Útok učitelky na inteligenci

16. 1. 2012 / Boris Cvek

Učil jsem na základní i střední škole (gymnáziu) a učím již několik let na univerzitě. Ale špatný obrázek o českém školství jsem si udělal už jako žák a student. Čím více jsem se sám vzdělával, tím méně jsem chápal omezený obzor většiny učitelů a tím více cítím potřebu zastat se kohokoli, koho chtějí vtěsnat do svých omezených svěracích kazajek. Živě před sebou vidím učitelské fifleny, jak hovoří (pokud vůbec aspoň znají to jméno) o Goethovi, a přitom netuší, že kdyby Goethe slyšel jejich kecy, hnal by je se sprostými slovy ze svého domu, ať se již nikdy nedotknou sluchu jeho obyvatel, a zejména dětí. To, že vzdělanost vyžaduje určitou duševní a duchovní kapacitu, je ostatně v českých zemích tabu. Za "vzdělané" a "vzdělavatelné" v mašinérii školství se považují "hodní", tedy konformní. Jeden musí být jako druhý a vždy podle úrovně těch nejprůměrnějších představ.

Proto na mne velice silně zapůsobil příběh matky třináctiletého chlapce, který napsal velmi zajímavý text -- text, o němž učitelka toho chlapce ve 21. století, tedy dávno po docenění prokletých básníků, Lautréamontů, Ginsbergů, Burroughsů atd. prohlásila, že se nehodí na třináctileté dítě. Že třináctileté dítě má psát o něčem dětském a že je vážný problém toho dítěte a jeho rodiny, pokud tak nepíše. Co by řekla ta paní otci Johna Stuarta Milla, který vedl své dítě zcela záměrně v tom smyslu, aby mělo již v poměrně raném dětství přečtenou klasickou antickou literaturu a mluvilo klasickými jazyky? Ve Stanfordské encyklopedii filozofie lze najít o Millovi tento zajímavý text:

"By the age of fourteen he had read most of the Greek and Latin classics, had made a wide survey of history, had done extensive work in logic and mathematics, and had mastered the basics of economic theory."

"Ve věku čtrnácti let už přečetl většinu řeckých a latinských klasiků, nastudoval historii, udělal obrovské množství práce v logice a matematice a zvládl základy ekonomie."

(Na okraj bych chtěl zdůraznit dvě věci: 1. v dnešním světě ke klasické četbě musí patřit ony proměny umění v avantgardě a dále, které reagovaly na snobské zneživotnění (odeslání do neživotnosti) antiky a klasiky vůbec, 2. zeživotnění (oživení) antiky a klasiky vůbec, tedy čtení antiky nikoli fénelonovsky, nýbrž bez předsudků (velký učitel je v tom Nietzsche), poskytne mnohé pohoršení a zhnusení fiflenám stejně tak jako mnohou čerstvou a výživnou duševní potravu zvídavým, nadaným a otevřeným lidem.)

Podobně jako Mill na tom byl Michel Montaigne, jehož rodným jazykem se stala z rozhodnutí jeho otce latina, nebo vášnivý dětský čtenář Alexandr S. Puškin. Když Puškin dosáhl věku osmi, devíti let, stal se knihomolem: četl vše, co našel v otcově knihovně, včetně Plutarcha, Homéra, francouzských encyklopedistů nebo frivolních románů. V desíti letech se směl účastnit setkání nejvýznamnějších ruských literátů, která pořádal jeho otec -- a o pouhý rok později znal prý zpaměti většinu děl francouzské klasické literatury.

Snad každý velký a významný filozof, spisovatel či vědec byl vysoce sečtělý už od dětského věku a vykazoval jako dítě mimořádné schopnosti úsudku a přemýšlivosti. Jistě, to není argument pro to, vydávat každé v tomto směru nadané dítě za génia, ostatně jen mizivě málo takových dětí opravdu géniové jsou a budou, záleží hodně i na svébytném životním osudu... nicméně není to důvod pro to, aby tyto schopnosti byly potlačovány, aby se za ně někdo měl stydět, protože potřebujeme nikoli jenom génie, nýbrž i významnou vrstvu opravdu nadaných a vzdělaných lidí, která by je dokázala pochopit a docenit. Něco, co -- podle mé zkušenosti -- od většiny učitelů čekat nelze.

A přitom naše civilizace překonala primitivní formy lidského fungování na úrovni tlup a kmenů zejména díky myšlenkám velkých filozofů, literátů, malířů, vědců, státníků. Nesmíme si představovat výrazný talent a sílu ducha jako něco, co se vleze do světa fifleny jako nějaká bysta, jako jméno bez významu, jako odkaz k obecně uznávané modle, o níž vlastně nikdo nic neví. Ti géniové, o nichž se ve školách učí, byli často velké osobnosti, které měly nesmírnou duševní energii (v Česku by byla pranýřovaná hloupou průměrnou lůzou jako "arogance"), zcela nepředstavitelnou pro běžného českého učitele, který škatulkuje žáky podle toho, zda jsou "hodní". Kdyby byla civilizace složena z těchto "hodných", nikdy by ani nevznikla a "vyvinula" by se místo toho v nějakou pokročilou formu kolektivní debility (neděje se něco takového ale už dnes?).

Jak už jsem řekl, žijeme ve světě dávno po vysokém docenění prokletých básníků, avantgardy, Lautréamonta, beat generation. Tyto spory a debaty patřily k nejzásadnějším kulturním událostem minulého století, a proto považuji za celkem samozřejmé, že např. následující věty z textu 12 let starého dítěte by v roce 2011 měly být doceněny jako zdařilé cvičení v moderní literatuře se svébytnými znaky kombinace hororu, komedie a sebeironie, svědčícími o značně vyvinutém úsudku autora (cituji se svolením maminky autora):

"Sundal jsem si z hlavy tu šňůru, se kterou jsem vypadal skutečně jako umrlec a, a to byl právě ten problém, objevila se další strašná věc. Tato věc, jak bych ji jen popsal, byla také děsivá, ale zároveň mučivá, bolestivá a nechutná. Jak jinak. Dost popisu, tedy k té věci. Ne opravdu, čelist mi neklesla. Jakmile jsem si totiž odvázal šňůru z hlavy, tak se ta věc stala totiž: ,,Když jsem si odvázal umrlčí šňůru z hlavy tak! Mi upadla čelist! Dolní-samozřejmě!" Hrůzou jsem vyjekl a zpanikařil, už mi jednou upadl ukazovák na pravé ruce -- ten jsem si přilepil nazpátek. Jednou dokonce málem ucho. A dokonce jsem si jednou připálil vlasy! To byla hrůza! Naštěstí mi jako zázrakem dorostly. Vůbec jsem nevěděl, že vlasy dorůstají. To bylo ale štěstí. Ještě, že lidské tělo má tak kvalitní regenerační systém. Teda jako tolik věcí mi upadlo nebo muselo dorůst, ale čelist. Čelist mi ještě nikdy neupadla. To je ale zážitek."

Další citace:

"To jsem si zase zavzpomínal na staré dobré časy. Na válku ve Vietnamu. Na mé kamarády z války. A tak dále. Kde je jim asi teď konec? Na dětském oddělení? Nevím. Po probuzení ze vzpomínkového transu, který mám, vždy když si na něco důležitého vzpomenu, jsem se vrátil k detektivnímu případu. Válku mi připomněl ten špunt od šampaňského, který jsem měl v uchu. Ha! Takže další stopa, brzy ten případ vyřeším. Teď už zhruba vím, co se včera stalo, tedy jako večer. Na večírku. Mám několik stop: dva špunty, jeden od vína a druhý od šampaňského, a potom ještě tu šňůru nebo provázek či jak se to řekne. Pak mám své vlastní přetrhané vzpomínky. Další okolnosti musím vypátrat. Začal jsem hledat, jestli na sobě nemám ještě nějaké stopy. Ale měl jsem pouze další zranění. I když to jsou taky takové důkazy. Samé modřiny, škrábance, upadnutá čelist. Co se ten večer mohlo jen stát? A kdo mě zavlekl i s postelí sem do pustiny? Otázky, otázky, otázky."

Když srovnám gramatickou a stylistickou úroveň tohoto autora s gramatickou a stylistickou úrovní většiny dnešních vysokoškoláků, jejichž texty jsem kdy dostal do ruky, autor je rozhodně ve svých 12 letech přesahuje. Zajímalo by mne, co plodila paní učitelka, která udělila autorovi za tento text pětku, v dobách svých vysokoškolských studií jako slohové práce.

Kdybych takovou slohovou práci dostal do rukou jako učitel já, budu naléhat na vstup nových literárních impulzů do života autorova (zejména studium klasiků) a budu jasně deklarovat zájem o jeho každý nový text i o možnost ho nějak posoudit a poskytnout autorovi zpětnou vazbu. K čemu jinému by ostatně výuka literatury na školách měla být? K tomu, aby děti znaly díla Antala Staška a omezily svou mentalitu na úroveň svých učitelek? Žádné skutečně velké literární dílo nelze vtěsnat do tak úzkých mezí... snad až na toho Antala Staška nebo Josefa Kajetána Tyla.

Dovolte mi zakončit slovy autorovy maminky o tom, v jakém duchu bylo hodnocení této o zajímavém talentu a úsudku třináctiletého dítěte svědčící práce vedeno:

"Sama ještě nevím, jak to celé budu řešit, dělalo mi problém pochopit, proč mi tak naléhavě volá do práce, hned, jak si to přečetla, myslela jsem, že měl Jirka úraz, nebo plival z okna, nebo tak něco, ale jí se nelíbil obsah jeho slohové práce a cítila se šokovaná a povinná mi to oznámit, abych se zamyslela nad tím, v čem Jirka žije a čím se zabývá, že v tomto věku to normální není. Nešlo tento hovor jenom tak přejít, protože z něho pro mě vyplývalo to, že to musím řešit, protože jsem byla upozorněna na závažné věci, bylo mi z toho zle a stejně jako Jirka jsem nepochopila to, proč musí psát povídky typu růžový koník, navíc si s tím dal práci, vnímal, co jim říká ve škole, že nechce banality o tom, jak ráno děti vstávají a snídají třeba a tak to pojal po svém a shodila to strašně, shodila celý náš život s Jirkou, cítila jsem se mizerně a jako debil, bylo mi laskavě a korektně sděleno, že je Jirka jiný a to je špatně. Takové slohové práce od něj už nechce NIKDY vidět a doporučila mi (slušně), abych se zamyslela nad tím, v čem moje dítě žije, když výstupem z jeho nitra je tato povídka, že v jeho věku by neměl vědět o takový věcech a znát takové pojmy, měl by psát o tom, jak jde do školy nebo jezdí na koni, nebo co dělali ve skautu."

Školství
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 16.1. 2012