Peníze jsou až na prvním místě

26. 7. 2011 / Přemysl Janýr

Když režim skončil, byla země bez dluhů a disponovala majetkem kolem 15 bilionů korun v dnešních cenách, neboli kolem 1 milionu korun na každého občana. Z jeho výnosů mu hradila školy, zdravotní péči i důchod.

Stát je nejhorší hospodář, vyhlásil Klaus. Ať žije privatizace, skandoval dav. Není špinavých peněz, vyhlásil Klaus. Sem s nimi, skandoval dav. Bohatství zlodějů bude prokapávat ke každému, pokračoval Klaus. Ať žije Kožený, skandoval dav. Vytvoříme kapitálově silnou vrstvu obyvatel, vyhlásil Klaus a dav se začal řadit do čtyřstupů na kupónové knížky.

Už nic nezbylo, jsme v dluzích, potřebujem další, vyhlásil po dvaceti letech Kalousek a rozeslal občanům složenky. Ať žije rozpočtová zodpovědnost, skandovali a šli ho zvolit.

Připustit si, že z nadšeného zvonění klíčů vzešel ještě horší paskvil, než ten předchozí je hluboce pokořující. Mnozí čtenáři mi budou oponovat vlastními benchmarky, podle kterých tenhle je přece demokratický, je svoboda a mají plnou ledničku. Jiní, kteří by mi rádi přitakali, zase nemají internet. Snad se ale shodneme, že zřízení, které občany stojí v průměru přes půl bilionu korun společného majetku ročně (+10 bilionů 1990, -1,5 bilionu 2011) není z jejich vůle.

Česká republika není jedinou postiženou zemí. S výjimkou těch úplně zhroucených snad patří ke špičkám pokud jde o hloubku a rychlost propadu, ale zdaleka ještě ne pokud jde o výši zadlužení. Vehemence, směr reformních škrtů i letošní rozpočet jsou ostatně spolehlivými indiciemi, že cílem není odvrácení akutně hrozícího řeckého osudu, ale doplnění disponibilních fondů.

Nakonec to ovšem vyjde všude nastejno -- občané si mají utahovat opasky. Proč? Jak je možné, že přes průběžný nárůst produktivity práce a vyprodukované hodnoty se materiální podmínky lidí zhoršují? Jak je možné, že závratný hospodářský růst USA v desetiletích před krizí byl provázen stagnací či úpadkem životní úrovně a nárůstem chudoby, že celý přírůstek hodnoty inkasovalo výhradně několik procent nejbohatších? Je to ještě demokracie? A především, chceme je následovat, chceme si utahovat opasky, aby bohatí měli z čeho bohatnout?

Obdobný vývoj v různých částech světa nutí k zamyšlení nad jeho mechanismy. S pohrdavostí typu mohou si za to sami si nevystačíme, na to jsou výchozí řecké, irské, islandské, španělské, italské, americké či české okolnosti příliš odlišné a důsledky příliš stejné. Důvody vývoje posledních desetiletí musíme hledat již v systémových základech současné západní společnosti.

Začněme v subjektivní rovině. Informace o nárůstu chudoby a zároveň astronomických příjmů nejbohatších vnímáme jako ohrožení bez ohledu na to, zda jsme sami chudobou postiženi. Jak racionálně, protože takový vývoj neodvratně vede k sociálním a politickým katastrofám, tak i emocionálně, protože odporuje našim hodnotám spravedlnosti a solidarity. Připomeňme, že emocionální prožitky solidarity a spravedlnosti (či ještě přesněji nespravedlnosti) nejsou arbitrární, ale člověku vlastní, opakují se ve všech kulturách a jsou konec konců i nezbytnými systémovými předpoklady soudržnosti a tím i existence lidských společenství.

Na druhém pólu leží Klausův vekslácký bonmot. O jeho obecné sdílenosti není řeči, hodnota materiálního zajištění se může jevit jako dominantní nejvýše v situacích akutního ohrožení například hladem. Všechny kultury, pokud nebyly rozvráceny abruptními změnami podmínek či našimi zásahy, si ale časem nalezly odpovídající technologie rovnováhy mezi danými zdroji a počtem svých členů a jsou bez problémů schopny existenčně zabezpečit všechny. Problémy začínají až když si někteří nárokují příliš velkou část společného produktu pro sebe, pak samozřejmě na všechny nezbude. Akutní chudobu uprostřed blahobytu nalezneme ostatně pouze v křesťanských kulturách.

Materiální zajištění je ve funkčních společenstvích pouze jednou z mnoha agend, vedle sociálních, kulturních, etických, vztahů s okolními společenstvími atd. Jeho dominanci rozhodně nelze považovat za normální stav, ale za systémovou dysfunkci. U jedince si ji ještě můžeme vysvětlovat sociálními či osobnostními deficity -- nahromaděný majetek mu má suplovat chybějící sebehodnotu, kompenzovat nedostatek uznání sociálním okolím, případně umožnit nad ním výkon moci. Problém však je, že hromadění materiálních hodnot postupně vytlačilo víceméně všechny ostatní hodnotové agendy v celém západním civilizačním okruhu.

Nebylo tomu tak vždy. Zakladatel moderní ekonomie Adam Smith viděl ve volném trhu, založeném na vzájemně prospěšné směně především prostředek ke všestrannému rozvoji společnosti. Teprve s rozvojem kapitalismu v 18. a 19. století se akumulace kapitálu stává z prostředku cílem, zpočátku ovšem s mnoha omezeními. Týká se jen určité vrstvy. Její představitelé jsou zpravidla konkrétní jedinci plně integrovaní do komplexních společenských a hodnotových struktur, ke kterým patří také z majetku vyplývající závazky. Ač mají jako celek na rozhodování společnosti nepochybně vliv, o nějaké kontrole nemůže být řeč -- stát je od Vestfálského míru reprezentován suverénním panovníkem a od Francouzské revoluce lidem a hodnotové priority obou jsou značně rozmanitější.

Jedním z přehlížených milníků je nástup akciových společností. Byl-li továrník, obchodník či bankéř z počátků kapitalismu konkrétní, do sociálního a kulturního prostředí integrovaný subjekt osobně odpovědný za své konání, je akcionář anonymní a abstraktní instituce, nepodléhající žádné kontrole ani závazkům. Akcionáře spojuje jediný zájem, maximalizace profitu. Akciová společnost je tak institucionalizovanou manifestací vzorce peníze jsou až na prvním místě.

Rozhořčení nad neetickým počínáním vyplývá z nepochopení jejich systémové podstaty. Management je povinen využít všechny dostupné možnosti zvýšení profitu a naopak mu hrozí sankce, když tuto povinnost zanedbá. Pokud by to vnější podmínky dovolovaly, byl by povinen například otevřít výrobní linku pro zpracování nezaměstnaných, nemocných a starých na krmivo. Povšimněme si, že ještě ve Třetí říši, kde by to vnější podmínky snad i dovolovaly, se lidská biomasa namísto profitabilního zpracování se ztrátou spalovala v krematoriích. V akciové společnosti by takové neospravedlnitelné sentimentální mrhání muselo vést k okamžité výměně managementu. Vymezení podmínek působnosti ekonomických subjektů tedy závisí výhradně na zodpovědnosti mimoekonomických struktur společnosti. Rozhodně ne naopak, jak se nás snaží přesvědčit neoliberální ideologové.

Peníze jsou až na prvním místě je ovšem rovněž hodnotová maxima platná odjakživa v kruzích za hranicí zákona. Ty zpravidla tvořily jen okrajovou část společnosti bez významnějšího vlivu na její hodnotové vzorce. Teprve morální arogance boje Dobra proti Zlu pro ně v USA počátkem 20. let minulého století otevřela prohibicí dostatečně velký trh a vytvořila tak moderní mafie, neboli propojení kapitálu, politické moci a organizovaného zločinu. Nemaje náhrady, používám zde zprofanovaný pojem mafie v tomto jeho vlastním významu.

Po zrušení prohibice si jednou osvědčená symbióza morální arogance s organizovaným zločinem nalezla nová pole zájmů a nové globální ilegální trhy zákazem marihuany v roce 1937 a zejména pak zákonem o kontrolovaných substancích (drogách) z roku 1970. S vyvoláváním xenofobií a uzavíráním hranic se od devadesátých let otevřel ještě větší trh převaděčství a v současnosti jsme svědky kampaně za převzetí obřího trhu zákazem tabákových výrobků. Tím se zmnohonásobil jak disponibilní kapitál mafií, tak i jejich prolínání s bílou ekonomikou a politikou. Organizovaný zločin se tak stal jedním z nejmocnějších hospodářských odvětví. Jeho vliv na politiku lze sledovat třeba již jen na rozhodnosti, s jakou vlády USA bez rozdílu hájí exkluzivní ilegalitu jeho drogových trhů v globálním měřítku.

Infiltrace strukturami a hodnotovými vzorci někdejšího podsvětí nezůstala bez vlivu na etablovanou ekonomiku, která k nim stejně vždy inklinovala. S neoliberalistickými hesly, že stát je nejhorší hospodář si vynutila zrušení omezení a regulací sledujících jakékoli jiné hodnotové priority, než peníze jsou až na prvním místě. Klasický trh jako prostor vzájemně prospěšné směny se tak postupně přeměnil v prostor, ve kterém lze beztrestně a v nebývalém rozsahu profitovat na úkor ostatních. Zisky z měnových spekulací zaplatili lidé, nejednou životem, v Britanii (1992), Skandinávii (1992 a 1993), Mexiku (1994), Asii (1997), Rusku (1998), Argentině (1999-2002). Na zisky z podvodů, korupce a dalších otevřeně kriminálních aktivit jako Enron, hypotéční krize, Lehman Brothers, Madoff Investment a dalších doplatila celá světová ekonomika.

Dokud existovala konkurence východního bloku, potřebovala se západní politika vůči němu vymezovat obsáhlým hodnotovým aparátem demokracie, humanity, lidských práv a sociálního smíru jako potvrzení vlastní superiority i na obranu proti jeho ideologickému vlivu. S jeho rozpadem nastal konec dějin. Náhle nebylo vůči komu se vymezovat a přežívající hodnotový aparát se pro reálnou politiku, beztak již infiltrovanou hodnotovými vzorci morální arogance a strukturami mafií, stal kontraproduktivní zátěží. Od devadesátých let prožíváme demontáž všech hodnot pěstovaných od Francouzské revoluce a jejich nahrazování morálně arogantním značkováním nejrůznějších os Zla, darebáckých států, mezinárodního terorismu, bezohledných diktátorů a temných hrozeb, osvědčeně souběžném s potřebami a aspiracemi nejrůznějších mafií. Dosavadním vyvrcholením -- či alespoň nejtransparentnějším projevem -- je přepadení Iráku v roce 2003.

Pro tradiční politické strany, navazující na republikánský program Francouzské revoluce znamená tato změna paradigmat ohrožení legitimity a moci. Liberální, sociální i konzervativní hodnotové vzorce jsou vystaveny agresivní konfrontaci s ekonomickou a pseudoekonomickou argumentací jakož i konkurenci nových stran, ať již otevřeně neoliberalistických typu ODS, anebo populistických, vezoucích se na vlně morální arogance. Tradiční strany se s tím obvykle navenek vypořádávají bezradnými ústupky až radikální revizí svých dosavadních programů (New Left) a vnitřně rezignací před faktem, že peníze jsou až na prvním místě a přizpůsobením se. Rychlý nárůst korupce, krize důvěry v politický systém a přesun hlasů k populistickým stranám je očekávatelným důsledkem.

Tím se vracíme k původnímu tématu veřejného zadlužování a důvodům, které k němu mohou vést. Z těch akceptovatelných nás napadá například potřeba krátkodobého překonání důsledků hospodářské recese (Bruno Kreisky: několik miliard dluhů mi způsobuje méně bezesných nocí, než několik statisíců nezaměstnaných), anebo potřeba investic do infrastruktury a lidského kapitálu (školství, věda, vývoj) s předpokládanou dlouhodobou návratností, přičemž v druhém případě je třeba též vysvětlit proč vůbec takový deficit nastal.

Čtenáře asi není potřeba dlouze přesvědčovat, že aktuální zadlužení nejen České republiky má především jiné příčiny. Pokud si přeje hmatatelné indicie, může si porovnat třeba vývoj výdajů na infrastrukturu a výdajů na lidský kapitál: od roku 2001 do roku 2010 vzrostly rozpočty Ministerstva školství, Akademie věd a Grantové agentury celkem o 57%, zatímco rozpočet Ministerstva dopravy se zdvacetinásobil.

Uváží-li k tomu cenu české dopravní infrastruktury, je mu jasné, že to nebyl on, kdo Kalouskův dluh projedl. Letos vláda Ministerstvu dopravy sebrala 28 miliard, aby 24 miliard přidala Ministerstvu pro místní rozvoj (+300%). To se ovšem ministru dopravy nelíbí a napřesrok to chce dorovnat. Moc kradem a EU nám na to nechce dávat, vysvětluje, tak musí dát občané.

Státní zakázky a nákupy jsou ovšem jen jedním z penězovodů napojených na veřejné finance. Lepší performance lze dosáhnout legislativní kriminalitou, neboli zajištěním výhodných právních podmínek za úplatu, protislužbu či ve vlastním zájmu. Těmi může být například umožnění de facto monopolního postavení na trhu, socializace některých nákladů (typicky ekologických či zdravotních), výjimky z obecně platných norem (stavebních, bezpečnostních, pracovních), právní úpravy zvýhodňující jednu skupinu proti druhé (pracovní zákon), nepřijetí či oddalování regulujících či omezujících zákonů (zákon o státní službě) -- anebo prostě jen záměrný právní lapsus (novela zákona o loteriích zpřísňuje provoz herních automatů, ale zároveň zcela dereguluje videoloterní terminály).

Exemplárním příkladem je ČEZ. V 90. letech vydal stát miliardy na dotaci přímotopů, aby se zvýšila spotřeba elektrické energie a zdůvodnila dostavba Temelína. Atomovým zákonem převzal stát za předem stanovenou částku všechny budoucí závazky, náklady a zodpovědnost za likvidace atomových elektráren i jaderného odpadu a zdarma všechna břemena jaderné energetiky, vzniklá před jeho privatizací. Tím ČEZ zvýhodnil proti zahraniční konkurenci, která veškeré minulé, současné i budoucí náklady jaderné energetiky musí nést sama. K tomu mu věnoval desítky miliard na emisních povolenkách a zajistil mu tak pohádkové zisky přes 50 miliard Kč ročně, neboli přes 5.000 Kč od každého občana navíc. Stát nepřijde tak docela zkrátka, touto nepřímou daní získává od občanů dodatečných 19 miliard. Spokojeni jsou i management a ostatní akcionáři ČEZu.

Neopomeňme penězovod nevědomé či vědomé inkompetence politiků a státních úředníků, umožňující vznik nerovných smluvních vztahů ke škodě státu (Promopro), ignorování předvídatelných nákladů a ztrát (solární energetika) či prostě inkompetentní management právních vztahů, jehož následky stát nakonec uhradí (Nova, IPB, Diag Human, WIC). Neopomeňme penězovody vedoucí z veřejných financí k politikům přímo (Schwarzenberg) a penězovody líbivých investic, kterými si politici pěstují image u veřejnosti. A neopomeňme konec konců ani deklarovaný pravicový politický program přesunu majetku občanů, obcí a státu do rukou kapitálově silné vrstvy obyvatel.

Tento exkurs není žádnou systematikou korupce a jejího vlivu na veřejný dluh, ale spontánním výčtem několika známých příkladů. Zobecníme-li je, můžeme je opsat jako mnohostranný proces postupného převodu kapitálu z rukou občanů, obcí a státu do rukou úzké vrstvy těch, pro které jsou peníze až na prvním místě (či pilnějších, výkonnějších a schopnějších v neoliberální dikci). Po vyčerpání stávajícího kapitálu je logicky na řadě kapitál budoucí, zadlužování je systémovou součástí procesu.

Je třeba si přitom uvědomit dvě rozhodující okolnosti. Zaprvé, tento proces nemá žádného jiného konce, než závěrečný kolaps. Jakékoli škrty, jakékoli utahování opasků, jakékoli snižování životní úrovně jsou vždy nedostatečné, i ti nejchudší jsou stále ještě příliš bohatí, pořád ještě je co si na nich vzít. Příkladem nechť jsou drogově závislí, zcela nemajetní, nicméně nemající jinou možnost, než si den co den za každou cenu znovu opatřit peníze na koupi další dávky a přispět tak další kapkou k blahobytu kapitálově silné vrstvy. Dodejme, že jsme všichni drogově závislí na jídle, pití, teple, vzduchu, sociálních kontaktech -- a co hůře, mnozí také na penězích až na prvním místě.

A zadruhé, politické strany se staly součástí tohoto procesu a jsou na něm samy existenčně a drogově závislé. I při nejlepší vůli mají ty existující v konkurenci s ostatními velmi omezené reálné možnosti se ze závislostí vymanit, zatímco pro nové strany vede cesta do parlamentu a potřeba k tomu potřebných prostředků nevyhnutelně do stejných. Z této strany očekávat změnu nelze, či alespoň ne na základě jejich spontánní dynamiky.

Je tento sebevražedný proces nezadržitelný?

Obraťme si otázku: které společenské struktury jsou proti tomuto vývoji rezistentní? Pro které jsou až na prvním místě hodnoty sociálního soužití, soudržnosti, etiky, všestranného rozvoje společnosti a nejen peníze? Existují ve společnosti struktury, které se nedají zkorumpovat?

Tyto funkce u nás po jedno století a jinde i déle plnily, tu lépe, tu hůře politické strany, v menší míře také média a církve. Bez zadlužování. Po jejich dezerci na pozice peníze jsou až na prvním místě zůstala společnost fakticky bez obranných mechanismů, vydaná na pospas nejrůznějším vlastním i cizím kapitálově silným vrstvám. Žádné hotové struktury, které by se jim mohly postavit nemáme. Chtěl bych výslovně varovat před vznikem nových v podobě autoritářských elit sekulárního či náboženského založení: nevyhnutelně budou buďto radikálně fundamentalistické, nahrazující totalitu profitu totalitou jiných jednostranných vzorců, anebo je stávající systém dříve či později pohltí a pouze se zvýší razance prostředků, které má k dispozici.

Zároveň je ale společnost jako celek sama takovou rezistentní a nezkorumpovatelnou strukturou, sledující jediný cíl -- svůj vlastní všestranný rozvoj. Jediný možný nekatastrofický scénář závisí na tom, zda se dokáže spontánně zkoordinovat, vyvinout účinný tlak na politické struktury, vytvořit nové kontrolní a koncepční mechanismy rezistentní proti korupci a omezit nekontrolovatelnou moc politických stran a mafiózních struktur stojících za nimi.

Typickým evropským a americkým problémem jsou státní dluhy za nákupy zbytečných a předražených služeb a produktů, které si korupcí politických stran prosadily hospodářské korporace. Insolvencí států nyní hrozí ztráta bankám, které jim na ně poskytly úvěr a mají ji uhradit občané utahováním opasků. Na podstatě problém se tím přirozeně nic nezmění, zvýšeným zatížením občanů se pouze navýší objem prostředků přesunutelných ke kapitálově silné vrstvě a rabování může nerušeně pokračovat v dalším kole.

Letošní rok budí naděje, že je reálně možné tento vývoj zvrátit. Předchůdcem Arabského jara byla ïslandská revoluce, při které si lidé vymohli referendum, vypracovali novou ústavu, znárodnili zkrachované banky, odmítli zaplatit dluhy předchozí vlády a prosadili trestní stíhání jejích představitelů a bankéřů. Problémem arabských zemí není ani tak státní zadluženost, jako bezprostřední zkorumpovanost autoritativních vládců nepřipouštějících vznik občanské společnosti. Jejich demontáž je však příkladem i pro Evropu a vzorem pro Španělské jaro stejně jako pro řeckou krizi, která mezitím přerůstá do rozměrů srovnatelných s arabskými.

Přinejmenším v posledním případě začíná být i evropským politikům jasné, že tento způsob řešení nadále není průchodný a že se na sanaci řeckého dluhu budou muset podílet i ti, kdo z něho profitují. Problémem není ani tak jeho samotná výše, věřitelské banky jeho podstatnou část stejně již dávno odepsaly, jako modelový charakter: po zamlčeném Islandu je to další země, kde se občané odmítli řadit na pokyn do čtyřstupů a trvají na spoluzodpovědnosti těch, kdo situaci zavinili.

Dosavadní zkušenosti z různých zemí lze tedy shrnout do několika doporučení pro občanskou společnost:

Za žádnou cenu nedopustit, aby důsledky dlouholetého rabování nesli pouze občané. Na sanaci státních dluhů se musí podílet rovněž či především ti, kteří ze zadlužování společnosti profitovali a profitují.

Vytvořit komunikační, koncepční, kontrolní a investigativní struktury nezávislé na státním a politickém aparátu. Na Islandu si občané sami dokázali vytvořit novou ústavu na Facebooku.

Nepřipustit rozeštvávání. Zkušenosti z arabských zemí, Řecka i Španělska ukazují jak to, že ohrožená moc sahá k denunciacím aktivistů, provokacím a štvaní jedněch skupin občanů proti druhým, tak i to, že se občanská společnost dokáže účinně ubránit.

Vyvodit odpovědnost za nastalý stav a potrestat jmenovitě ty, kteří jej způsobili, politiky i osoby z hospodářského sektoru. Smyslem není pomsta, ale posazení právní zásady, že rabování společného majetku je stíhaným trestným činem.

Zavést transparentnost a ověřitelnost působení státní a regionální správy, policie a justičního aparátu včetně osobní i trestní zodpovědnosti úředníků a soudců.

Omezit moc a svévoli politických stran a vrátit je k jejich původní funkci hodnotových společenství. K tomu patří omezení lukrativních pozic stejně jako povinnost transparentního účetnictví. Stamiliony za nesmyslné volební kampaně platíme my, strany žádné vlastní peníze neprodukují.

Rozhodující podmínkou pro splnění všech těchto předpokladů je prosazení iniciativy a referenda jako právně závazného nástroje společenského rozhodování.

Vytisknout