Kam až jsme se to dostali?

29. 7. 2011

Konec konců i ta nově budovaná, demokraticky svobodná společnost má také daleko od ideálů, které nám z "balkonů" slibovali hlavní protagonisté Listopadu 1989. Většina občanů jim tehdy v euforii dokonce plně věřila a slibovala si, že konečně s odstraněním zkostnatělých elit a jimi prosazovaných idejí dojde k nápravě mnohých křivd a nerovností v duchu základních demokratických cílů o svobodě, rovnosti a bratrství. Tehdy se ovšem především bourala "železná opona" mezi Západem a Východem, která byla od konce 2. světové války určujícím kamenem světové politiky, takže jsme si nějak ani významně nevšimli, že Západem všemožně podporovaná myšlenka pádu komunismu byla převážně motivována vojensko strategickou snahou po sjednocení evropského (euroatlantického) prostoru v jeden kompaktní územní celek a konečném dosažení cíle, kterým bylo nejen oslabení tzv. sovětského bloku, ale také odsunutí východní hranice západní demokracie mnohem dále od USA i západní Evropy. A tak když k tomu posléze nečekaně rychlým postupem rozpadu tzv. sovětského impéria došlo, mnozí představitelé Západu pak na své sliby o rozsáhlé pomoci postkomunistickým zemím rychle zapomněli (Kohl). Většina z nás, kteří jsme symbolicky "cinkali klíči" na náměstích našich měst jsme si tehdy ani neuvědomovali, kam vlastně tímto krokem kráčíme. Všichni jsme měli především na mysli nápravu chyb reálně fungujícího socialismu, zbourání skutečných hraničních bariér mezi Západem a Východem, svobodu cestování a plné obchody zboží, které jsme do té doby znali spíše z turistických návštěv sousedních zemí Západu. V tom nás utvrzovaly i prvotní politické, často i naivní představy zejména prvního polistopadového presidenta. Většina občanů si vůbec neuvědomovala, že následně musí dojít ke zcela fundamentální přestavbě dosavadní společnosti.

Chceme-li s odstupem času uplynulých let hodnotit kam jsme se to až dnes dostali, musíme se na to strukturovaně podívat skrze teorii systémového pojetí společenského vývoje. Bohužel, systém je nyní slovo neobyčejně nadužívané, aniž mnozí protagonisté tuší, co to ve skutečnosti znamená. Na tomto místě je také zapotřebí připomenout, že právě ono slovo a jeho mnohá slovní spojení byly zejména v první polovině devadesátých let minulého století naopak nežádoucí, což nejčastěji připomínal a napadal tehdejší premiér české vlády Václav Klaus. I tak však vzhledem k nedostatku mnohých relevantních údajů zůstaneme jen u vybraných, klíčových jevů, jejichž prostřednictvím budeme hodnotit.

Jak známo, rozhodným subsystémem společnosti je subsystém politický, který určuje směr, cíle a prostředky jejího vývoje. Ten kdo má politickou moc ovlivňuje rozhodným způsobem budoucí charakter společnosti už proto, že ona politická moc se vzápětí chápe i mocí ekonomické, bez níž by nebyla ničím. Jak už jsem napsal výše, v listopadu 1989 došlo, aniž jsme to příliš tušili, k nenásilné změně politického subsystému, když jsme v podstatě jedním rázem zaměnili dosavadní reálný socialismus za počátky (respektive staronový návrat k) budování společnosti kapitalistického typu -- aniž jsme si toto pojmenování chtěli tehdy připomínat. Protože však nikdo z tehdejších představitelů státu s tím neměl žádné praktické zkušenosti, byli jsme odkázaní většinou na učebnicové poučky a rady a návody mnohých západních vlád a institucí, mezi nimiž na předním místě figurovaly Mezinárodní měnový fond a Světová banka, dále pak OECD, Evropská unie se svými institucemi a mnozí zahraniční experti, jichž se zde většinou na naše náklady prohánělo velké množství, často bez reálného užitku. Jejich "královské rady" jsme nekriticky přijímali jako prověřené vzory. I mnozí naši státní úředníci a politici té doby vyjížděli na krátkodobé stáže na západní univerzity, aby se pak vraceli s tím, že nekriticky papouškovali povrchně nabité vědomosti a chovali se v duchu mouder Šalamounových. Tak jsme se z jednoho dosavadního extrému, kdy Sovětský svaz byl ve všem náš vzor, rychle přesunuli do extrému opačného, v němž se stal stejným naším vzorem Západ. Nějak jsme si v euforii nad znovu nabytou demokratickou svobodou přitom předávání zkušeností Západu nevšimli, že onen vyspělý kapitalismus (jemuž ovšem mnohem výstižněji přísluší název oligarchistický imperialismus) již jede vlakem, který se zpomaluje před konečnou stanicí, a my naskakujeme do jeho posledního vagonu. Jinými slovy, že tento vyspělý kapitalismus se sám řítí do vlastní krize, na jejíž nápravu nemá žádný uspokojivý návod, což se naplno projevilo v závěru první dekády jednadvacátého století. A tak jsme dnes nejen svědky, ale zejména účastníky procesu, kdy se dosavadní vyspělý kapitalismus dostává do začarovaného kruhu, z něhož zatím nenachází východisko. Tak se proto nemůžeme divit, že ani naše politické elity nenabízejí občanům nejen žádné střednědobé, natož pak dlouhodobé cíle, které by je motivovaly k hlubší sounáležitosti s tímto budovaným systémem. Za všechny důkazy pak to lze doložit údaji z pravidelného sociologického šetření prováděného od roku 1994 agenturou STEM, kdy na otázku, zda dotazovaní souhlasí a podporují současnou vládu, nyní kladně odpovídá historicky nejmenší počet respondentů. Tentýž trend se týká i ostatních politických institucí státu. Současná vnitropolitická situace je v podstatě chaotická a návrhy koaliční vlády jsou pak prosazovány silou koaliční většiny poslanců v parlamentu bez předchozí diskuse nejen s opozicí, ale i se zájmovými skupinami a odbory. Tak se vytrácí dlouhodobý sociální smír a narůstá společenský neklid. Jsme svědky všeobecného rozčarování a nebezpečně narůstajícího nezájmu o společenské dění, včetně rodícího se skupinového radikalismu. Vláda se k tomu staví přezíravě, pohybuje se v zaslepené představě o své neomylnosti a pochybné převaze vyvěrající jen z prostého součtu volebních preferencí -- aniž si připouští, že její hlavní politická součást, ODS, ve skutečnosti ani není volebním vítězem. Za dané situace je spíše zázrakem, že se ještě nerozpadla.

Politický subsystém si samozřejmě musí pěstovat i mocenský systém ke svoji ochraně. My jsme se za uplynulé období ovšem dostali do stádia, v němž lze úspěšně o schopnosti bránit výdobytky společnosti pochybovat. Zatímco v období reálného socialismu jsme byly schopni ufinancovat stočtyčicetitisícovou armádu, která byl vyzbrojena v podstatě všemi druhy zbraní, dnes jsme z poloviny schopni plnit závazek, který jsme si se vstupem do NATO na sebe vzali spočívající ve 2% finančním podílu na HDP -- a z původní armády máme dnes sice profesionální sbor v počtu třicet tisíc, ale jen se značně omezeným zbraňovým arsenálem. Tak lze dnes úspěšně pochybovat o tom, zda bychom se za takového stavu byli vůbec schopni bránit nějakému vnějšímu nepříteli. Počty příslušníků policejních sborů se rovněž v důsledku nedostatku finančních prostředků neustále zmenšovaly a navíc pak tento sbor prochází neustálými organizačními a personálními změnami, což ve svém důsledku snižuje jeho akceschopnost. Všeobecná kriminalita se oproti předlistopadovému období značně zvýšila a naopak úspěšnost jejího odhalování a potrestání se snížila. Prudce narostla tzv. hospodářská kriminalita. Soudní systém se sice obohatil o prvky, které nám před listopadem chyběly, oddělil se od výkonné moci, ale o efektivitě jeho fungování lze rovněž značně pochybovat. Důkazem je průměrná délka soudních sporů, která značně narostla. Nejzávažnějším negativním jevem tohoto mocenského subsystému je skutečnost, že po 22 letech jeho demokratické výstavby je to subsystém, který je pravděpodobně nejvíce zkorumpovaný. To se týká zejména soudců, advokátů, všeobecně právníků, notářů, exekutorů, policie a vězeňské služby. Počty vězněných osob neustále rostou, na což nám nestačí věznice, takže se v nich podmínky neustále zhoršují tak, že již nejsme schopni ani dodržovat přijaté normy. Jsme dokonce již dlouhodobě ve stavu, kdy se nástupu trestu neustále vyhýbá okolo pěti tisíc odsouzených -- a kdyby tito lidé všichni do vězení nastoupili, celý systém by se okamžitě zhroutil.

Novému politickému systému bylo také nutno vytvořit potřebné legislativní prostředí. V podstatě současně bylo nutno přijmout i tzv. acquis communitaire, tedy právo Evropské unie, které je nadřazeno právu domácímu, což v závěru poslední dekády minulého století znamenalo tzv. legislativní smršť. Tomu pak mnohdy odpovídala nízká kvalita tohoto procesu. To všechno se bohužel tvořilo a stále ještě dotváří se značným zpožděním a nemalými těžkostmi. Právo se tak stalo zcela nepřehledným, plně mu nerozumí ani odborníci. Přijaté zákony se neustále novelizují, při čemž nejsou řídkým jevem ani desítky novelizací původního poměrně nedávno přijatého základního předpisu (za všechny jako ukázku jmenujme obchodní zákoník). Platí-li tedy pravidlo o tom, že neznalost zákona neomlouvá, pak je zcela snadné kohokoliv přistihnout při nedodržování přemíry zákonů, jejichž znění se neustále mění. Tak si také administrativně vytváříme nejen četnou trestnost, ale také ráj pro právníky všeho druhu.

A nyní několik odstavců k ekonomickému subsystému společnosti, který vytváří její materiální bohatství, bez něhož by se politická moc dlouho neudržela. I ten se musel po listopadu od základu změnit, protože do té doby byl postaven na principu státního vlastnictví a centrálního plánování výroby i potřeb, což samozřejmě odporuje podstatě kapitalistické společnosti. Museli jsme tedy zahájit urychlený proces transformace původní ekonomiky na ekonomiku zcela nového typu postavenou na principu soukromého vlastnictví. První polistopadové vládě byl obratným manévrem ministra financí Klause vnucen scénář transformace postavený na zcela ojedinělé a nevyzkoušené metodě kuponových knížek, jejichž prostřednictvím se měli všichni občané podílet na přeměně původního vlastnictví ve vlastnictví zcela nové. Všem spoluobčanům tak byla slibována jistota spoluúčasti na tomto procesu. Protože však u nás nebyl v podstatě žádný domácí finanční kapitál potřebný pro nákup privatizovaného majetku, byl původní majetek zčásti rozprodán zahraničnímu kapitálu a jeho většina pak zprivatizována za úvěry, které si noví majitelé vzali u domácích bankovních domů, z nichž velkou část později nebyli schopni zaplatit a tak vytvořili podstatnou část dnešního zadlužení státu, ve formě špatných úvěrů, které byly později vyvedeny do tzv. transformačních institucí státu, založených za tím účelem. Stejně tak je nutno otevřeně konstatovat, že se nám ani zdaleka nepodařila tzv. velká privatizace státního majetku, kam byl zařazen majetek ve výši cca 1 bilionu Kč. Celkový výnos tohoto prodeje byl vlastně zanedbatelný, přihlédneme-li především k tomu, že se současně stát zavázal k odstranění tzv. ekologických škod vzniklých před privatizací, přičemž většina těchto opatření ještě čeká na realizaci. Na tomto místě je zapotřebí popravdě říci, že minulá předlistopadová společnost nám žádné dluhy nepředala, dokonce jsme byli v postavení věřitele, kterému měli dlužníci splatit cca 48 mld. US $ závazků, z nichž v podstatě plná polovina byla tak zvaně politických, tedy nevymahatelných. Současně pak naše centrální banka vlastnila nemalý "zlatý poklad", který byl na sklonku poslední dekády minulého století špatným rozhodnutím tehdejšího vedení centrální banky rozprodán značně pod cenou, takže jsme se ochudili řádově nejméně o 2 desítky mld. Kč, ne-li více. Zadlužení státu tak od samého počátku budování nové společnosti utěšeně narůstalo až do dnešního, poměrně již obludného rozměru ve výši 1,5 bilionu Kč -- s tendencí jeho dalšího růstu, bez ohledu na sliby všech vlád ohledně jeho absolutního zmenšování. Počáteční vysoké tempo transformace ekonomiky se postupně zpomalovalo, především proto, že se vláda obávala hlubokých, negativních dopadů na občany a raději tomuto procesu obětovala tzv. ekonomické polštáře, které jsme z minulosti oproti srovnatelným postkomunistickým ekonomikám reálně měli (vyšší úroveň vzdělanosti i pracovních návyků, nižší úroveň mezd i cen, kurs české koruny aj.). Nicméně tyto konkurenční polštáře jsme postupně zcela vyprázdnili, a nejenom to. Zbytečně rychle jsme zcela otevřeli domácí ekonomiku světové konkurenci, což nás stálo úplnou likvidaci celých odvětví průmyslu, v nichž jsme byli do té doby historicky velmi úspěšní. Zcela naivně jsme pro své konkurenty vyklidili do té doby významné pole vojenské výroby. Dvě devalvace české koruny na počátku procesu otvírání se světu vůči světovým měnám ochudily občany tohoto státu mnohem více než památná "měnová reforma" z roku 1953. Naše ekonomika se sice stala exportní ekonomikou, ale současně velmi zranitelnou, neboť je převážně postavena na subdodávkách a výrobě polotovarů pro finální výrobu několika málo klíčových odvětví, zejména automobilového průmyslu a elektrotechniky. Silně byla omezena finální výroba výrobků a v podstatě se zcela ztratila naše dosavadní schopnost kompletace velkých investičních celků. Tak jsme odkázáni na konjunkturu ekonomik těch zemí, do nichž  především vyvážíme.

Také proces našeho začleňování do společenství EU, který byl nikoliv z naší viny uspěchán, přinesl kromě pozitiv v podobě čerpání příspěvků z fondů EU také řadu negativ -- a to jak z důvodů našich nezkušeností, ale také proto, že jsme se museli podvolit pravidlům tohoto společenství, z nichž některá měla i negativní dopady. O ztrátě trhů a zavedených značek jsem se již výše zmínil, ale my jsme v podstatě obětovali celé odvětví zemědělství, a tak z původní téměř úplné samostatnosti celých zemědělských oborů (bramborářství, řepařství, obilnářství, lnářství, ale i živočišné výroby aj.) jsme dnes v mnoha případech výrazněji závislí na dovozech těchto komodit s dopadem nejen do cen potravin, které jsou již téměř na úrovni průměru EU, zatímco mzdy jsou daleko za tímto průměrem, ale především do ekonomiky zemědělství jako celku, které se v důsledku nižších dotací než je průměr starých členských zemí EU stalo nekonkurenceschopným. Ještě po uplynutí 22 let od vládních slibů o nutnosti vypořádání se státu s nespravedlivým odebráním majetku soukromým zemědělcům po únoru 1948 a jeho násilné kolektivizaci dluží stát stále těmto lidem, z nichž mnozí již zemřeli, slibované restituční vyrovnání. I tak se to týká téměř 900 tisíc lidí a nevypořádaná hodnota tohoto majetku je cca 26 mld. Kč. Jak asi tito lidé mohou milovat tento stát, který jim v minulosti slíbil vyrovnání, ale do dnešní doby k tomu nedošlo -- a neumím si představit, jak by se s tím tento zadlužený stát mohl ještě vyrovnat.

V lesnictví si doposud stát ponechal většinové vlastnictví. Na jednu stranu by se chtělo říci díky Bohu, protože nemohlo dojít k jeho rozkradení, ač doposud nikdo nemůže spolehlivě říci, jaká skutečná hodnota tohoto oboru je, protože neexistuje žádná spolehlivá inventura (odhaduje se, že jde nejméně o cca 4 mld. Kč), na druhé straně to umožňuje neprůhledné hospodaření s tímto majetkem, k čemuž zřejmě také dlouhodobě dochází. Důkazem jsou permanentní změny na postu generálního ředitele státního podniku Lesy ČR a nepřeberné množství žalob na prováděné tendry týkající se hospodaření s tímto majetkem.

Hospodářská politika polistopadových vlád se vyznačovala neustálými změnami a častými nekoncepčními rozhodnutími, což nepřispělo k plynulosti ekonomického rozvoje. Navíc jsme vůbec včas nezareagovali na množící se příznaky světové hospodářské krize v závěru první dekády jednadvacátého století, což nám vyneslo hluboké prohloubení státní zadluženosti a velké zbrzdění ve financování rozvojových investic, zejména infrastrukturních. Do řízení ekonomiky jsme nechali proniknout vlivy zájmových skupin, a tak postupně vzniklo korupční prostředí, které dnes silně narušuje plynulost a transparentnost jejího řízení. Tempo ekonomického růstu se tak značně zpomalilo -- a to nejenom z důvodů světové ekonomické krize, ale také z důvodů vnitřních, mezi nimiž hraje prim neodborné a nekoncepční řízení.

Za komunismu jsme žárlivě sledovali podíl jednotlivých sektorů národního hospodářství na celkovém bohatství společnosti s tím, že náš výrobní sektor II byl neúměrně zbytnělý. Nyní jsme se již dotáhli na obvyklé poměry sektorů kapitalistické společnosti na celkovém HDP, když sektor I (zemědělství, lesnictví a vodní hospodářství) tvoří v podstatě zanedbatelnou část, stejně tak se výrazně snížil podíl výrobního sektoru II (stavebnictví, průmysl a výkony dopravy a spojů) pod 50%, a naopak se zvýšil podíl zejména sektoru služeb, kam ovšem také patří jev, kterého jsme nyní všeobecně svědky, kdy se nesmírné množství nevýrobních mezičlánků obohacuje tím, že jen za tučné provize zprostředkovává činnosti, pro které jsou rozpočtovány kompetentní státní instituce. Dříve by se tomu přiléhavě říkalo příživnictví, neboť za tím nejsou hmatatelné hodnoty. Také jsme si jistě mysleli, že tzv. sektor III (věda, výzkum a vzdělání) bude mít v nové společnosti konečně otevřené dveře, protože tzv. vzdělanostní společnost je nejen jejím projevem, ale konec konců největším zdrojem budoucího růstu. My dnes zoufale vyškrabujeme rozpočtové prostředky (a jsme ochotni tam započítat cokoliv), abychom alespoň udrželi určitou úroveň, na niž jsme se dotáhli na konci 20. století.

Po celou dobu minulé společnosti jsme v podstatě pro nedostatek prostředků stále odkládali provádění významných infrastrukturních investic zejména v dopravě a telekomunikacích, kde jsme tak vlastně nejvíce zaostávali za Západem. Všichni jsme si proto mysleli, že této problematice bude tedy věnována mimořádná pozornost nové společnosti, a že tak toto zaostávání brzy překonáme. Dnes jsme svědky toho, že se nám to doposud nepodařilo a dokonce stav většiny komunikací a mostů je dnes horší než tomu bylo dříve. Dokončení výstavby základní dálniční sítě je v nedohlednu. V podstatě jsme zcela zlikvidovali říční přepravu, která je nejlacinější. Telekomunikační prostor plně ovládli cizí investoři, kteří nám účtují daleko vyšší ceny za své služby než ve svých domovinách.

Tak můžeme přejít k sociálnímu subsystému společnosti chápanému v užším slova smyslu, tedy k problematice zdravotnictví, sociálního zabezpečení, školství a kultury -- což je víceméně nejcitlivější problematika, protože se dotýká každého z nás (provází nás od narození až do smrti) a v této nově budované společnosti se musí výrazně změnit, protože již nemůže být postavena na dřívější výrazné péči státu, protože to odporuje jejím principům, ale musí být postavena především na odpovědnosti každého jedince za svůj plnohodnotný život. K tomu je ovšem povinností státu vytvořit základní, rovné, přístupové podmínky. A zde jde doposud o hluboký rozpor mezi minulou společností a tou dnešní, který se žádná vláda doposud zcela otevřeně neodvážila přiznat. Jen si představme, že by nám tento cíl již oznámili představitelé listopadové sametové revoluce. Kam by asi došli? A přece vlastně tento proces zahájili, aniž si toho byli vědomi. A tak dnes stále, díky minulým návykům, většina občanů očekává, že se o ně i nadále bude stát v této  sféře výrazně a současně na patřičné úrovni starat. Protože však byl tento sektor v minulé společnosti značně podinvestován a navíc zaznamenává rychlý kvalitativní růst, vzniká zde v současnosti největší rozpočtové a zejména pak sociálněpolitické napětí, které se přenáší do vztahů, chování a postojů občanů k nově budované společnosti a k jejím reprezentantům. Vzhledem k tomu, že náš ekonomický růst od samého počátku není jednak plynulý, ale zejména je vzhledem k výrazně rostoucím potřebám nedostatečný -- a tak si nová společnost nejen nemůže dovolit dřívější podíl na financování zmíněného sektoru, ale naopak zde hledá výrazné úspory ve výdajích státu přenášením stále většího podílu na každého z občanů. Největším úskalím tohoto procesu je ovšem novou společností vytvořená hluboká majetková nerovnost občanů, která mezitím za uplynulé období vznikla, kdy nejméně dvě třetiny z celkového počtu současných obyvatel nedosahují ani průměrných příjmových hodnot (zatímco minulá společnost příjmovou strukturu v podstatě zprůměrovala) a cca 10% jich je skutečně chudých, a tudíž si nemohou dovolit bez výrazného snížení základního životního standardu (bydlení a výživa) svůj individuální podíl na tomto sociálním subsystému zvýšit. A to vůbec současná vláda neřeší, naopak přichází s nepříliš promyšlenými reformami tohoto subsystému, kterým zcela chybí nejen všeobecný konsensus, ale zejména posouzení dopadů na strukturovanou společnost. Navíc se zdá, že řada navrhovaných opatření je v rozporu se stávajícím zněním Ústavy.

Tak není divu, že docházíme na jakési rozcestí, po němž bude nutné i výrazně rozdělit společnost konzumující sociální subsystém především podle individuálního majetku. Zdravotnictví, školství i sociální péče bude výrazně kvalitativně rozděleny -- jinak pro bohaté a jinak pro středněmajetné a zejména chudé, kterých je většina. V oboru kultury k tomu již fakticky došlo. Kdo si dnes může dovolit početnější účast na náročnější kulturní produkci, aniž by si významněji zkrátil své pravidelné základní měsíční výdaje? Tento obor byl za minulé společnosti, která se holedbala širokým přístupem ke kultuře, na chvostu výdajů státního rozpočtu, o čemž především svědčí stav péče o národní kulturní památky, ale v nové společnosti je to ještě horší. Nelze téměř vůbec pochopit, že v době budování tzv. vzdělanostní společnosti tento stát přistupuje ke zvýšení DPH na knihy, noviny a časopisy i kulturní a sportovní podniky. Nijak se ani neohlíží na zkušenosti a praxi jiných vyspělých kapitalistických zemí, kde na tyto produkty je daň buď nulová, anebo mnohem menší než již dnes u nás. Nasvědčuje to i inteligenci samotných představitelů státu.

Zatímco ve zdravotnictví dnes již delší dobu panuje jistý chaos poplatný nadvládě zájmových skupin, školství je obor, kde stále více ztrácíme na minulé kvalitě a prestiži. Právě to, čím jsme se mohli doposud chlubit -- a bylo to jedním z ekonomických polštářů -- tedy srovnatelně vyšší úroveň vzdělanosti, jsme za uplynulé období nádherně zdevalvovali. Zcela nedostatečný je přístup této společnosti k oblasti sociální péče. Nejen že chybí dostatečné strukturované kapacity pro osoby závislé na odborné péči, ale i kdyby byly, pak tento stát by nebyl vůbec schopný je financovat. A tak jako minulá společnost nebyla schopná se o své starší, nemocné a trvale postižené spoluobčany postarat, nejinak je tomu i v současné společnosti, dokonce asi ještě hůře, pokud porovnáme současný úbytek kapacit a financí pro tyto občany s kapacitami, které měla společnost minulá. Současný stát si dokonce tuto skupinu občanů postavil proti sobě, o čemž svědčí jejich mnohé aktivity.

Naprosto markantní proti minulé společnosti je rozdíl v zájmu státu o rodinu a děti. Kam se ztratily dříve vybudované kapacity jeslí, mateřských škol, předškolních zařízení, družin a zájmových aktivit školní mládeže, dokonce i samotných porodnic? Kam se ztratila preventivní péče o zuby školní mládeže a vůbec celková péče o zdraví školou povinných dětí, a na příklad tolik potřebná výuka plavání? Výrazně jsme zredukovali očkovací program dětí. Dnes se nestačíme divit, kolik obézních a alergických dětí vykazujeme. Zcela prokazatelně nejhůře jsou na tom co do ekonomického postavení neúplné rodiny a matky samoživitelky, kterým pak nejčastěji otcové jejich dětí dlouhodobě neplatí žádné alimenty -- a přesto by měly kvalitně vychovat své děti. Jak to mají za těchto podmínek dokázat jim ovšem nikdo neporadí.

Protože nám celý sociální subsystém pokulhává, jsme prakticky denodenně svědky mnohých charitativních sbírek, jejichž prostřednictvím jsou hledány chybějící finanční prostředky na nejrůznější účely, a často suplují státní pomoc. Jenomže jak známo všeho moc škodí -- a nejen proto, ale i proto, že životní úroveň mnohých občanů neroste, v souhrnu také klesá celkový objem takto vybraných částek.

A tak můžeme tedy přejít k poslednímu společenskému subsystému, kterým je subsystém duchovní, čímž nemám na mysli vztah občanů k náboženství, ale to jak se ony předchozí subsystémy naší společnosti a jejich aktuální stav odrážejí v myslích a posléze v jednáních našich spoluobčanů. A o tom vypovídají nejen některá tzv. tvrdá statistická data, ale zejména nyní četné sociologické (i pravidelně se opakující) průzkumy. Takové průzkumy si minulá společnost nemohla připustit. V tom byla výrazně nesvobodná a nedemokratická. Jestliže dnes jsme naopak svědky spíše nadprodukce různých takových šetření, má to často také za následek všeobecnou nedůvěru a zpochybňování jejich výsledků, což někteří politici hojně využívají k zaštítění svých nepopulárních návrhů. Nicméně přesto jsme svědky, jak zejména za poslední dva roky dochází ve výsledcích většiny průzkumů (a u většiny agentur) ke shodě výsledků průzkumů nálad a postojů dotázaných občanů v tom smyslu, že se prohlubuje propast mezi vládnoucí elitou a ostatními občany státu, hladina nedůvěry v politické instituce se dostává na historicky (od vzniku ČR) nejnižší hodnoty, současně klesá obliba politických reprezentantů a naopak nebezpečně narůstá nezájem o politické dění všeho druhu. Tak na jedné straně silně narůstá všeobecný nezájem o politiku, který se nejvíce promítá do nedostatečné účasti voličů na většině typů voleb, na druhé straně jsme dnes také svědky skutečnosti, kdy téměř na běžícím pásu vznikají nejrůznější občanské iniciativy a také pokusy o zakládání nových politických stran -- ve snaze nějak z této situace vybřednout. Zcela pozoruhodný je fakt, že například studenti a někteří umělci, kteří byli hegemony listopadové revoluce 1989, dnes naopak vystupují proti praktikám současné politické reprezentace, která si osvojila většinu z praktik tzv. nomenklaturních kádrů minulého režimu, ba dokonce je v mnohém předčila.

Vůbec již nelze oddiskutovat fakt, že současná vládní reprezentace svým přezíravým chováním nejen k politické opozici, ale i k ostatním zájmovým skupinám a odborům, významně přispěla k narušení dosavadního sociálního smíru a vytvořila tak platformu k projevům (zatím) nenásilného odporu, jehož prostřednictvím se občané snaží vyjádřit nesouhlas s jednotlivými navrženými a nepromyšlenými reformními kroky. Hegemonem (a zdá se, že jediným) tohoto odporu jsou dnes odbory. Bohužel, jsme také svědky určité radikalizace názorů na způsob vyvedení společnosti z této neradostné situace, zatím mezi jednotlivci a malými zájmovými skupinami. Nicméně to může být vážnou hrozbou pro budoucnost, a to tím spíše, pokud se celková situace v současném krizemi zmítajícím se kapitalistickém světě nebude lepšit. A kdo si dnes na to vsadí?

To všechno, co jsme doposud popisovali, se koná v konkrétním životním prostoru (prostředí), v němž žijeme. A tady je zapotřebí popravdě říci, že zde se za uplynulých 22 let skutečně změnilo mnohé k lepšímu. Většina dílčích ukazatelů charakterizujících naše životní prostředí se prokazatelně významně změnila k lepšímu, a to nejen tím, že došlo k celkovému omezení průmyslové výroby, které již nedominuje těžký a chemický průmysl -- a v důsledku vytěžení mnohých zásob hnědého uhlí byla omezena i jeho povrchová těžba, což v součtu nejvíce přispívalo v minulosti ke špatné kvalitě ovzduší. Ale také bylo mnoho investováno do nových, šetrnějších technologií. Pronikavěji se zlepšila kvalita našich vodních toků díky zejména rozsáhlé výstavbě kanalizací a čističek vody. Stejně kladně se ovšem nedá hovořit o hospodaření s půdou, kde jsme naopak svědky celkově přezíravého vztahu k ní. Nejen že orné půdy trvale a rychle ubývá na úkor zastavěnosti, ale monokulturním využíváním se trvale zhoršuje její kvalita. Pronikavě postupuje urbanizační proces, který má většinu typicky nedobrých charakteristik známých nám z vyspělého Západu -- a tak se například okraje našich měst stávají zcela uniformními. Satelitní výstavba rodinných domů v okolí velkých měst má všechny neduhy, které se projevují již dnes jako nové nároky na občanskou vybavenost, na níž nemá společnost prostředky.

A tak když stručný popis situace do níž se naše společnost za uplynulé období dostala shrneme, nemůžeme rozhodně jásat a říkat si: Ano, právě tam jsme se chtěli dostat, takovou společnost jsme vědomě budovali. Těžko dnes říci, kdo je vlastně spokojen. Nejspokojenějším občanem této země zřejmě musí být právě ten jeden jediný, který po celou dobu jejího uplynulého vývoje byl jejím špičkovým představitelem, který určoval směr i její základní pravidla (a je jedno v jaké to bylo či je funkci). Ano, byl to Václav Klaus, který je nesmazatelně spojen s celou polistopadovou dráhou jejího vývoje. Za čas potřebný k odstupu ho budou dějiny realisticky hodnotit. To hodnocení nemůže být jenom kladné, zvláště vzpomeneme-li jeho dominantní úlohu p5i rozdělení původního státního útvaru.

Hovoří-li někdo dnes o tom, že jsme za uplynulé období od roku 1989 položili (respektive obnovili) u nás základy kapitalismu, pak je zapotřebí se optat: Jakého kapitalismu? Toho současného, zmítaného krizemi a tedy "zahnívajícího", který neví co sám se sebou má učinit, aby znovu nastartoval dráhu své prosperity a tudíž přitažlivosti pro ostatní souputníky a následovníky? Nikde a nikdo dnes totiž neukazuje spolehlivý lék na jeho neduhy, které se nakupily. Pak nemusí být daleko doba, kdy se hegemonem světové politiky i ekonomiky bude chtít stát jiná část současného světa, což se nemusí obejít bez ozbrojeného konfliktu. Kdo by se dnes chtěl dobrovolně této úlohy vzdát, že? Takže na závěr úvahy se ptám: Kam jsme se to až dostali a co nás čeká?

Vytisknout