Čína a Spojené státy: rivalové, nepřátelé, spolupracovníci?

16. 1. 2012 / Immanuel Wallerstein

Jsou lidé, kteří chápou "vzestup" Číny jako obnovování jejího ústředního postavení na zeměkouli, postavení, které jí kdysi patřilo a které teď opět získává. Jiní v něm vidí něco zcela čerstvého -- novou roli Číny v přesouvající se geopolitice a ekonomických vztazích moderního světosystému.

Od poloviny devatenáctého století jsou vztahy mezi uvedenými dvěma zeměmi nejednoznačné. Na jedné straně začaly v té době Spojené státy rozšiřovat své obchodní trasy do Číny. Začaly vysílat křesťanské misionáře. Na přelomu dvacátého století vyhlásily "politiku otevřených dveří", která směřovala ani ne tak proti Číně, jako proti jiným evropským mocnostem. Spojené státy chtěly svůj podíl na kořisti. Hned poté se ale podílely spolu s dalšími západními zeměmi na potlačení boxerského povstání proti imperialistickým cizákům. A doma ve Spojených státech se vláda (a také odbory) snažily bránit Číňanům v imigraci do USA.

Na druhé straně existovala jistá zdráhavá úcta k čínské civilizaci. Dálný východ (Čína a Japonsko) měl jako působiště misionářů přednost před Indií a Afrikou, což se zdůvodňovalo představou, že Čína byla "vyšší" civilizací. Možná to také mělo co dělat se skutečností, že Čína ani Japonsko nebyly z větší části přímo kolonizovány a že se tam tudíž žádná evropská koloniální mocnost nepokoušela vyhradit své kolonie pro vlastní státní příslušníky jako proselyty.

Po čínské revoluci roku 1911 se Sunjatsen, který předtím žil ve Spojených státech, stal v diskurzu USA kladnou postavou. A za 2. světové války byla Čína považována za spojence v boji proti Japonsku. Byly to právě Spojené státy, kdo trval na tom, aby Čína získala postavení stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Jistě, když čínská komunistická strana ovládla pevninskou Čínu a založila Čínskou lidovou republiku (ČLR), zdálo se, že se Čína a Spojené státy proměnily v zuřivé nepřátele. V korejské válce stály proti sobě a právě aktivní vojenská účast Číny na straně Severní Koreje zajistila, že válka skončila ve slepé uličce.

Nicméně neuplynulo mnoho času a prezident Richard Nixon se vydal na svou slavnou cestu do Pekingu, setkal se s Mao Ce-tungem a založil de facto spojenectví proti Sovětskému svazu. Zdálo se, že geopolitický svět byl postaven z nohou na hlavu. USA podle své dohody s ČLR přerušily diplomatické styky s Tchaj-wanem (i když zůstaly zárukou proti invazi ČLR přes Tchajwanský průliv). A když se vůdcem Číny stal Teng Siao-ping, zahájila země proces pozvolného otevírání se tržním operacím a integrace do tržních proudů kapitalistické světoekonomiky.

Ačkoliv zhroucení Sovětského svazu způsobilo, že jakékoli spojenectví Číny a USA proti němu ztratilo smysl, vztahy mezi těmito dvěma zeměmi se moc nezměnily. Pokud ano, staly se jen mnohem těsnější. Dnes se svět nachází v situaci, kdy má Čína značný přebytek platební bilance se Spojenými státy, jehož značnou část investuje do jejich státních dluhopisů, čímž poskytuje USA finanční záruku k tomu, aby vláda USA mohla vydávat obrovské částky na své rozmanité vojenské činnosti po celé zeměkouli (a zejména na Středním Východě), stejně jako k tomu, aby byla dobrým zákazníkem pro čínské exporty.

Z času načas se rétorika, kterou každá z vlád hovoří v dané chvíli o svém protějšku, stává trochu drsnější, ale má pořád daleko k rétorice studené války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Navíc stále platí, že není moudré příliš si všímat rétoriky. V globálních záležitostech bývá účelem rétoriky obvykle dosažení politického efektu uvnitř vlastní země a nikoli vyjádření skutečné politiky vůči zemi, na níž je rétorika zdánlivě zacílena.

Větší pozornost je třeba věnovat jednání obou zemí. Všimněme si následujícího: roku 2001 (těsně před jedenáctým zářím) se u ostrova Hainan střetlo čínské letadlo s letadlem USA. Americký letoun byl pravděpodobně na špionážní misi zaměřené na Čínu. Někteří politici v USA volali po vojenské odpovědi. Prezident George W. Bush s tím nesouhlasil. Číňanům se víceméně omluvil, čímž dosáhl pozdější navrácení letadla a 24 zajatých amerických letců. V početných případech, kdy se Spojené státy snažily získat v OSN podporu pro své různé operace, byla Čína často proti. Nikdy ale doopravdy nepoužila právo veta proti rezoluci předkládané Spojenými státy. Obě strany dávají ve svém jednání podle všeho přednost opatrnosti, bez ohledu na rétoriku.

Jak jsme tedy na tom? Čína tak jako všechny dnešní přední mocnosti má mnohostrannou zahraniční politiku, která se angažuje ve všech částech světa. Otázkou jsou její priority. Podle mého přesvědčení jsou hlavní prioritou Číny její vztahy k Japonsku a oběma Koreám. Ano, Čína je mocná, byla by ale nezměrně mocnější, kdyby byla součástí nějaké konfederace zemí severovýchodní Asie.

Čína a Japonsko se navzájem potřebují, především jako ekonomičtí partneři a za druhé k zamezení jakékoli vojenské konfrontace. Obě země se zřetelně pohybují tímto směrem přes občasná nacionalistická vzplanutí. Nejnovějším krokem je jejich společné rozhodnutí, že budou ve vzájemném obchodě používat své vlastní měny, čímž vyloučí používání dolaru a ochrání se před stále častějšími výkyvy jeho hodnoty. Navíc Japonsko zvažuje nejistoty plynoucí z toho, že vojenský deštník USA možná nebude trvat navěky a že tedy bude zapotřebí vztahy s Čínou urovnat.

Jižní Korea čelí stejným dilematům jako Japonsko a navíc ožehavému problému, jak jednat se Severní Koreou. Pro Jižní Koreu je Čína klíčem k nátlaku na Severokorejce. A pro Čínu by nestabilita v Severní Koreji znamenala bezprostřední hrozbu její vlastní stabilitě. Čína může pro Jižní Koreu sehrávat roli, které se už nemohou zhostit Spojené státy. A při obtížném přizpůsobování Číny a Japonska jejich žádoucí vzájemné spolupráci může Jižní Korea (nebo hypoteticky sjednocená Korea) sehrávat důležitou vyvažovací roli.

Když dnes Spojené státy sledují tento vývoj, není rozumné předpokládat, že se snaží nějak vyrovnat s tím typem konfederální severovýchodní Asie, jaký se se právě buduje? Vojenské pózování Spojených států v severovýchodní, jihovýchodní a jižní Asii by bylo možné analyzovat nikoli jako vážně míněné vojenské postoje, ale jako vyjednávací trik v geopolitické hře, která se rozehrává na příští desetiletí.

Jsou Čína a Spojené státy rivalové? Do určité míry ano. Jsou nepřátelé? Ne, to nejsou. Jsou spolupracovníci? Jsou jimi už teď víc, než si připouštějí, a budou jimi stále víc, jak bude postupovat nadcházející desetiletí.

Vytisknout