Nestor a právo na důchod

29. 7. 2011 / Ivo Šebestík

Tento údaj je dobré mít na mysli, kdykoliv se setkáváme s optimistickou vizí o prodlužování lidského života, jež je ve skutečnosti záminkou k odkládání nároku na penzi až na práh smrti. Těch několik Nestorů, kteří vytrvají v tomto slzavém údolí až do zaslouženého odpočinku, pak hravě a během jediného odpoledne objede prezident republiky s kyticí rudých růží a s důchodovým výměrem v ruce. Budou to ony příslovečné dvě mouchy jednou ranou: nejstarší občan republiky, a zároveň laureát penzijního pojištění. Ostatní padlí na poli globálního růstu již státní pokladnu nezatíží.

Vypadá to, jakoby delší život měl být výsledkem neustále se zlepšujících podmínek našeho současného života. Lepší stravy z chladicích boxů našich hypermarketů, zdravějšího způsobu života uprostřed stresu a nejistoty, aktivnějšího stáří při obraně před bytovými zloději a podvodníky se službami, větší svobody doma u televizorů a podobně. Opravdu je to tak?

Ti, na něž současné životní podmínky působí nejvíce -- generace střední a mladé -- ovšem délku svého dožití ještě neprokázali. Dnes aktivní čiperné ročníky vychutnávající si k snídani, obědu i večeři stres, nejistotu, tsunami hlupství a arogance, podrazy a zákeřnosti, jsou z hlediska životnosti velkou neznámou. Padesátníci i čtyřicátníci kosení infarkty nebo pod dohledem psychiatra žijící na práškách a škubající od rána do večera hlavou, s tikem na levém oku, vůbec nevypadají na to, že by měli ba i chtěli soutěžit s Metuzalémem.

Rekordmany v délce pobytu na této planetě jsou totiž stále ročníky předválečné. První republika, šest let protektorátu, druhá světová válka i následné budování socialismu tvořily rámec jejich dětství i aktivního života, zatímco rok 1989 a děje následující přivítaly tyto ročníky již se sklenkou šampaňského v ruce a důchodovým výměrem v kapse.

Pravda, mnohdy prabídným a nedůstojným, ale přesto poskytujícím jistou alespoň minimální šanci pohlížet na běsnění současné doby s maličkým odstupem a s vědomím, že tohle už oni ve svém věku jaksi nemají zapotřebí.

Současné střední a mladé generace se však ráchají a čvachtají ve své době od rána do večera, vedeni takřka olympijským heslem -- rychleji, výš a dál, a jejich vlády jim s odkazem na čiperné babičky a dědečky s prvorepublikovými rodnými listy zvedají hranici pro odchod do důchodu, jak by to delší dožívání mělo platit i pro ně. Jak to s tou naší vlastní statistickou i skutečnou dlouhověkostí bude doopravdy, na to si ale musíme ještě pár desetiletí počkat.

Vytisknout