Úvahy o minulém a současném režimu

27. 7. 2011 / Jaroslav A. Polák

Úvod

Kolik se toho jenom namluví o "totáči" a o tom, kterak lidi úpěli pod komunistickým jhem. Nu, myslím, že nastal čas, abych celou věc reflektoval a zamyslel se nad kvantitativními a kvalitativními aspektu lidského utrpení v době 80. let a v době současné. Nejprve však začnu jedním obecným postřehem:

A proč ne Bílá hora?

Je neuvěřitelné, že i dnes, 22 let po Sametové revoluci, což je více než polovina těch donekonečna obemílaných čtyřiceti let komunismu, se najdou lidé, kteří současný tristní stav České republiky vysvětlují jako dědictví 40 let totality. A -- jen na první pohled kuriózně -- to jsou obvykle neoliberálně smýšlející lidé, kteří hlásají ideu, že člověk je plně zodpovědný sám za sebe a nemá právo se kvůli svým potížím "vymlouvat" na společenské a jiné okolnosti. To už je opravdu na poslání někam. Případně můžeme dodat, že za všechno stejně může prohraná bitva na Bílé hoře... Pokud je kapitalismus tak strašně efektivní, mělo by mu 20 let stačit k tomu, aby to prokázal. Neprokázal to.

Kvalita života, krámy a jistota

Když se srovnává kvalita života za socialismu a nyní, obvykle se klade důraz na to, že lidé mají víc věcí, větší výběr věcí, mohou si, alespoň hypoteticky, koupit kdejaký módní nesmysl, a že v obchodech jsou banány po celý rok (často levnější než brambory -- místo abychom se pozastavili nad faktem, že brambory jdou často dražší než banány!) a máme na výběr z širokého sortimentu toaletních papírů (ano, toto opravdu je změna k lepšímu). Méně se už hovoří o tom, jak se zdražily náklady na bydlení a na dítě. Co se však nevyčísluje vůbec, a je otázkou, nakolik to vůbec na peníze převést lze, je jistota ohledně budoucnosti. Padesátiletý člověk se ze minulého režimu nemusel bát, že přijde o práci a, coby nechtěný a nezaměstnatelný člověk (jehož kapacita učit se novým věcem je výrazně nižší než u mladého člověka -- to je biologická danost!) bude živořit, dokud nedostane důchod, který pak také nebude žádnou extra výhrou. Onemocnění nebylo finančně likvidační, což dnes někdy je. Jak třeba penězi vyčíslit jistotu, že si mohu dovolit mít děti, jistotu, že mě toto rozhodnutí (pro přetrvání společnosti klíčové!) nezruinuje? Osobně si myslím, že taková jistota má mnohonásobně, řádově, vyšší hodnotu, než třeba výběr z desítek druhů jogurtů nebo možnost zakoupit si hromadu věcí, jejichž hodnota bude v následujících letech exponenciálně klesat. Osobně jsem toho názoru, že kvalita života se v průměru nezvýšila. Některým lidem bezpochyby ano, ale u spousty lidí podstatnou měrou klesla.

Exkluze za socialismu a nyní

Pokud jste za minulého režimu (a mám teď na mysli období normalizace) byli k režimu kritičtí a říkali to nahlas, koledovali jste si o problémy. Hrozilo, že přijdete o dobrou práci (ale ta kotelna to vždy jistila!), výslechy v podání StB byly často demonstrací psychopatického sadismu lidí opojených vlastní nedostatečně kontrolovanou mocí (takoví lidé ovšem po Sametové revoluci nezmizeli, jen působí jinde), v extrémním případě zde bylo riziko uvěznění, vaše děti se nemusely dostat na školu. To je fakt, který nelze opomíjet, a takovou praxi nelze ničím omluvit, i když to -- aspoň něco pozitivního -- vypěstovalo v lidech vytříbený cit pro jinotaje.

Dnes můžete na vládu nadávat mnohem svobodněji, nicméně je zde omezení v případě hlásání protidemokratických názorů a stále ještě můžete skončit v kriminálu za to, že v metru umístíte samolepku propagující server s protistátní obsahem (tím se v žádném případě nehlásím ke stoupencům Národního odporu, nicméně jim přiznávám právo své, z mého pohledu katastrofálním způsobem pomýlené, ideje hlásat -- a proti idejím by se mělo bojovat idejemi, ne kriminálem). Ale ano, celková míra svobody slova v politickém prostoru je neoddiskutovatelně větší. Zcela jinak tomu ovšem je v privátní sféře. Od svého kamaráda, pracujícího pro soukromou firmu, vím, že jakýkoli pokus založit tam odbory by bleskurychle končil vyhazovem. A to není nic neobvyklého. Ostatně mám pocit, že mnohým zaměstnancům ani není třeba říkat, aby drželi hubu a krok a stěžovali si doma nebo anonymně -- mají tento postoj v zájmu sebezáchovy dokonale internalizovaný stejně, jako jej měli lidé žijící v éře reálného socialismu.

Pokládám za nepochybné, že z hlediska kvantitativního se míra nespravedlivého utrpení výrazně zvýšila. Za "totáče" měl člověk, pokud si dával pozor na ústa, naprostý klid. Nemusel se bát, že skončí na ulici, že bude muset žebrat, nemusel se bát o to, že neuživí své děti, v zemi neřádily korzárské gangy exekutorů okrádajících lidi o desetitisíce kvůli zapomenuté platbě v řádu stokorun -- viz pasáž o jistotě. Počet lidí, kteří tak či onak strádali v důsledku svých protistátních názorů, rozhodně nelze srovnat s počtem obětí současného kapitalismu. Školné a další zvyšování nákladů na děti zabrání ve studiu více mladým lidem než politická perzekuce za "totáče".

Nyní se podívejme na kvalitativní stránku věci, tedy na srovnání, zda je méně mravná exkluze disidenta z politických důvodů nebo exkluze v důsledku kapitalistického systému (v podobě propouštění, krachů podniků, zvyšování nákladů na živobytí a neoliberálního reformního hujerismu vůbec). Na první pohled by se mohlo zdát, že je nemravnější někoho vyloučit na základě jeho politického přesvědčení než na základě jeho neuplatnitelnosti. Ale je tomu opravdu tak? Za minulého režimu musel být člověk, který chtěl mít klid, alespoň navenek loajální, což od něj ovšem nevyžadovalo žádné zvláštní úsilí ani schopnosti. Pokud se rozhodl jít proti systému, byla to jeho svobodná volba a moc dobře věděl, co riskuje. Nelze popřít, že taková odvaha si zaslouží respekt. Jenže je opravdu mravnější nechat na pospas nelítostnému vyloučení někoho, kdo se nerozhodl být málo flexibilní, kdo se svobodně nerozhodl zestárnout, kdo nerozhodl nemít dostatečnou mentální kapacitu k tomu, aby si uměl spočítat výhodnost či nevýhodnost půjčky, kdo se nerozhodl, že bude nemocný?

Ponechávám ke zvážení.

Drahý sociální stát

Neustále jsme masírováni propagandou o tom, kterak "socky" vyžírají stát, a jak je nutné utáhnout šrouby, jinak skončíme jako v Řecku. Dokonce jsem se setkal s názorem, že enormní dluh USA je důsledkem příliš štědrého sociálního systému. Pokud by tomu tak bylo, nestojí za to se zamyslet nad tím, jestli kapitalismus jako systém prostě neselhal? Uvědomme si, že v roce 1989 o nějakém státním dluhu nemohlo být ani řeči a na každého občana ČSSR připadalo 900 tisíc korun rozpočítaného státního majetku. A tehdy jste si za ten bezmála milion mohli koupit mnohem víc než dnes! A dnes? Kalouskova složenka... Ano, naše země nevzkvétala, jak řekl ve svém slavném novoročním projevu Václav Havel, ale ruku na srdce: A to dnes jako že vzkvétá? Člověk se jaksi musí zamyslet nad tím, kde na to ti komunisti tehdy brali a jestli to s tou efektivitou soukromého vlastnictví je opravdu ve smyslu věty "Každé malé dítě ví, že stát je nejhorší hospodář"? Kolik jen bývalých státních podniků po zprivatizování zkrachovalo? Jeden příklad za všechny: Poldi Kladno.

Speciální obchody pro papaláše versus korupce

Blížíme se k závěru, takže už jen jedna perlička: Pamatuji si, jak se za "totáče" šuškalo, že "papaláši" mají své speciální obchody, kde si mohou koupit luxusní, a pro běžné smrtelníky nedostupné zboží. Je docela dobře možné, že tomu tak skutečně bylo. Jak zhýralí ti "komouši" byli! Ještě, že dnešní mocní už taková privilegia nemají!

A teď vážně: Nebyli ti komunističtí pohlaváři oproti takovému Vondrovi opravdu směšnými příštipkáři? Jistě, kradlo se, přilepšovalo se, podplácelo se, zneužívalo se postavení, ale neděje se snad totéž i dnes, jenže v míře o mnoho řádů vyšší?

Představit si konec kapitalismu

Slavoj Žižek říká, že dnes je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Ale přesto se o to pokusím. Nebylo by pro lidi lepší, kdybychom se vrátili k socialistickému uspořádání? Měli bychom zachovat svobodu slova, zavést do správy věcí veřejných výrazné prvky přímé demokracie (konec konců jedním z důvodů, proč bývalý systém padl, byla špatná komunikace mezi vládou a občany -- ne snad, že by to dnes bylo lepší...), ale výrazně omezit svobodu ohledně soukromého vlastnictví výrobních prostředků -- a to takovým způsobem, aby každý člověk mohl vlastnit jen tolik výrobních prostředků, kolik dokáže vlastními silami, případně s pomocí své rodiny, sám obhospodařovat, přičemž by zde byla možnost družstevního podnikání a tedy společného vlastnictví výrobních prostředků. A samozřejmě státní vlastnictví strategických odvětví. Možná by, kvůli snížení míry dravé kapitalistické konkurence, tento druh ekonomiky "neválcoval" mezinárodní konkurenci (jako by to bylo důležité...), je možné, že by se snížila variabilita v nabídce různých variant téhož zboží, v některých odvětvích by došlo ke zpomalení růstu, ten by však byl mnohem méně zatížen rizikem nenadálých fluktuací. Ano, jistá, malá, leč dnes vlivná a mocná, skupina lidí by na tom výrazně tratila, ale jsem si celkem jist, že většině lidí by se ulevilo, což by mimochodem vedlo ke snížení míry stresem vyvolaných nemocí ve společnosti, jako je současná epidemie reaktivních depresí.

Ano, vím, že zde hlásám utopii, vím, že zemi, která by nebyla zcela soběstačná a rozhodla by se k takovému kroku, by se mezinárodní kapitál pokusil zničit formou izolace a možná i vojenskou intervencí v zájmu "znovunastolení demokracie", ale přesto jsem přesvědčen, že je důležité rozmýšlet o alternativách, byť třeba jen hypoteticky. Pracovat na tom, abychom si ten konec kapitalismu představit uměli.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 27.7. 2011