Nám je to jedno, my peníze máme

25. 1. 2012 / Milan Daniel

Deforma došla tak daleko, že se proti ní bouří i kdysi tak poslušné nástroje moci, jako jsou úředníci. A je třeba říci, že tito úředníci si zaslouží úctu, občanskou solidaritu a podporu, protože spolu se svým rozhořčením nesou na trh svou kůži -- stejně jako jiní občané velmi dobře vědí, že za své postoje mohou být postiženi až tak, že přijdou o práci.

Právě tento druh strachu brání většině zaměstnanců, aby dávali své postoje najevo. Zdá se, že už to přestává fungovat a lidé už jsou pod takovým tlakem, že se od strachu začínají osvobozovat. Nejenže jim vrchností nastavovaná pravidla brání v práci, ale i v její užitečnosti. Proto, že vidí, jak i jimi nezaviněně nezvládnutá administrace sociální deformy dopadá na lidi, kteří jsou na sociálním dně a nevyplácené dávky hmotné nouze a příspěvky pro postižené je obírají o ty poslední prostředky k živobytí, které jim zbývají.

Mnohdy s tím souvisí exekuce. Tady je však mechanismus, na jehož základě vás exekutor obere o mnohem větší částky než jsou ty, které reálně dlužíte, cíleně nastaven státem. Ten tak posílá dlužníky do ještě větší bídy a právním spekulantům zajišťuje pohádkové a prakticky bezpracné zisky. Jsou firmy, v nichž je v exekuci 50 procent zaměstnanců! Neobhajuji dlužníky -- dluhy jsou jistě většinou produktem neodpovědnosti. Ale stát je tímto způsobem nedovede k odpovědnosti, nýbrž do propasti. Lidé, kteří jsou systémem přinuceni vytloukat klín klínem, potažmo exekuce dalšími dluhy (a dalšími exekucemi), se propadnou na dno, ztrácejí motivaci pracovat a nakonec končí právě na těch úřadech práce, kde jim tentýž stát nezajistí ani výplatu té almužny, která jim může pomoci zajistit, aby přežili. A demotivovaní zaměstnanci táhnou svými pracovními "výkony" firmy ke dnu (anebo na Východ).

Odboráři z Litoměřic a Ostravy naznačili směr: proti špatnému systému je třeba vystoupit společně. To by si ale měli uvědomit jak další zaměstnanci, jež tento systém může postihnout zítra, tak lidé, kteří už jím postiženi jsou.

Organizujme se, aktivizujme odbory, sdružujme se v místech a na pracovištích do iniciativ, usilujících o společenskou změnu, nebojme se vystupovat veřejně. Nevadí, že to bude zpočátku trochu neorganizované. Stružka do potoka, potok do řeky a řeka do moře si vždycky cestu našly. Proč by tomu mělo být jinak v době internetu a sociálních sítí? Před dvaceti lety jsme si mj. říkali: kdo, když ne my, kdy, když ne teď? Jsme starší, zklamaní, ale také zkušenější. Nenechme se opít rohlíkem, kapitalismus nám nezajistí světlé zítřky stejně jako socialismus. Chtějme ale slušnost, dojděme k ní ve vzájemné solidaritě a hlavně dávejme svým vůdcům jen natolik omezené mandáty, aby nemohli zneužít naši důvěru.

Ti, kterým jsme ji dali, si totiž myslí -- řečeno s Ilonou Švihlíkovou -- že jim tu všechno patří. Ne. Zapomínají-li, že jsou našimi zaměstnanci. Myslí-li si, že když z nás vyždímali naši energii a naše peníze, mohou námi opovrhovat, měli bychom mít vždy, v každém okamžiku, možnost je z toho sloupu pýchy shodit na zem.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 25.1. 2012