byla vším jiným než obětí.

Tajná policie potřebovala informace o cizincích, kteří jezdili do Ostravy ze Západu a obchodně měli co do činění s ostravskými podniky. Bydleli v hotelích, takže se vhodní kandidáti hledali mezi štamgasty hotelových barů a vináren. Tak volba padla na JUDr. K., častého hosta ostravských nočních podniků.

Jak se při tom postupovalo je detailně popsáno v dokumentu nazvaném "Vázací návrh". Nadporučík....., starší referent 2. odboru 2. oddělení, referátu 27 KS -- MV Ostrava si od naverbování slibuje využít dotyčného "k podstavení a rozpracování visových cizinců, expertů, montérů z kapitalistických států, kteří přijíždějí do Ostravy a ubytují se v ostravských hotelích". Podrobný životopis vybrané osoby a výčet jejích styků je ukončen hodnocením, podle něhož se "v zaměstnání projevuje jako velmi agilní pracovník a jest mezi spoluzaměstnanci pro své kamarádské chování oblíben". Zaujalo mne slovo "podstavení", nikdy jsem se s ním nesetkal, zřejmě jde o výpůjčku z ruštiny (podstavení cizinců asi jako nastrčení naverbovaného k cizincům).

V podobném duchu policejní češtinou sepsaná "Zpráva o vázání" popisuje průběh verbovky před hotelem Ostrava: "Jmenovaný ochotně následoval orgány MV, načež byl zaveden hlavním vchodem na KS-MV do místnosti čís. 60, kde byla provedena vlastní verbovka". Příslušníci Státní bezpečnosti to pojali zeširoka. Řeč se vedla o politické situaci, pracovních věcech až po soukromý život verbovaného. Ve vlastních soukromých věcech, na rozdíl od výřečnosti při jiných tématech, projevil verbovaný opatrnost, která však bdělé pozornosti příslušníků tajné policie neušla a napsali o tom: "jmenovaný se rafinovaně vyhýbal konkretizovat a charakterizovat organisované večírky v bytě...., při čemž nikdy neopomenul dodat, že nebyl překročen rámec normálního společenského soužití. Na otázky týkající se jeho styku se společností odpovídal vyhýbavě a velmi pozorně. Bedlivě věnoval pozornost každé formulaci, kterou vyřkl. Stále se držel tendence: vyzvědět co vše orgánové vědí k čemuž pak dal pouze souhlas. Jinak na něj působilo velmi trapně hovořit o svém soukromém životě." Zpráva o verbovce popisuje zdráhání předcházející vlastnoručně sepsané prohlášení o spolupráci -- "vzhledem k tomu, že projevoval pochybovačské tendence o správnosti písemného prohlášení, bylo taktně trváno na tom, aby toto napsal". Pro začátek dostal úkol vypracovat charakteristiky přátel, známých a spolupracovníků. Byl poučen, aby v případě, kdyby jej nějaký známý viděl vycházet z budovy, řekl, že jede do Řecka a šel pro nějaký formulář požadovaný Čedokem.

Naděje, které tajná služba vkládala do svého agenta, se nesplnily. Jeho kontakty na cizince byly malé. Ono středoškolská němčina byla asi nedostatečnou výzbrojí pro průnik mezi cizince a ani vysedávání po hotelových barech nestačilo. Veškerá činnost se tak omezila na psaní charakteristik různých osob z jeho okolí. Co za to? Za dvě desítky takových zpráv 100 Kčs odměny. A k tomu možnost stále jezdit jako turista do zemí jako Itálie, Řecko, Egypt, Francie, Švédsko, Rakousko, NSR aj., buď s Čedokem nebo individuálně s devizovým příslibem.

Agent pracoval rád, jeho zprávy byly ale hodnoceny jako nepříliš významné. Kdoví, jak by se tvářil, kdyby věděl, jaké má hodnocení v osobním svazku, kde se o něm psalo: "o jmenovaném je známo, že tento dochází s dalšími společně do bytu...za účelem konání různých večírků, které pak končí různými nenormálními hrami, při kterých přichází mnohdy mezi společnosti k intimním stykům. Na jmenovaného jest částečný kompromitující materiál, který můžeme doložit, zálibou jmenovaného je návštěva kaváren, tanec...".

Státní bezpečnost si na kompromitujících materiálech asi dost zakládala. Pro každý případ, i když agent pracoval dobrovolně a rád, chtěla znát všechna jeho slabá místa. V osobním spise je také hodnocení agenta, zde nepříliš lichotivé. StB jej například přes veškerou chválu za poslušnost a aktivitu hodnotí jako osobu bez morálních zásad.

Počátkem normalizace v 70. letech dotyčný v zaměstnání povýšil na post vedoucího oddělení. Tím získal jiné možnosti a v roce 1973 podepsal nový, vlastnoručně sepsaný závazek ke spolupráci. To již byl zkušeným agentem a za dobu od roku 1973 absolvoval s pracovníky StB 141 schůzek a vypracoval pro ně 138 zpráv, jejichž data a názvy jsou pečlivě zaznamenány. Byly to vesměs drby a na různých místech posbírané poznatky a je mi záhadou, k čemu mohly tajné službě sloužit. Zasáhnout fatálně do lidských životů ale mohly a v tom je ta prasárna.

Je to jen jeden pohled na to, jak v jednom jediném případě fungovala tajná služba. Svazky jedné osoby z desítek tisíc. Motivací zde byla pravděpodobně právě ona možnost volně cestovat. Zaplatil za to dotyčný svou prací pro tajnou policii příliš velkou cenu? Jak by odpověděl, to už se nikdo nedoví, neboť již nežije. Příliš těžkou hlavu si z toho ale nikdy nedělal a spíš vystupoval jako oběť režimu.

Prý se nedoporučuje pátrat v archivovaných svazcích StB po osobách, které člověk znal. Jde-li pak o vztahy v rodině, o příbuzné, končí často takové snahy o objasnění minulosti nedobře. Konečný výsledek je rozčarováním a pročítat si takový svazek je stejný pocit, jako si nechat plivat do obličeje. Nadarmo se neříká -- kdo bez viny, hoď kamenem.

Vytisknout