Hlídač č. 47 - film, který nepřináší nic nového

23. 1. 2012 / Jan Čulík

Velmi tradiční, klasickou metodou s patetickými flashbacky k drastickým scénám zabíjení v první světové válce (v moderní kinematografii se s takovými motivy pracuje spíš v jemných náznacích) líčí Renčův film příběh vojenského vysloužilce Josefa Douši, který jako částečný invalida po první světové válce dostane místo železničního hlídače na dráze kdesi v horské vesnici, kde - jak film naznačuje - vládne zima po celých 12 měsíců. Neustálá mlha, sněžení a sníh jsou zřejmě metaforou necitelných poměrů ve vesnici.

Kromě motivu outsidera, příchozího do komunity, která ho netoleruje, a tak musí být zničen, je jiným hlavním motivem filmu všeobecné sobectví, možná motivované aktuálním stavem dnešní české společnosti. Všechny postavy, které jsou ve filmu nějak zřetelněji narýsovány, jednají čistě na základě osobních sobeckých motivů a svého prospěchu. Výjimkou je jen Douša, který se snaží jednat normálně a lidsky, ovšem má vážné psychické i fyzické problémy v důsledku svého zmrzačení během první světové války. Jako by film existencialisticky naznačoval - vyskytuje se to i jinde v českém filmu, například v Morávkově komedii Nuda v Brně - že pouze lidé nějak fyzicky či psychicky postižení jsou skutečnými lidmi.

Douša po přistěhování do železničního domku u dráhy v horské vesnici navštíví místní hostinec a vrací se pak s ulehčením domů k mladé manželce. Sděluje jí, že jsou ve vesnici "dobří lidé". Divák je však postupně nucen zpochybnit tento Doušův optimistický úsudek.

Hned na začátku filmu Douša zachrání mladého vesnického hrobníka, který si lehl na koleje, aby ho přejel vlak, protože ho opustila dívka. Hrobník se mu ovšem odmění tím, že Doušovi svede manželku a snaží se ji svádět i nadále - manželka jen s obtížemi odolává své milostné touze. Svědek hrobníkovy soulože s Doušovou kostelník Bártík se mladou ženu pokouší vydíráním také přimět k sexu. Prostě sobectví bez hranic.

Při jedné fyzické potyčce s hrobníkem, který obchází Doušův domek, hlídač č. 47 ohluchne. Sluch se mu časem vrátí, muž už však nedůvěřuje lidem kolem sebe a předstírá i nadále, že je hluchý. Od dráhy ho sice vyhodí, dostane ale invalidní vojenskou rentu a s manželkou se přestěhují do vesnice, kde převezmou po zemřelém hostinském prázdnou hospodu. Douša hraje hluchého, lidé si před ním nedávají pozor na to, co říkají, a vyjevuje se, že se k němu vesnice chová neuvěřitelně sprostě.

Film vyvrcholí tím, když se Doušovi mladý hrobník přizná k nevěře s jeho ženou, netuše, že vysloužilec ho slyší. Douša hrobníka spráská a ten se mu pomstí tím, že ho usmrtí několika bodnými ranami do břicha.

Po zhlédnutí tohoto velmi tradičně vyrobeného filmu, působícího spíš dojmem televizní inscenace pro nedělní odpoledne než skutečného kinematografického díla, se divák ptá, proč tvůrci tento film vůbec natočili. Film obsahuje všeobecné moralistické varování, že chovat se sobecky vůči bližním je vždycky škodlivé, a pak - jak výše zmíněno - známý sterotypní motiv, že uzavřené české komunity mají tendenci outsidery zničit. Avšak nepřináší zdá se žádnou objevnou myšlenku.

Srovnáním Renčova remaku s původním Rovenského filmem z r. 1937 vyvstanou zajímavě některé stereotypy současného českého filmu, které ve třicátých letech v české kinematografii chyběly.

Renčův film je silně stylizovaný, jak uvedeno výše, je umístěný do lyrické, příznakové krajiny věčné zimy. Hlavní postava, hlídač Douša, je vážně psychicky postižen traumaty vraždění z první světové války, Renčův film je plný melodramatických flashbacků válečného zabíjení.

Nic takového v původním Rovenského filmu vůbec nenajdeme. Když předstoupí Douša po ohluchnutí před lékařskou komisi, která má rozhodnout o jeho invalidním důchodu, komise se sice zmíní, že je to válečný vysloužilec, a obdobně jako u Renče zpívá Douša ve vesnické hospodě válečné písničky, jenže motiv ztraumatizování jedince z první světové války se ve filmu z r. 1937 vůbec nevyskytne. Rovenského Douša je normální, věcný, neemocionální muž, který si vzal svou ženu "spíše z rozumu" a manželka trpí jeho emocionálním a sexuálním nezájmem. Vcelku je zajímavější Rovenského pojetí, protože krize vznikne, přestože je hlavní hrdina - Douša - úplně normální, slušný a psychicky vyrovnaný, zatímco u Renče je celý film Doušovým traumatem z první světové války posunut k šílenství.

Motiv sobectví, který je u Renče silný, není v Rovenského filmu příliš rozvinut. Ani není rozvinut motiv nepřátelské komunity, která vytlačí nově příchozího jedince. V době Doušovy hluchoty sice mají vesničané různé mírně uštěpačné či drzé poznámky, avšak není to taková soustředěná zášť vůči cizákovi jako u Renče.

Zajímavé je i postavení Doušovy manželky. Zatímco v Renčově verzi dojde mezi Aničkou Doušovou a mladíkem Ferdou k souloži a Anička po Ferdovi aktivně touží, i když si svou touhu zakazuje, v Rovenského verzi je Ferda spíš násilník, který vyhrožuje, že když Anička s ním nebude něco mít, spáchá sebevraždu na kolejích. Násilně ji nutí k lásce k němu, ale k sexu nedojde.

Na rozdíl od Renčovy verze, kde Ferda Doušu nakonec zavraždí, Rovenského verze potvrzuje správný přístup establishmentové komunity, jejíž součástí je i železničář Douša. Ferda je cizí element, bouřlivák, hysterik a protože s ním Anička nechce nic mít, skočí pod vlak. Doušova rodina je zachráněna a film přitakává Doušově realističnosti a věcnosti. Douša u Rovenského považuje za normální, že nakonec jde zpět k penzijní komisi a sdělí jí, že znovu nabyl sluchu. Renčova Doušu to vůbec nenapadne - podvádění a osobní sebezájem jsou už u Renče normální.

Vytisknout