Člověk zbavený vedení a kolektivní výchovy se nekultivuje, degeneruje

18. 1. 2012 / Michal Kesudis

Dovolím si předně položit pár otázek:

Není snad pan učitel zmocněn Společností k tomu, aby zadával žákům úkoly a jejich plnění vyžadoval a hodnotil? Nespočívá tedy problém chlapce, o němž píše Boris Cvek, spíše v tom, že není schopen či ochoten plnit zadání, úkol, který mu byl uložen? A nespočívá problém jeho maminky v tom, že svého synka nekriticky hodnotí a v důsledku toho neadekvátně podporuje, jako tolik jiných hlupáků v rodičovském postavení?  

Citace, které autor článku uvedl, podle mého názoru o žádné zvláštní duševní vyspělosti nesvědčí. Spíše naopak. Působí na mě dojmem slaboduchého žvanění, zbabělého útěku před povinností. Je to neopodstatněné, ve své podstatě asociální odmítnutí společenské autority.  

Obávám se, a napíšu to otevřeně, k čemuž mě nakonec neprovokuje jen pan Cvek svým nezdravým sebehodnocením přecházejícím až do nadutosti, napíšu to coby typický představitel té údajně slabé "průměrnosti", kterou páni intelektuálové ve veřejné sféře tak hlasitě a opakovaně opovrhují, že životní cesta klasického intelektuála není v žádném případě založena na  inteligenci, kterou se verbálně ohání. To ani v nejmenším. Mezi hlubokým vzděláním a podléháním vysokoškolské indoktrinaci je veliký rozdíl.

Tak jako intelektuálové pohrdají námi obyčejnými smrtelníky ("spodními proudy společnosti", jak nás krásně nazývá například pan redaktor Dolejší), my - ne, tady budu osobní, hrubě osobní - já si nevážím intelektuálů. Dovedu si představit důstojnější projevy demence, nežli projevy intelektualismu. A kdybych tedy už jednou v budoucnu musel, chtě nechtě, volit, vybral bych si rozhodně jinou, biologicky podmíněnou.

Touží-li intelektuální obec za každou cenu vyvolat ve společnosti rozsáhlou a dlouhodobou antiintelektuální reakci, nechť pokračuje v dosavadním kurzu.

Vytisknout