Monitor Jana Paula:

Proč lidé umírají v nemocnicích? Aneb o štěstí v umírání podruhé

27. 7. 2011 / Jan Paul

Nemyslím si, že umírání je krásné, stejně jako není ošklivé, umírání pouze je, stejně jako smrt na jeho konci, ale umírání může být dobré i špatné, šťastné i nešťastné. Nechci slovíčkařit, ale skutečně bych hájil význam a obsah slova krása pro jiné účely. Ale o tom tento Monitor není. Pokusím se podívat na věc z opačné strany, z pohledu těch, které vybízím k tomu, aby svým milovaným umožnili zemřít doma.

Každá opakovaná zmínka o smyslu umírání člověka v domácích podmínkách je potřebná, avšak je třeba bedlivě dávat pozor, aby se z tohoto jednostranně pojatého tématu nestalo pouhopouhé mentorování. Zmíním proto dnes to, na co mě právem upozornili někteří čtenáři, a co jsem se chystal napsat, že totiž není pro mnoho lidí v dnešní době vůbec jednoduché pečovat o umírajícího doma. Ponechám stranou svůj zdánlivě moralistní názor, že by to měli lidé udělat i navzdory všem obtížím, které jsou s rozhodnutím vzít si blízkého zemřít domů spojené. Není totiž vůbec zbytečné zamyslet se nad tím, v jakém společenském rámci se problematika umírání v nemocnici ocitá.

Proč lidé tak masivně umírají v nemocnicích? Po hlubší analýze jsem dospěl k tomu, že umírání v nemocnici už začíná vlastně mnohem dříve, někdy i v horizontu mnoha let před faktickou smrtí člověka, a mám zde na mysli přirozenou smrt člověka, který zemře v důsledku stáří a opotřebování organismu, nikoliv spontánně, či tragicky. Tím obdobím je totiž situace, do které se obvykle stárnoucí člověk přirozeně dostane ve chvíli, kdy už si nemůže pomoci sám, a je odkázaný na péči druhého. Říká se tomu péče o osobu blízkou, a zcela přirozeně se vztahuje především na nejbližší rodinné příslušníky. Jenže, a to je právě ten okamžik všech potíží, na jehož konci s největší pravděpodobností čeká takového člověka smrt v nemocnici.

Člověk žije svůj život, pomalu stárne, a najednou se dostane do situace, kdy o jeho dalším osudu musí rozhodnout někdo jiný, většinou jeho blízcí. A to je okamžik nepříjemný, svízelný, kladoucí velké nároky na obě strany. Najednou se život zkomplikuje všem, to co bylo možné před tím, co bylo tak snadné, nyní možné není, a není cesty zpět, ba naopak, lze očekávat jen a jen zhoršování situace. Ale tak to v životě je, a stárnutí i podobná rizika čekají každého z nás. A v tuto chvíli vstupuje obvykle do osobních vztahů zcela jiný fenomén, než jen morální povinnost, a sice sociální a společenský dopad. Do rozhodnutí zda přijmout péči o osobu blízkou či ne se promítne i stav naší společnosti, včetně legislativy a zákonů.

A to je ta potíž, dnešní společnost je nastavená na mládí a výkon, stáří jakoby z našeho života zmizelo, smysl má pouze úspěch, perspektivní, co nejlépe finančně ohodnocená pozice, a pokud možno bezproblémový život v nadstandardních podmínkách. Jedním slovem užívat života, svých peněz, svého produktivního věku. Chtít, získat a vlastnit. Nekritizuji, konstatuji.

A v těchto společenských kulisách se najednou člověk s tímto životním stylem ocitne, a má rozhodnout o svém blízkém. Buď opustit toto vše, svoji karieru, požitky, výhody, a nebo učinit naprostý opak. Bohužel málo komu se podaří vystoupit z konformity a učinit pozitivní rozhodnutí ve prospěch svého bližního. A přitom zdaleka netuší, že jednou mu to samé s největší pravděpodobností udělají vlastní děti.

Proč to tak je má hlubší kořeny. Současný člověk se nechává vtáhnout do víru dění a tam je semlet, rozemlet, zpracován, využit, opotřebován a nakonec - což je v kontextu předchozího článku - ponechán sám sobě napospas a zemře osamocen v nemocnici. Je to paradox moderní doby volající po sounáležitosti, po společenském soužití, doby apelující na humanitu a filantropii, ale také na svobodu - asi i totální svobodu, individualismus a toleranci ke všemu a všem. Tento neudržitelný chaos vyúsťuje pak v rozpad rodiny, společenství rodu, a nakonec atomizování společnosti jako celku, která se sveřepě drží představy o své dokonalosti, a přitom je systematicky vláčená pouze ke konzumu, spotřebě a zvyšování produkce.

Řada rodin, kde zvažují možnost postarat se o své nemohoucí rodiče, se dostává do velmi komplikované situace, protože míra povinností, a závazků je u obrovského počtu lidí značná. Mám na mysli nájmy, úvěry, životní styl a podobně. Podpora státu sociálně slabším lidem pečujícím o osobu blízkou je malá, a hrozba ztráty pracně vydobytého zaměstnání velká. Na pomoc člověku nemá nikdo v takové společnosti čas. A tak se dostávám na začátek a k pointě. Co se starými lidmi, kteří se již nemohou o sebe starat, a není nikdo, kdo by to dělal za ně? Končí v ústavech, a v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, kde přežívají a živoří třeba mnoho let, ale de facto již na samém počátku svého odmítnutí rodinou a umístění v institucionalizovaném zařízení započnou své institucionalizované umírání.

Vytisknout