Asymetrický sociální konflikt a antikvované politické "zkušenosti"

24. 1. 2012 / Karel Dolejší

Teoretici revoluce v řadách radikálních demokratů z roku 1848 v zásadě vycházeli z předpokladu, že při tehdejší úrovni vojenství si povstavší ozbrojený neprivilegovaný lid, jenž je přece početnější než okamžitě dostupné provládní armády, dokáže rychle osvojit přibližně srovnatelnou vojenskou efektivitu - a tedy ceteris paribus zvítězí. Tato představa přežívala v marxistickém táboře vlastně až do Marxovy smrti, po které Engels, vědom si rostoucí úrovně operačního vedení, náročnosti výcviku armád a technologických novinek typu kulometu formuloval tezi, že další války se stávají nemožnými - a začal jednoznačně a univerzálně preferovat sociální změnu provedenou politickými prostředky, tak jak ji v předchozích obdobích spolu s Marxem připouštěl pouze v anglosaských zemích. 

Politická organizace na levici však poté ještě dlouho čerpala nejrůznější metafory z vojenství. Nejde zdaleka jen o otřepaný bolševický pojem avantgardy, ale také o celou řadu obrazů vypůjčených ze zákopové války, jež řídily dosti strnulé uvažování dnes s takovou oblibou oprašovaného Antonia Gramsciho. A to je mimochodem další dodatečný důvod (kromě zásady, že člověk nemá tupě podléhat intelektuální módě), proč ekonomiku programově ignorující a od katolické církve opisující Gramsciho teorii hegemonie ponechat zcela stranou. Problém nespočívá v tom, že se spokojená veřejnost řídí hegemonními buržoazními představami. Přinejmenším ve stejné míře je také důsledkem toho, že "zásadoví" oponenti hegemonního postavení vládnoucích přežvykují "pravověrně" předpotopní teorie politického boje, které jsou dnes beznadějně k ničemu. 

Jestliže se vojenství po napoleonských válkách výrazně proměnilo a stalo se postupně "kapitálově a technologicky náročným" podnikáním, v němž samotné počty nacionalistickou ideologií manipulovaných jednotek - při nesrovnatelné úrovni řízení, organizace a výzbroje - v konvenčním střetnutí nemohou hrát rozhodující roli, nelze říci, že by se ve stranické politice dělo něco až tak příkře odlišného, co by šlo proti zmíněné logice. Nežijeme v dobách původních masových sociálně demokratických stran, které sbírkami, družstevním podnikáním atd. získávaly prostředky na vlastní politickou činnost. Provoz současné politické strany je svým způsobem srovnatelný s provozem profesionální armády, zatímco "lidové" sociálně demokratické strany minulosti bychom mohli ještě tak nejlépe přirovnat ke svépomocným miličním oddílům. Stabilní stranické aparáty zavedených partají vedou dnes mediální kampaně fatálně závislé na finančních prostředcích, které se žádnými lidovými sbírkami shromáždit nedají - jsou tedy zcela závislé na "darech" sponzorů z podnikatelské sféry anebo na tunelování veřejných rozpočtů. A zde, jakmile se jednou  lobbyistům či kmotrům řekne A, řekne se již nepochybně také B... 

Výsledek oboustranně stejným způsobem vedeného střetu velmi rozdílně disponovaných sil - strany disponující stabilním aparátem plus "vnějšími" zdroji a (stejně jen hypotetickou) reinkarnací staré "lidové" samofinancované sociálnědemokratické strany - by byl ve volebním boji až na zcela mimořádné krizové okolnosti zpravidla předem jasný. 

Patologická fixace na představu, že musíme nutně vytvořit v zásadě obdobnou "politickou armádu" jako protivník a střetnout se s ním v pravidelné volební bitvě, je buď cestou k porážce dosažené způsobem právě zmíněným, nebo ke vznesení naléhavé otázky, komu se tedy máme prodat, aby došlo k vyrovnání frapantní kapitálové nerovnosti mezi námi a protivníkem. 

Protože nepíšu návod k politické prostituci, u tohoto tématu se zdržovat nebudu a postoupím rychle dál.

Skutečnost, že některé státy mají tak velkou technologickou, organizační a doktrinální převahu v konvenčním vševojskovém boji, až prakticky nenacházejí souměřitelného protivníka, navzdory některým zjednodušeným předpokladům nevedla ke konci dějin - a ani ke konci válčení. Podstatná změna, která se v ozbrojených střetnutích začala objevovat zhruba od 50. let 20. století, bývá označována a definována různě; zde použiji obvyklý termín asymetrický konflikt.

Proč asymetrický? Protože se v něm slabší strana nesnaží napodobovat protivníka a řídit se stejnou logikou jako on; naopak, ačkoliv jeho modus operandi velmi pozorně studuje, chce sama jednat tak, aby minimalizovala nepřátelské výhody a zdůraznila význam faktorů, které hrají v její prospěch. 

A první zásadou asymetrické strategie je už od dob starého Maa zásada, že v podmínkách výrazné protivníkovy převahy nesmějí být budovány snadno identifikovatelné, zaměřitelné, izolovatelné, zničitelné (anebo zkorumpovatelné...) centralizované struktury, protože opak vede pouze k předčasné porážce a rozkladu. Společný postup všech, kde je ho skutečně třeba, takové masivní struktury stejně nevyžaduje.

Propukající sociální boje současnosti prakticky úplně postrádají předpoklad stát se někdy symetrickými politickými střety; standardní politiku v prostředí kulturního průmyslu dělají peníze, nikoliv dokonale zaměnitelný personál; a do světa vytrubovaných několik set tisíc dolarů, které mělo údajně obdržet americké hnutí Occupy Wall Street, se samozřejmě nedá vůbec srovnávat s miliardovými částkami, které od Wall Street na volební kampaň obdržel prezident Obama. Neexistují už prakticky žádné skutečně levicové politické strany, pouze líbivější "soft" verze zavedené neoliberální rutiny. 

Zakázat si v takové situaci cílené experimenty s různými formami sociálních hnutí a občanského aktivismu, zakázat si asymetrickou strategii, by se na straně obhájců neprivilegovaných rovnalo dobrovolné politické sebevraždě.

Vytisknout