Elegantní cenzura

25. 1. 2012 / Pavel Táborský

Dějiny asi tak brzy neskončí. Z filosofického hlediska vývoj zastavit nelze. Této zákonitosti podléhají i myšlenky, a tak se v čase a prostoru pozoruhodně vyvíjejí názory v podobě tvůrčích činů, úsudků, ba i odsudků. Vývojem bývá zasažena společnost, imunní nejsou ani politická uskupení a státní útvary. Postupné i náhlé změny nastávají přirozeně, automaticky, ale i vlivem záměrného konání. Aby nedocházelo ke změnám nežádoucím z pohledu pečlivých ochránců stávajících poměrů, byl po tisíciletí vytvářen víceméně propracovaný systém různorodých zábran. K těm základním patřilo i patří utajování informací, jejich kontrola a tvorba dezinformací. A tak se zřetelem na zájmy státní, politické i mravnostní začaly určené osoby namáčet hliněné destičky s klínovým písmem, otloukat stély, zapalovat knihovny, zabavovat texty, případně bílit stránky již vytištěné a v moderní době někde cíleně ovládat informační zdroje.

Tyto zjevné projevy cenzurní praxe byly postupně doplňovány mazanějšími způsoby,  jak omezit informační tok, usměrnit estetické vnímání a ovlivnit etické normy. Vyvinula se kupříkladu autocenzura. V oblasti kultury se běžná forma zákazu zveřejňování a provozování uměleckých děl kombinovala s ekonomickým a politickým nátlakem na tvůrce, včetně jejich kriminalizace.  

V našich dějinách cenzurní praxe nad jiné ční případ poslance Pružince a jeho dvaceti kolegů, kteří  v interpelaci na půdě Národního shromáždění v roce 1967 požadovali zákaz řady filmů z období tvůrčího rozmachu mladé vlny šedesátých let. Trezorová praxe "úklidu" kvalitních děl pokračovala po celou dobu normalizace.

Čas oponou trhnul a cenzurní praxe se změnila. Oficiálně totiž už naštěstí neexistuje. Jen ze zásadních ideových důvodů některé filmy a televizní seriály obtížně opouštěly tmu archívů. S poukazem na tezi, že umění je především součástí trhu, se na nové tvůrčí počiny dost často marně získávají prostředky. Pozoruhodným prostředkem k omezování objektivity informací bývá v některých sdělovacích prostředcích organizována výběrová účelovost.

V poslední době elegantně cenzuruje jistá komerční televize jednu z pěti veseloher autorů Kleina a Pecháčka. Z pentalogie o "Básnících" udělala v lednovém vysílacím schématu tetralogii. Podle schématu starořeckého divadla vyřadila takzvané čtvrté drama satyrské a po díle třetím zařadila dramaturgie novátorsky díl pátý. Moderním cenzorům zřejmě vůbec nevadí chabá dějová návaznost.

Důvody zásahu mohou být různorodé. Zcela určitě lze vyloučit ono pověstné nastavování zrcadla, případně něčí interpelaci ohledně křivé huby, anebo nedostatek vysílacího času. Možná, že se někdo významný pozastavil nad problematickou uměleckou kvalitou zmíněné satirické veselohry, protože na estetické hodnoty je tento kanál po celou dobu své existence zaměřen především.

Faktem ovšem zůstává, že kdo ničí umění jakýmkoliv způsobem, je vandal.

Moderněji řečeno nekulturní primitiv.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 25.1. 2012