Kam se u mladých lidí poděla zručnost?

22. 8. 2011 / Miloš Kaláb

Jak snadné svádět na Pána Boha vlastní neschopnost. Sud nebyl nový nýbrž sloužil k dopravě peprmintového oleje a jeho zbytky vybuchly, když jej studenti začali řezat autogenem. V Ottawě tedy bylo zakázáno na středních školách až do vyšetření situace jakékoliv řezání, vrtání i svařování. Bůh se neozval, že se měli studenti s učitelem do sudu nejdřív podívat.

Pochopitelně si zákaz "rýpat do nebezpečných věcí ve škole" vysloužil pochvalu všech lidí, kteří si přejí, aby bylo ve škole pro děti bezpečné prostředí. Navíc se při tom ušetří. Ten, kdo chtěl grill, si mět zajít do některého obchodu, vždyť je jejich na vybranou celá řada. Proč si raději studenti nedělali modely letadel? Nebo si nezaložili kapelu?

Jako typický starý člověk jsem při sledování tohoto případu vzpomínal, co jsme dělali jako kluci, i když jsme nestavěli grilly. Který kluk si nestavěl vlastního draka? Ano byli zhýčkanci, kteří přišli na podzim na louku s drakem koupeným, ale toho bylo poznat. Vypadal lépe než ty ručně dělané, ale nelétal. Mohl bych malým vnukům ukázat, jak se dělaly píšťalky z vrbových větví, ale byl bych na posměch, když hrají na vlastní klarinet a saxofon. Zbylá smaltovaná bižutérie, kterou jsem se bavil dokonce i v Kanadě, ovšem přichází vhod jako případné naprosto neobvyklé dárky pro učitele na konci školního roku ("To pro vás, paní učitleko, udělal můj dědeček").

Není tedy divu, že mě v týdeníku Maclean's zajal článek o tom, jak dnešní mládež ztratila zručnost. Cynthia Reynoldsová jakožto autorka článku Why Your Teenager Can't Use a Hammer ("Proč váš teenager neumí používat kladivo") čerpala z rozhovorů s různými lidmi na téma, jak si se svou zručností vede kanadská mládež a jaký má vztah k manuální práci. Majitel pokrývačské firmy v Torontu jí poskytnul mnoho zajímavých historek. Třeba o učni, který nepřišel do práce proto, že jeho kočka dostala blechy. Nebo o jiném učni, který nejdříve hodil se střechy do bedny s odpadem hřebíky a potom do ní sám s nízké střechy skočil. Většina mladých městských lidí drží kladivo tak vysoko, že s ním nemůže zatlouct hřebík, zatímco jeho uchopením na konci topůrka a pořádnou ránou by byl hřebík ve dřevě jedna-dvě. Na měřítku či na měřicím pásmu je pro mnoho mladých záhadou, co znamenají krátké tenké čárky - milimetry nebo osminy coulu (přestože Kanada přijala metrický systém už před mnoha roky, centimetry ještě nejsou tak běžné jako couly).

Pan Smith si stěžuje, že je nedostatek mladých lidí, kteří by nahradili staré pokrývače. V r. 2020 prý bude Kanadě chybět asi milion řemeslníků! Vláda vybízí mladé lidi, aby se hlásili na řemesla, ale pan Smith se hrozí toho, že dnešní mládež nemá zručnost dřívějších generací. Při tom jsou vidět přičiny jako na dlani. Dílenská praxe je ve školách už jen něčím, nač se nostalgicky vzpomíná. Byla zrušena z obavy před zodpovědností za úrazy, pro nedostatek peněz a proto, že se zájem mladých lidí zaměřuje na akademické předměty. Úpadek zručnosti je ale patrný i na technologických školách, kde dílny dosud existují. Učitel v autodílně říká, že dnes učí žáky ve 12. třídě to, co před deseti roky učil ve třídě deváté. Říká: "Tehdy jsme rozebrali převodovku, ale dnes jen učím, co to je". Za nejpozoruhodnější považuje zjištění, že studenti nevědí, kterým směrem se zašroubovávají šrouby. A když jim to vysvětlí a potom jim ukáže šroub s opačným závitem, studentům nedojde, že ten se zašroubovává opačným směrem. Zde si mohu přisadit z vlastní zkušenosti v laboratoři, kde jsme měli už dvě laborantky, které se nepodařilo naučit, jakým způsobem se zavírá ventil nádoby se stlačeným dusíkem. Točit doprava nebo doleva? Ve směru hodinových ručiček nebo v opačném směru? V jakém směru jdou digitální hodinky?

Proč se nemohou pokrývačtí učni naučit, kterým směrem točit šroubovákem? "Vždyť oni stále jen textují a textují, takže nemají čas na nic jiného", posteskl si pan Smith. Dodal, že se ve volném čase (který nemají!) nebaví tím, čím se bavily dřívější generace, totiž rozebíráním různých strojků, stavěním modelů letadel a rozebíráním kuchyňských spotřebičů spolu s tatínkem. Dnes se lidé nedívají na vnitřnosti svým autům i kdyby chtěli. K tomu mohu dodat, že jsem jako pětiletý kluk rozdělal svému tatínkovi kapesní hodinky v úmyslu, že je opravím, protože nešly. Nějak mnoho součástek mi zůstalo a výprask jsem dostal (tehdy se ještě tělesně trestalo) proto, že jsem nejdřív nezkusil, zdali by nestačilo natáhnout je, neboť to byl důvod, proč nešly. Výprask mě ale neodradil a na rozdělávání hodin jsem dostal starý, opravdu pokažený budík. Po válce jsem s tatínkem nejednou opravoval starého Opla Olympii. Dnes není ani pomyšlení na výměnu vypálené žárovky ve světlometech. Na přístrojové desce se objeví výzva Check a jen počítač v autodílně odhalí závadu. S účtem podá zprávu, že se v modulu MZ-12XY vypálily moduly NB-731 a 733 (pro utajení značky auta byla čísla modulů záměrně změněna). V laboratoři výzkumného ústavu jsem se svým kolegou dokonce opravoval zahraniční spektrofotometr a náš šéf nesl nelibě, že jsme na ten jemný přístroj vzali velký šroubovák. Můj kolega mu marně vysvětloval, že velikost šroubováku volí podle velikosti hlavy šroubu a ne podle povahy přístroje. Šéf se raději na nás nechtěl dívat... A zde v Kanadě? Proč se snažit cokoliv opravovat, když oprava přijde na víc než co stojí nová věc? Ostatně se mnoho věcí ani opravit nedá, jak jsem se přesvědčil na zahradním vysavači značky Black & Decker Made in China. I věci "udělej si sám" mají háček: Před lety jsem si koupil za $10 krabičku, kterou jsem si údajně mohl sám snadno namontovat na tehdejší vůz Nissan Micra, aby mi začala vyzvánět, kdybych zapomněl zhasnout světla. Po dvou hodinách marné námahy jsem zajel zpět do obchodu Canadian Tire, aby mi indikátor namontovali oni. Odhadli práci na 45 minut, což mělo tehdy obnášet $90.00 plus daň. Když jsem se po hodině a půl ptal, kdy budou hotovi, slíbili do 10 minut se slovy, že dnes už není nic jednoduchého, že museli vrtat přepážku v motoru a že dnes už nejde žádná elektřina v autě přímo nýbrž přes relé. Byli ale "charakteři", skutečně mi účtovali jen odhadnutých 45 minut práce.

Ale zpět ke dnešním teenagerům - dříve "výrostkům": Průzkum v r. 2009 ukázal, že třetina mladých lidí během týdne nechytne na nic, co vyžaduje práci rukou (jejich rodiče jsou na tom podobně). Za to dětem ve věku 8 až 18 roků zaberou "zábavná média" 53 hodin týdně! Několik hodin z toho mačkají tlačítka na nějaké herní konzole a tvrdí, že si tím bystří postřeh. A jak jsou na tom učni? Zapíší se a potom - práci vzdají. V různých kanadských provinciích se nevyučí 40 až 75% zapsaných učňů.

Technický kontrolor u firmy Argus Machines v obci Nisku (Alberta) John Wright dohlíží na 12 učňů v oborech svařování, strojnictví a údržby strojů. Před 3 roky si všiml, že jsou dvě skupiny učňů: jedna se základními mechanickými znalostmi a druhá, která o něčem takovém nemá ani ponětí. Přišel na to, že ti se znalostmi přicházeli do podniku ze zemědělství. Neměli strach dostat se přímo k problému a případně se při tom ušpinit. Byli schopni přijít na to, jak provést základní opravy. Jestliže museli doma krmit kuřata a dojit krávy pravidelně každý den, věděli, že i v práci musí být včas - každý den. Na rozdíl od nich nemá skupina bez základních mechanických znalostí ani ponětí, jak by se postavila k nejjednoduššímu problému. Navíc jim chybí kladný přístup k práci, takže je velice nesnadné něčemu je naučit. Pan Wright soudí, že tento problém zasahuje dál než jen do řemesel.

Terapeutka pro choroby z povolání Stacy Kramerová, ředitelka torontského programu "Manuální zručnost dětem" nabízí toto vysvětlení: Začíná to u batolat, která se nebatolí po zemi tak často jako batolata v minulosti. To ale znamená, že nepoužívají rukou a tedy je necvičí a nerozvíjejí. Potom si hrají s hračkami, které mají hlavně tlačítka - a ta neprocvičují celou ruku. To vede k problémům v případě složitější koordinace mezi rukou a mozkem, jako je třeba držení tužky a psaní nebo držení nůžek a stříhání. Učitelky v mateřských školkách si stále častěji stěžují na to, co děti nedovedou. A ve škole? Tam jsou 13-letí žáci, kteří si nedovedou u košile zapnout knoflíky a u bot zavázat tkaničky. Rodiče to obcházejí tak, že děti nosí trička a boty mají na suchý zip čili Velcro. Obojí si ale dovedou obléci šimpanzi.

Když lidoopi slezli se stromů a začali prozkoumávat zemi před nějakými 3 miliony roků, byly to ruce, jichž přestali používat při cestování z větve na větev, které se zasloužily o jejich vývoj směrem ke člověku. Struktura ruky se měnila tak, jak se na ni kladly požadavky se stále složitějšími úkony. Tím se stávalo složitějším i spojení ruky s mozkem. Pokročili jsme k tomu, že jsme schopni představit si určitou věc a potom použít rukou, abychom tu věc vytvořili. To znamená všechno, od představy jednoduchého nástroje, přes letadla až k srdeční chirurgii. Co se tedy stane, když k takové nesmírně důležité koordinaci ruky a mozku přestane v mladém věku docházet? Bude snad možné zavést ji v pozdějším věku nebo se to už nikdy nepodaří?

Na tuto otázku odpověděl neurolog Dr. Frank Wilson, že nevíme. Je autorem knihy "Ruka: Jak její použití formuje mozek, jazyk a lidskou kulturu" (The Hand: How Its Use Shape the Brain, Language and Human Culture). Podle jeho názoru by takový výzkum narazil na nesouhlas etického výboru, ačkoliv tento proces probíhá ve velkém měřítku před našima očima každý den. Máme jen nepříjemné náznaky v podobě mladých lidí, kteří si nedovedou představit, jak nejlépe uchopit kladivo, nebo mladých lidí, kteří celé roky sice otevírají láhve, ale nedovedou tohoto principu využít, že doprava se zavírá a doleva se otevírá.

Tyto problémy ovlivňují i jiná průmyslová odvětví, kde je zručnost zaměstnanců velice důležitá. Poté, co v americké Jet Propulsion Lab NASA zjistili, že noví inženýři nebyli schopni řešit praktické problémy na rozdíl od svých penzionovaných předchůdců, přestali do práce přijímat inženýry, kteří neměli v mládí mechanické koníčky. Když zjistili na MIT (Massachussetts Institute of Technology), že studenti inženýrství nedokázali samostatně odhadnout řešení problémů a že se při tom nemohli obejít bez počítače, začali jim nabízet přednášky, aby je lépe připravili na dobu, kdy jako inženýři budou navrhovat letadla, mosty a jiné složité struktury. I katedry architektury začaly nabízet kurzy základních úkonů. A co řemesla? Lidem jako je veterán Barry Smith nezbývá nic jiného než ukazovat novým učňům, jak se správně drží kladivo, aby se s ním člověk trefil hřebíku na hlavičku. Jako člověku, který přišel do Kanady ze země, v níž měla mládež možnost bavit se ruční prací v různých technických kroužcích i modelářských klubech bez ohledu na svou finanční situaci, je mi líto mládeže, která tu možnost dnes nemá.

Vytisknout