VÁCLAV HAVEL

O jedné metodě myšlení a psaní

18. 1. 2012 / Alexander Bačkovský

Textu pana Veselého tedy mohu vytknout jeho formulace, které takové pojetí podporují spolu s nebývalým počtem přívlastků, jejichž volba a emotivní charakter předurčují jeho stanoviska. 

Pro česká média je obecně příznačné, kolik autorů proplétá "pohřební humbuk" s vlastní bytostí  "Václav Havel" tak, že máme dojem, jakoby vše organizoval sám a chtěl tak poskytnout poslední důkaz své mravní" pokleslosti a nevkusu".  

Pokusím se napsat několik prostých faktů, jak je chápu já osobně, a okomentovat jimi vyjadřování pana Veselého, pana Jírovce i několika e-mailů, které jsem obdržel.  

Nebudu se naopak pouštět do hlubší analýzy Havlova způsobu formulování vidění světa a jeho postojů, neboť o nich pan Veselý i pan Jírovec citují jen z kontextu vytržené "důkazy". Tato metoda citací, jež ale citacemi nejsou, se stala velmi populární v mnoha médiích . 

Koncem padesátých a v průběhu  šedesátých letech československá společnost ožila. Impulzem byl XX. Sjezd KSSS. Veřejný prostor byl zaplaven jistým optimismem, mnoha silnými talentovanými osobnostmi. Rodící se diskuzi o směřování československé společnosti značně urychlil ekonomický úspěch let 1965-69, postavený na skutečném reformním úsilí tehdejších mladých národohospodářů (růst HDP o 40%).  

Společnost byla jednotná ve svých základních cílech a ve své rozmanitosti, které se však teprve učila. Předpolí společenským změnám vytvořilo umění: film, divadlo, literatura. Ve společnosti, ve které stále vládly kulturní návyky první republiky, tedy západní, se rodily či obrozovaly zcela zásadní otázky. Byla to společnost poučená hospodářskou krizí, válkou, stalinským režimem. Témat k diskuzím bylo příliš mnoho.  

Československá kultura byla stále integrální součástí kultury západoevropské, se kterou byla v intenzivním dialogu.  

Národnostní i politické výhrady vůči Západu, vč. Německa, byly nesrovnatelně jiné povahy i kvality ve srovnání s dnešním nacionalismem, budovaným cíleně od sedmdesátých let normalizačním režimem.  

Poválečné generace se osvobozovaly od stísněnosti, vznikají alternativní projevy, hédonismus je projev nového řádu věcí.  

Václav Havel, který byl neúnavným organizátorem společenského života, patřil v šedesátých letech mezi ony osobnosti, které svou účast ve veřejné diskusi považovaly za přirozenou. Tuto možnost mu poskytlo především jeho působení v Divadle Na Zábradlí. Před válkou se Havlova rodina výrazně zasloužila o posílení národní kultury i průmyslu, byla jednoznačně americky modernistická. Bylo logické, že Václav Havel vystupoval ovlivněn touto rodinnou i sociální tradicí. 

Jak křehké však byly intelektuální elity a celý systém šedesátých let se ukázalo ihned po roce 1969. 

V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil Václav Havel k těm málo osobnostem československého veřejného života, které komentovaly stav věcí a které se velmi zasadily o to, že občané této země "neztratili důstojnost".  

Koncem šedesátých let a v první polovině sedmdesátých let jistá část našich spoluobčanů emigrovala Jedná se o několik set tisíc osob. Z tohoto počtu se do zápasu o "zachování důstojnosti " národa či země zapojilo jen mizivé procento.  

Ani  těch, kdo byli odsouzeni k emigraci vnitřní, a rozhodli se zůstat veřejně činní v intencích svých předsrpnových postojů, nebylo mnoho. Zde , samozřejmě , hraje roli mnoho věcí. Jedna z nich je strach o osud vlastních dětí, šok ze ztráty existence atp.  

Díky jistým indispozicím měl Havel ruce o něco volnější.  

Normalizační režim byl nepokrytě sovětským, příliš mnoho lidí mělo na paměti ne tak dávno odhalenou praxi sovětské vnitřní politiky, vč. táborů GULAGu. Část společnosti si připomenula zakrývaná fakta o působení Rudé armády v roce 45, jiná část české stalinistické období 1948-1955. Hlomoz sovětských letadel a tanků osmašedesátého byl slyšitelný, díry po kulkách na fasádě Muzea viditelné.  

Společenská diskuse tedy byla v sedmdesátých letech zcela okleštěna strachem. Zaznívalo jen málo hlasů. Václav Havel nebyl uzpůsoben takovému prostředí. Neměl již mnoho silných oponentů, kteří jsou pro kvalitu diskuze nezbytní, neměl ono přirozené prostředí , ze kterého vzešel. Omezení vyplývalo i z faktu, že oponovat si navzájem uvnitř opozičního hnutí v nutné jednotě protiváhy proti režimu bylo těžké. Toto osamocení a zároveň vnitřně cítěná povinnost konat začaly VH vydělovat jako velmi viditelnou postavu.  

Napsal jsem, že tradice rodiny byla americky modernistická a národně buržoazní. Havel také poprvé v zahraničí výrazně uspěl se svými hrami v New Yorku. Václav Havel, se svou tradicí, žil v zemi, která byla okupována Sovětským svazem a postupně měnila svůj charakter směrem ke gubernii. Oproti předchozímu období byla země v hlubokém kulturním i hospodářském úpadku. Normalizační režim hojně používal ruské metody pacifikace obyvatelstva, které ve většině neprotestovalo a naopak poměrně ochotně přijalo výměnu své "důstojnosti" za konzum. Ve druhé polovině osmdesátých let hrozilo, že integrace země do SSSR bude daleko hlubší. Ostatně Prognostický ústav byl jedním z nástrojů její přípravy (viz. O.Turek).  

Ve stejném období, ve sféře amerického vlivu, se Západní Evropa vzpamatovala z války, sílila hospodářsky, kulturně a spěla v mezinárodních vztazích ke konsensuálnímu jednání, které postupně překonávalo stoleté rozpory. Na rozdíl od sovětských satelitů prováděly evropské západní země svou samostatnou hospodářskou, domácí i zahraniční politiku a míra osobních svobod i sociálních jistot se zvyšovala.  

V roce předcházejícím onomu projevu v kongresu opustil Sovětský svaz Afganistán, kde vedl velmi dlouhou válku. Její důsledky pocítili i sovětští navrátilci, ke kterým se země chovala s nemenší krutostí, oni pak vytvořili jeden z předpokladů mafiánství v letech 90. Počet diktatur, které podporovaly Spojené státy byl, dejme tomu , shodný s počtem těch , které podporoval Sovětský svaz. Sovětský svaz podporoval jakékoliv levicové hnutí v Jižní Americe, jež by mohlo oslabit pozici USA. Byla to konfrontace Studené války. Disidenti v různých zemích se svým způsobem stávali obětí některých velmocenských her na obou stranách. 

Nová informovanost o SSSR jeho režim obnažovala. Staré ruské tradice individuální nesvobody a jediného vlastníka moci i země-- centrální autority , praktikované v SSSR jen v jiném kabátě, zpochybňovaly západoevropský původ socialismu v zemi. Stále více byl jasné, že jde o něco jiného. Již tehdy se vyskytly první západní hodnocení Velké vlastenecké války, které popisovaly mechanismy několika set leté militarizace ruské společnosti jako hlavní faktor vítězství. Spolupráce s Německem, díky Genscherově východní politice, zároveň ukázala sovětskou společnost z další stránky. V Rusku nikdy nevznikla taková nenávist vůči Německu, jaká panuje v Česku dnes. Krutost feudálního carského režimu, občanské války, se , s nadsázkou řečeno, " příliš nelišily" od krutostí nacisty rozpoutaného válečného běsnění.  

Podíl USA na rozkvětu Západní Evropy byl spojen s budováním demokracie a změnou předválečných paradigmat, které k ní vedly. A to nehledě na americký příspěvek k nástupu nacismu v Německu.  

Havlův pohled na SSSR a na USA, ve kterých, a propos, našlo mnoho československých exulantů svůj domov po několik generací, musel být zákonitě jiný.  

Pan Veselý Havlovi vyčetl, že se Sovětskému svazu v projevu v pasáži o druhé válce nevěnoval vůbec. Vzhledem ke smyslu a okolnostem tohoto projevu si nedokážu představit jak by měl učinit jinak. Pokud bych si představil, že takový projev by byl učiněn třeba v Moskvě! S citací amerických obětí.  

Havlovy preference a Havlovo chápání mravnosti je tedy jiné než chápání pana Veselého.  

Pan Veselý předkládá svůj názor, že mravnost je jedna, univerzální, a je to ta, která je jím viděna. Oporu hledá u autorů, kteří mají pramalou zkušenost či vědecký zájem a znalost východního bloku, a jsou většinou aktivisty uvnitř západní civilizace.  

Nevím o tom, že by takto vystupoval Havel, který přísně dbal, aby z jeho vystupování univerzálnost nečišela, šlo o jeho vidění řádu věcí. Nevím o tom, že by mu chyběl cit pro hodnotovou rozdílnost. Dle mého měl Havel jiné priority chápání problematiky Iráku, Afganistánu i Kosova než neslučitelnost jakýchsi údajných univerzálních mravních hodnot s vojenským zásahem. Neboť jeho vidění, zdá se mi, se opíralo o reálnou jím nějak definovanou mravnost činu v konkrétním okamžiku.  

Odpovědná svoboda jednotlivce a jeho právo odpovědné volby je pro Havla důležité, ani jeden z těchto režimů tyto hodnoty v rámci svých poměrů nenabízel, nenabízel je ani Sovětský svaz, ani Irák, Jugoslávie Miloševiče a Tudjmana. Obrovské utrpení nebylo vyvoláno až zásahy imperialistického Západu, bylo principiálně vyvoláno řáděním několika nacionalistických šílenců (pan Veselý si patrně nepamatuje ostřelování Sarajeva, Mitrovicu, které přinesly utrpení nesrovnatelně většímu počtu občanů bývalé Jugoslávie než zásah NATO v Srbsku či řešení problému Kosova), Sověty podporovanou diktaturou, v níž bylo povoleno likvidovat část populace mučením i plynem, která vyvolala dvě bolestivé a zcela zbytečné války se sousedy, z nichž jedna byla čistou agresí vůči malé zemi, popř. rozpory, které se postupně formulovaly v Afganistánu v průběhu sovětské agrese.  

Pan Veselý proti rozměru a vize perspektivy odpovědné osobní svobody a volby staví počty obětí, nikoliv obětí diktátorského režimu, ale vojenského zásahu proti němu.  

Extrémní stanovisko pana Veselého v porovnávání jakési zásluhovosti disentu mírou a krutostí nebezpečí, které jim hrozí, je složité jakkoliv komentovat, tady zjevně pan Veselý zastává opět názor univerzálnosti a jednoty našeho světa. Mohu jen podotknout, že zdánlivě shodné jevy projevené v různých kulturách jsou povětšinou rozdílné. Nevím, zda vyhození z auta VB v zasněženém lese nemá na oběť stejné psychické i fyzické dopady jako únos vojenskou jednotkou v lesích jižní Ameriky.  

Metodologickou perverzí je pro mne věta: "jak se píše také v nedávno vydané publikaci o dějinách studené války The Cambridge History of the Cold War , na jejímž vzniku pracovali přední světoví historikové nezatížení totalitní minulostí a ideologickou slepotou?"  

Aktér děje jistě není totožný s aktérem interpretace děje učiněné s odstupem. Navíc interpretátor děje, pokud jím není zpětně jeho aktér, má vždy nějakou jinou kulturní pozici, danou nejen zemí ale i institucí, ve které pracuje.  

Znak, jenž je vybaven svým kódem komunikace, může být zdánlivě shodný, avšak kód komunikace a diferenciace, které překrývá, mohou být v různých- i blízkých kulturách i v kultuře jedné ,v jednom okamžiku či s odstupem času, zcela jiné.  

Vyčetl jsem textu absenci pozornosti k podstatě věcí. Tj. k procesu jejich formování a různorodého vnímání i proměnlivosti. Jsem totiž přesvědčený, že v této pozornosti je smysl nazírání světa okolo nás. Jinak kloužeme po povrchu jevů ve světě neměnném a přisuzujeme mu vždy jedno a totéž: svou vlastní zkušenost a vizi. Z toho vzniklo již mnoho závažnějších omylů než článek pana Veselého.  

Pan Veselý může jistě namítnout, že výše uvedené je moje konstrukce, která je -nahlížeje z jeho východisek- pro něho osobně těžko doložitelná. Dostáváme se tak k faktům, která jsou měřitelná a ověřitelná a jejich pojetí v textech autora.  

Penzionovaný James Petras se charakterizuje na wiki jako revolucionář a anti-imperialistický aktivista a pokud se podíváme na jeho život, pak zjistíme, že jeho aktivistická práce je soustředěna na kritiku amerického imperialismu a obecně kapitalismu.  

Pokud jde o "i americké" angažmá v Rusku devadesátých let, které údajně stálo 15 milionů životů.  

Podle oficiálních ruských zdrojů byla úmrtnost nejvyšší v letech 2001, 2003 a porodnost nejnižší v letech 98 a 99, přičemž úmrtnost v roce 2009 byla na úrovni roku 98. Prudký nárůst úmrtnosti a pokles porodnosti je zaznamenán v letech 1990 a 1991. Porodnost se od té doby zvyšuje. Z oficiálních grafů nevyplývá žádný výrazný výkyv stavu v  devadesátých letech a v prvním desetiletí nového věku.  

15, 7 milionu je číslo, které se vztahuje v tomto období k Rusku, Ukrajině, Bělorusku a Kazachstánu, nikoliv jen k Rusku samotnému. Podle oficiálních zdrojů činí potenciální ztráty Ruska v období 1980 až po dnes celkem 17, 9 milionu osob díky předčasným úmrtím ve vztahu k průměrnému věku dožití , z toho 10,5 milionu (3 miliony v produktivním věku) za období 1980-1990.  

Pan Petras své číslo používá na svém blogu ve své argumentaci proti kapitalismu. Nezkoumá však vnitřní poměry Ruska a například vliv bezprizorních desetitisíců bývalých sovětských vojáků z Afganistánu na stav kriminality (mafie) včetně vývoje sovětské kriminality od sedmdesátých let , nezkoumá stav vnitřního trhu, který byl již za Brežněva silně dotován nákupy potravin v zahraničí a který nestačil plně zásobovat základními potravinami nejen periferie. Restaurace kapitalismu nebyl americký export. Restaurace kapitalismu v SSSR začala v hlubokých dobách Brežněvovy stagnace. Díky teritoriální struktuře sovětského průmyslu a jeho neefektivnosti vznikala vrstva nejvyšších manažerů státních kolosů a partajních funkcionářů, kteří se stali zcela nepokrytě na svém území neomezenými feudály. Prováděli svůj vlastní zahraniční obchod, svůj vlastní obchod v rámci státu. Sociální problémy nebyly v Rusku vyřešeny nikdy, s výjimkou jisté části obyvatelstva velkých měst. Dokumentovat toto mé tvrzení je snadné na přesných údajích a faktografickém sběru.  

Cituji autora : "Pokud ale chceme, aby nás bral někdo vážně, měli bychom aspoň uznat, že u nás za posledních 60 let nedocházelo k masivnímu bombardování civilního obyvatelstva, vyhlazování vesnic ani k řádění eskader smrti, i když jsme byli na přelomu 40. a 50. let vystaveni státnímu teroru, který byl doopravdy tvrdý." 

Autor v této větě mění středoevropské i východoevropské dějiny. Rozhodující období z dějin vygumoval. 

Při metodě "viděno" z výšek univerzality pak není divu, že pan Veselý nevěnuje pozornost zcela praktickým možnostem politiků ve státě, kde se vše náhle změnilo. Změna procesů a jejich chápání otřese i velmi dobře stavěnou organizací a jejími pracovníky. Je to fyzicky i psychicky vyčerpávající. Fungování státu i jedinců jím po roce 1989 bylo poznamenáno. Havel se dopadům nemohl vyhnout.  

Havel se rozhodl pro složitou, jedinou možnou, cestu pokusu o celospolečenský konsensus. Rozhodl se nevyloučit z politické účasti exponenty normalizačního režimu, kteří představovali poměrně významnou část obyvatel země. Složitost tohoto řešení je dobře viditelná v Německu i oněch sedmdesát let po válce.  

Nicméně to již nebyl Havel, relativně nezávislá individualita, byl to Havel jako součást složitých mechanismů, ve kterých bylo a je těžké ubránit výhradně to kompaktní své, pokud chápeme společnost v její rozmanitosti (zde je patrný rozdíl mezi Havlem a Klausem). Právě on po celou dobu představoval již minoritní část svých spoluobčanů. 

Česká společnost ze za dvacet let sovětské moci zcela proměnila, její priority byly, a jsou, troufám si tvrdit, zcela v rozporu s rodícími se hodnotami druhé poloviny let šedesátých. Tím byl Havel, a nejen on, jistě zaskočen. A z tohoto faktu pramení mnohá rozčarování.  

Havel nebyl méně či více praktičtější než je průměr našich spoluobčanů. Nebyl méně či více dezorientovaný a závislý na mnoha kontaktech, které se posléze ukázaly mylné. Vysoce postavené osoby jsou vždy obětí svého okolí, v němž často ambice, vlastní cíle jedinců, kteří je tvoří, zůstávají dlouho skryty a mohou vést k mnoha mylným krokům, obecné dezorientaci. Zvláště, pokud tyto mechanismy nejsou nějak institucializované.  

Deus ex machina zbožštělého panovníka dnes nefunguje.  

Silné osobnosti a ti, koho nazýváme géniem, vznikají za určitých konkrétních podmínek, ale nejsou produktem sebe sama. Vycházejí z četného přediva předchozího vývoje. To platí i o Bachovi, i o Havlovi i o panu Fuksovi, který byl geniálním československým kabaretiérem. Pokud chceme vědět, jakými byly osobnostmi a jaký význam má jejich práce, vyčteme to pouze z jejich reality, před kterou se pokoříme či ne. V druhém případě se však ničeho smysluplného nedopátráme.  

Pouze se znalostí minulosti a jejích procesů můžeme nahlížet dopady na naši přítomnost, či dokonce hodnotit naší přítomnost. Pro totalitní i postotalitní systémy je typické nějaké odkrajování historie, kladení jejích začátků do doby co nejbližší a její spojování s pojmy své současnosti.  

Dostávám se k věci neméně kontraverzní, kterou je otázka veřejně činné osoby a jejího soukromí.  

Veřejné komentování soukromí je prapodivná věc. Jestliže rozvody a avantýry filmových hvězd či dokonce různých postnormalizačních hvězdiček atakují čtenáře všech médií a nejsou velkým předmětem společenské kritiky, soukromí jiných je dáváno do nepanujících souvislostí, jak se stalo i Václavu Havlovi. Podivné je, že vliv hvězdiček a hvězd na společnost není menší než politiků. Rozdíl je v tom, že ti první nemají zdánlivě moc. 

Můžeme respektovat kritiku té sféry soukromí, která souvisí s výkonem funkce a jejími možnostmi k obohacení či získání osobních výhod. Druhá část, rodina, vztahy s přáteli atp. je chráněna. Přesto vždy existují lidé, kteří tuto těžko proniknutelnou sféru obnažují a snaží se jí dokazovat jakési univerzální hodnoty či jejich opak. Je to hodně nepoctivé až lumpenoidní.  

Takové chápání je obsaženo v textu pana Jírovce. Jeho poněkud zvláštní výzva, abych sepsal cosi o Václavu Havlovi, má kořeny v četných bulvárně pojatých životopisech a článcích. Jde proti logice věci.A ukazuje na malé rozlišovací schopnosti autorovy pokud jde o chápání komplexity a hierarchizaci věcí. 

Podobné poznámky bych jistě mohl sepsat ke každému tvrzení obou pánů.  

Nicméně, procházeje se po pěšině vyprávění pana Veselého, dostali jsme se k závěru, který s Václavem Havlem nemá nic společného.  

Velmi volně faktograficky pojatý text pana Veselého (i pana Jírovce) je jeho osobním postojem a tvrzením. V okamžiku, kdy neproběhla jeho důsledná korekce, a je určen nějaké osobnosti, například Bimbo Durdíkovi, nabývá takový text charakteru pomluvy. Ve vztahu k událostem se takto vystavěný text stává ve veřejném prostoru manipulací.  

Dovolím tvrdit , že na nejnižších stupních mravnosti se nachází i pomluva a manipulace, které předcházejí či stojí právě za brutalitou zjevenou v Pasoliniho filmu. Snad jsou to silná slova, ale rozšíření této metody myšlení a psaní v českém veřejném prostoru a vědomí jejich důsledku mne k nim opravňují.  

Možná si, pane Veselý, paradox svého počínání neuvědomujete. Pokud ano, navrhuji Vám, abyste se vrátil ke studiu opravdu platné univerzality řeckého mýtu, tam to všechno je.  

Vytisknout