Kriticky o Evropské unii a její kritice

23. 1. 2012 / Emil Hruška

 Je nepopiratelnou skutečností, že současná podoba Evropské unie, založená na špatné takzvané Lisabonské smlouvě, nemá šanci být životaschopným, perspektivním projektem -- což však neznamená popření objektivních předností integrace jako takové. Špatná smlouva zůstane stále špatnou smlouvou, bez ohledu na novelizace a inovace, ad hoc vyvolávané (viz avizované úsilí změnit článek 126 Smlouvy o fungování EU). Při zaujímání stanovisek k Evropské unii jako takové lze slyšet a číst od politiků různých barev, co nechtějí, nikoli však už, co chtějí, pokud samozřejmě nezavrhují integraci jako takovou. Tedy: pokud jsem proti stávající podobě EU a jejímu fungování, jakou Evropskou unii bych akceptoval?

     S tím souvisí tradičně deformovaný pohled na fungování orgánů, institucí a jiných subjektů Evropské unie. Kritika kupříkladu Evropského parlamentu, jenž by měl být ústředním orgánem zákonodárné iniciativy (nikoli Komise, jak tomu zcela asymetricky je), se omezuje resp. koncentruje na plýtvání penězi (pendlování mezi Bruselem a Štrasburkem apod.) a platy europoslanců či jejich asistentů. Stranou zůstává (pro česká média už jaksi ze zásady) kritický pohled na vlastní činnost parlamentu, a hlavně možnosti, které má Evropský parlament z hlediska ovlivňování unijní politiky a celkového politického klimatu, a jejich využívání.

     Na začátku ledna se objevily v Britských listech i jinde příspěvky zabývající se politickou situací v Maďarsku, a to v souvislosti s novou maďarskou ústavou, jež je mimo jiné plná etnického nacionalismu a obsahuje frapantní ustanovení omezující lidská a občanská práva. BL (5.1.) citovaly deník Guardian, jenž napsal, že mesmerizován neoliberální vírou v nutnost maximalizace zisků se Brusel přestal starat o hodnoty a zásady, které měly sjednotit Evropu jménem svobody a spravedlnosti. Případ Maďarska by mohl připravit Evropskou unii o daleko větší míru důvěryhodnosti než kolabující euro. Následující den přinesly BL materiál listu Financial Times, ve kterém mimo jiné stálo, že když dokáže Západ podporovat hnutí za politické svobody v Maghrebu a v Bělorusku, jistě může dělat totéž i ve střední Evropě. Proč mlčí Angela Merkel, Nicolas Sarkozy a David Cameron?... Maďarsko nyní ukazuje, že hospodářské selhání má svá vážná politická rizika. Nacionalistická pravice je v mnoha částech Evropy na postupu.

     Nejde však jen o Maďarsko. Unie, jež by měla mluvit hlavně ústy svého parlamentu, mlčí -- mimo mnoha jiného - k demonstracím veteránů Zbraní SS v pobaltských státech, jenž jsou členy EU. Po pobaltských zemích přibývá do Evropské unie další stát, který otevřeně uctívá svou nacistickou minulost, napsala Tereza Spencerová v Literárních novinách (č. 1/2012), v článku pojednávajícím o oficiálním velebení válečného zločince Ante Paveliče v Chorvatsku. Jenže: jakkoli jde o velmi závažné problémy, směřující přímo proti zásadám, na kterých vznikla EU a na kterých by měla důsledně setrvávat, žádný orgán, žádná instituce ani jiný subjekt EU se jimi nezabývá. Přitom nejde o jakýsi aktuální exces. EU se přímo zásadně vyhýbá závažným vnitřním problémům svých členských států, pokud nejde o problémy ekonomické, jež by mohly mít přeshraniční dopad.

     Příkladem budiž právě Evropský parlament, který -- jako jediný volený orgán, složený ze zástupců členských států -- by se měl výše uvedenými problémy zabývat prvořadě. Na pořadu jednání každého velkého plenárního zasedání, jež probíhá jednou za měsíc ve Štrasburku, je vždy ve čtvrtek odpoledne bod věnovaný naléhavým případům porušování lidských práv, demokracie a právního státu. Nedá příliš práce zjistit, jakým tématům se v rámci tohoto bodu věnoval Evropský parlament v minulém roce (roky před ním byly obdobné); přehled nad jiné výmluvný!

     Leden: Pákistán -- zavraždění guvernéra Paňdžábu Salmána Tasíra; Brazílie -- vydání Cesara Battistiho; Írán -- zejména případ Nasrín Sotúdeové. Únor: Střety na hranicích mezi Thajskem a Kambodžou; Jemen -- odsuzování nezletilých pachatelů k trestu smrti, zejména případ Muhammada Táhira Samúna; Uganda -- vražda Davida Kata. Březen: Pákistán -- vražda ministra pro menšiny Šahbáze Bhattího; Bělorusko -- obzvláště případy Alese Michaleviče a Natalie Radinové; Situace a kulturní dědictví v Kašgaru (ujgurská autonomní oblast Sin-tiang). Duben: Čína -- případ Aj Wej-weje; Zákaz voleb do tibetské vlády v nepálském exilu; Zimbabwe. Květen: Srí Lanka -- další kroky v souvislosti se zprávou OSN; Ázerbájdžán; Bělorusko. Červen: Madagaskar; Guantánamo -- hrozící rozhodnutí o trestu smrti; Ukrajina -- případ Julie Tymošenkové a dalších členů bývalé vlády. Červenec: Konžská demokratická republika -- hromadné únosy v provincii Jižní Kivu; Indonésie -- útoky proti menšinám; Indie -- zejména trest smrti pro Davindera Pala Singha. Září (v srpnu měl EP prázdniny): Bělorusko -- zatčení obránce lidských práv Alese Bjalackého; Súdán -- situace v Jižním Kurdufánu a státu Blue Nile; Eritrea -- případ Dawita Isaaka. Říjen: Tibet -- zejména sebeupalování mnišek a mnichů; Bahrajn; Sýrie -- případ Rafah Nachedové. Listopad: Írán -- nedávné případy porušování lidských práv; Egypt -- zejména případ bloggera Aláa Abd al-Fattáha. Prosinec: Ázerbájdžán -- zejména případ Rafika Tagiho; Situace žen v Afghánistánu a Pákistánu; Tunisko -- případ Zakaríji Bághiry.      Ani jediný případ týkající se členského státu Evropské unie! Evropský parlament tak vzkazuje, že v EU je v tomto ohledu vše v pořádku. Jenž to není chyba tohoto orgánu jako takového, nýbrž jeho vedení, které si -- pokud jde o předsednictví -- mezi sebou po desetiletí přehazují lidovci a sociální demokraté. Jakkoli možná můžeme souhlasit s tím, že Aj Wej-wej nebo Alá Abd al-Fattáh zasluhují pozornosti z hlediska ochrany jejich práv, přece jen by se měl Evropský parlament prvořadě věnovat problémům právního státu v unii. A že jich je!

     Nevůle zabývat se problémy právního státu (co třeba obrovská korupce v členských státech, existence justičních a jiných mafií spojených se státním aparátem?), jakkoli potenciál pro to parlament má, se odráží právě v umném překládání témat, která nevyžadují řešení ze strany Unie a jež nadnesena na plénu vyplní kolonku splněno. S volbou témat souvisí i skrytá, leč účinná cenzura těch europoslanců, kteří projeví snahu přece jen se zabývat evropskými resp. unijními tématy (o tom by mohl vyprávět třeba bývalý europoslanec Daniel Strož).

     Jakkoli do dalších voleb do Evropského parlamentu zbývají více než dva roky, lze těm, kdo zasednou v jeho křeslech, doporučit, aby se parlamentu naučili. Aby v prvé řadě dokonale zvládli jeho obsáhlý jednací řád a naučili se efektivně využívat všech možností, které existují pro prosazování jejich cílů a názorů. Čím více budou lidé vědět o jejich práci, tím méně budou náchylní k tomu, aby papouškovali bezduché bulvární žvásty, kterým se v české kotlině tolik daří.                  

Vytisknout