Bobule: Horká letní venkovská krajina vyléčí každého podvodníka

25. 1. 2012 / Jan Čulík

S kamarádem Jirkou proto Honza uprchne do vinařské oblasti na jižní Moravu, kde má jeho dědeček (hraje ho velmi dobře Lubomír Lipský) několik vinicí. Omluvou pro Honzu jako podvodníka je snad to, že mu, když byl malý, zemřeli oba rodiče při autonehodě (další oblíbený stereotyp českého filmu), takže ho až do dospělosti vychovával právě jen moravský vinařský dědeček. Na Moravě se ovšem Honzovi nelíbilo, takže se usadil v Praze a dal se na podvodnictví.

Jenže v Bobulích, jejichž cílem je zřejmě fungovat především jako zábavný, populární, oddechový film (a to se podařilo, protože film v kinech zaznamenal úspěch) začne fungovat okamžitě další významný stereotyp českého postkomunistického filmu: horká letní krásná česká krajina, zde uprostřed jihomoravských vinic, funguje v českých filmech často jako lék - a ve filmu Bobule nejen jako lék na veškerá psychologická traumata (ta léčí především u diváka), ale i na morální poklesky.

Honza sice pošle dědečka na dovolenou do toužené Argentiny tak, že pro něho a jeho kamaráda podvodně objedná na hlavičkovém papíře z parlamentu z cestovní kanceláře, která se mu jako údajnému asistentu poslance sama nabídla, letenky do Jižní Ameriky, ale to je poslední podvod a pak už je všechno v pořádku.

Honza s Jirkou jsou ohromeni a zahlceni krásou jihomoravské přírody a hlavně chutí jihomoravských vín. Celý film Bobule se promění v koštování a popíjení nejrůznějších druhů vín. Ač pražští mladíci o pěstování vína nic nevědí, Honza se kupodivu rychle zaučí a než se dědeček z Argentiny vrátí, dokáže sklidit víno z vinice a vyrobit červený burčák. (Neumětely a povaleči i na vesnici se Honza a Jirka stávají až ve filmu 2 Bobule, 2009, který je dílem úplně jiného režiséra a je o něco slabší než díl první.

V zábavném prázdninovém filmu nemůže samozřejmě chybět ani milostný příběh a ten vznikne, když se na jihomoravské vesnici Honza začne zajímat o místní krásnou dívku Klárku. Romance ovšem nemůže hned začít, protože Klárka chodí s někým jiným, jak říká její otec vinař, "No, je to pivař, ale když ho má ráda..." Klárka je však z nevhodného svazku brzo osvobozena, protože její partner pivař je přistižen při nevěře. Symptomatické je, že od mužských postav se v českém filmu očekává, že budou nevěrní. Děvkař je především Jirka, který si na tom zakládá, a nakonec mu i v moravské vesnici hoří půda pod nohama natolik, že utíká do zahraničí. Honza zůstává. Nakonec ho dopadnou poněkud clouseauvští policisté z Prahy. Film je velmi morální - podvodníček si odsedí vězeňský trest za své pražské činy, ale je tím očištěn - a v závěru filmu se šťastné vrací na hojivou moravskou vesnici ke své nové dívce. Happy End. Moravská příroda podvodníka napravila.

Je nutno dodat, že je příjemné film zhlédnout, a je to nejen díky autorům scénáře, který neuráží, ale zejména díky režisérovi Tomáši Bařinovi a kameramanovi Martinu Preisovi. Oba si totiž všímají každodenních drobností a včleňují je do filmu, aniž by to bylo násilné. Snímku to dodává přijatelný, jemný lyrický podtext, s dotekem ironie a humoru. Fungující metaforou je například scéna, kdy při prvním milování Honzy s Klárou jim chytne od svíčky peřina - ano, je to požár. Po udušení plamenů jsou místnost o obličeje obou milenců plné peří. Dynamicky je ve filmu zachycena fotogeničnost jihomoravské vinařské krajiny. Vizuálně je film profesionální.

Vytisknout