Zločin je zločin

28. 7. 2011 / Pavel Urban

Za druhé světové války byly zabity statisíce německých vojáků včetně těch, kteří válku vůbec nechtěli a do wehrmachtu vstoupili proti své vůli. Jako by to nestačilo, vítězní spojenci po válce v Norimberku prohlásili některé organizace poraženého Německa (například NSDAP nebo SS) za zločinné. Takže členové těchto organizací se stali paušálně zločinci, aniž (nebo ještě předtím, než) byla individuálně zvážena jejich vina.

Při podobné argumentaci oponenti obvykle poukazují na německé zločiny, na to, že Rudá armáda bránila svoji zem atd. Obecně se dá diskutovat jak o těchto argumentech, tak o jejich relativní váze k argumentům jiným, popíraným, zamlčovaným či zlehčovaným. Ve světě Miloslava Štěrby však takovéto argumenty použít nelze. Znamenalo by to připustit, že člověk může být legitimním cílem pro zabití, aniž by byl osobně vinen. Nebo že členství v nějaké organizaci může samo o sobě zakládat vinu. O kolektivní vině Němců v éře nacismu později uvažovali i někteří němečtí cimrmani. Například Karl Jaspers. Podle Miloslava Štěrby ovšem něco takového nepřipadá v úvahu.

Miloslav Štěrba už na téma druhé světové války psal. ZDE, ZDE. Tyto články nelze přímo pokládat za adoraci sovětských vrahů. Což byli z necimrmanovského hlediska všichni, kteří se dobrovolně stali důstojníky Rudé armády a později nařizovali svým vojákům zabíjet Němce z druhé strany fronty, aniž by byla zvážena jejich (Němců) individuální vina.

Přesto však zmíněné články budí dojem, že autor považuje tyto zločiny za legitimní, ne-li rovnou chvályhodné. Myslím, že by Miloslav Štěrba měl tyto zločiny i jejich původce jasně a nekompromisně odsoudit. Jinak to budí dojem, že k ideologickým cimrmanům patří i on sám.

Vytisknout