Minulý režim neměl se socialismem nic společného

22. 8. 2011 / Martin Šaffek

Kdo si však pozorně přečte spisy Karla Marxe, snadno shledá, že minulý režim v celém východním bloku neměl s jeho teorií nic společného. Málo známý, nicméně nesmírně důležitý výrok Karla Marxe je "sebeemancipace pracujících musí být aktem těchto pracujících samotných". To znamená, že pouze skrze vlastní aktivitu námezdně pracujících, stávky, demonstrace, autentická povstání, může vzniknout socialismus. Marxovým vzorem byla Pařížská komuna, se svými lidovými výbory, scházejícími se prakticky každý den, úředníky volenými přímo lidem za dělnický plat, okamžitě odvolatelnými atd. Jaký rozdíl oproti byrokratickému režimu například ČSSR, kde dělnická samospráva neexistovala, vládla všemocná strana, cenzura atd. Ve východním bloku nevznikl "socialismus" sebeemancipací námezdně pracujících, ale byrokratickým pučem jako v únoru 1948 v ČSSR, případně na hlavních tanků Rudé armády jako v Polsku.

Rozšíření byrokratického "socialismu" ze SSSR do zemí východního bloku vedlo palestinského marxistu Tonyho Cliffa ke kritickému přezkoumání dosavadní teorie Trockého, že v zemích Východního bloku existuje "degenerovaný dělnický stát". Cliff vypracoval teorii státního kapitalismu, kterou Daniel Veselý ve svém článku zmiňuje (kniha je k v elektronické podobě k dispozici ZDE). Autor tvrdí, že to, co bylo původním náběhem k socialismu v Rusku těsně po revoluci 1917, zdegenerovalo vlivem mnoha faktorů nejprve do byrokratické vlády bolševiků nad proletariátem a ke konci dvacátých let dvacátého století do státního kapitalismu, kde existoval zákon hodnoty, klasické antagonistické třídy ("rudá" byrokracie oproti dělníkům atd.).

Stejně tak existovalo v minulém režimu odcizení, jeden ze stěžejních bodů Marxovy kritiky kapitalismu. Mladý Marx v Ekonomicko-filosofických rukopisech tvrdí, že dělník si vytváří v kapitalismu bytost, kapitál, který si jej zotročuje. Člověk je tedy zotročen svým vlastním výtvorem a je degradován na úroveň stroje. Je odcizen od svých bytostných tvořivých sil, je odcizen od své práce, od svých kolegů, od přírody. Krásně to zachytil Charlie Chaplin ve filmu Moderní doba, kde tulák Charlie pracuje celý den u pásu a vykonává jediný pohyb rukou. Strnulost monotónní činnosti zůstane ve filmu i po opuštění továrny -- Charlie v buřince stálé hýbe rukou. Je evidentní, že ve volnotržním kapitalismu Západu a ve státněkapitalistických režimech východního bloku se tovární dřina příliš nelišila, ve východním bloku byl tlak na výkon dělníka dokonce ještě větší než v zemích Západu. (To je ovšem poněkud diskutabilní tvrzení, záleží o které fázi režimu a které konkrétní profesi je zde řeč; někde tlak na výkon spíše takřka úplně chyběl - pozn. KD.)

Pozice autentického socialisty by tedy neměla být obhajoba "socialismu" ve východním bloku, ale právě obhajoba dělnických povstání proti těmto režimům -- jako v Německu 1953, v Maďarsku 1956, v Československu 1968 či odborový svaz Solidarnosć v Polsku na počátku osmdesátých let.

Je do očí bijící, že například v Československu dějiny odsoudily práce oficiálních ideologů do jámy zapomnění, jejich teoretická hodnota je nulová. Z filosofických prací mají hodnotu právě jen práce marxistických disidentů -- Kosík, Bondy, Kalandra, Machovec, Kalivoda.

Můžeme tedy nazvat režimy východního bloku státním kapitalismem, osvícení lidé na západě je nazývají také stalinismem. Argument Jana Čulíka, že se výraz "komunismus" pro režimy, které byly před rokem 1989 součástí východního bloku, v mediálním i akademickém diskursu používá "běžně" ve světle analýz, které nastiňuji výše, neobstojí. Jediný argument, na kterém takovéto pojetí stojí, je, že tak svůj režim oficiální stalinističtí aparátčíci sami nazývali. S takovou logikou bychom ovšem museli nazývat Německou demokratickou republiku demokracií.

Nešťastné je také nazývání minulého režimu "bolševismem", jak to občas činí Daniel Veselý. To je české specifikum, znamená to prostě nadávku pro zastánce minulého režimu. Původní bolševismus až do počátku 20. let měl však s režimy východního bloku pramálo společného. Stalinisté většinu starých bolševiků v procesech vyvraždili, jak to barvitě popsal marxista Záviš Kalandra v knize "Intelektuál a revoluce". Později ho čekal stejný osud, byl v stalinském Československu popraven. V tomto článku není prostor popisovat degeneraci původní bolševické strany, jejíž heslem bylo Leninovo "všechnu moc sovětům", tj. spontánně vzniklým dělnickým radám, do monstrózní totalitní strany, jak ji známe z Ruska již z konce dvacátých let. Dějiny Ruské revoluce jsou však nejdůležitějším okamžikem dvacátého století, měli bychom je kriticky přezkoumávat, a to i z autenticky marxistické pozice, která patří mezi to, "o čem se v České republice příliš nemluví" (například stručný, ale výstižný text Chrise Harmana Rusko: Jak revoluce ztroskotala ZDE), ne pouze nekriticky přejímat mainstreamové názory.

Vytisknout