Smutné tropy Tristane Banonové

26. 7. 2011 / Josef Brož

Spisovatelka Tristane Banonová totiž nejen, že podala trestní oznámení před měsícem, ale to oznámení se vztahuje k události, která se měla stát v roce 2003. Oznámení podala poprvé, o událostech ale již dříve sama v několika televizních show -- a ne ledajakých -- mluvila. Činila tak tónem přiměřeným pořadům, v nich vystupovala. O tom, že se jednalo právě o DSK, ale promluvila otevřeně až v době, kdy se rozjela aféra ve Spojených státech amerických.

Uprostřed oka mediálního cyklónu

Pro ty, kteří se v tom už neorientují, připomeňme úvodem, že v polovině května byl Dominique Strauss-Kahn, tehdejší předseda Mezinárodního měnového fondu (MMF), obviněn americkou justicí, že měl napadnout před odjezdem ve svém apartmánu 2806 newyorského hotelu Sofitel černošskou a muslimskou pokojskou Nafissatou Diallo. Podle první verze měl být zadržen policií a vyveden z letadla, když se údajně snažil uprchnout ze země.

Americká televize vzápětí přinesla záběry, na nichž policie odvádí neoholeného (a na záběrem doslova zažloutlého) muže, bývalého vládce finančního světa, do vězení na Rhode Island, kde nakonec také nějaký čas strávil, když ho soudce odmítl pustit na pětimilionovou kauci.

Mezi prvními úniky z policejních vyšetřování jsme se dozvěděli, že se našly již stopy spermatu a DNA dotyčného "muže velkého světa"; pokojská, která "tvrdě pracuje" byla naopak vystavena násilí dominantní samičí síly (- tak vzdálené dosavadnímu obrazu distinguovaného gentlemana a vítěze výzkumů veřejného mínění na kandidaturu prezidenta Francouzské republiky). Objevily se sice různé názory a různé teorie, jak se mohla tahle spektakulární -- chvíli shakespearovská, chvíli dosti ionescovská -- akce odehrát, obecně ale převažoval názor, v němž se dávala přednost svědectví otřesené africké pokojské před mlčením divokého finančníka, který ovšem veškerou vinu popíral.

Obhajoba příliš nemluvila, prostor byl dán obžalobě. Ve chvíli, kdy se obžaloba dostala ke slovu, všechno bylo jinak. Všechno bylo ale náhle úplně jinak. Naposledy jsme o tom psali zde: Aféra DSK: Mediální cyklón mění směr?

Oko mediálního cyklónu prostě zasáhlo nové cíle, ačkoliv se stále pohybuje především kolem jedné osoby. Proč tomu tak vlastně je? Co když mají některé ty spiklenecké teorie špetku pravdy? Více než poloviny Francouzů je o tom přesvědčena.

Guinejská pokojská Diallo, která byla samými vyšetřovateli znedůvěryhodněna svým napojením na organizované gangy drogových dealerů a občasným sexem pro hosty, už nevypadá zdaleka jenom jako ubohá oběť velkého bílého světa židovského finančníka.

Ve včerejším týdeníku Newsweek se dotyčná pokusila zvrátit celou kauzu ve svůj prospěch. "Když jsem pochopila, že ten člověk, kterého jsem nikdy v životě neviděla, předtím než mne napadl, se má stát francouzským prezidentem, rozplakala jsem se a říkala jsem si, že mne budou chtít zabít." Více zde: The Maid's Tale, The Newsweek. Vypadá to jako nový protiútok žaloby... čemuž odpovídá expresivní obálka vydání.

V souvislosti s obviněním Tristane Banonové ale vyplývají na povrch souvislosti, mající možná blíže k pravd než spektakulární efektnost amerických bulvárních médií.

Tristane tvrdí, že hledala otce

Ano, tahle kauza je velkým testem novinářských kvalit. A jako taková, neboť se vyvíjí v čase - a nastane v ní možná ještě několik obratů - minimálně do května roku 2012, kdy má dojít k nové volbě francouzského prezidenta, veškeré silácké soudy už snad nezazní. Nic tedy už více o "mixovaném sexu" (historik Igor Lukeš) nebo "klecích, které padají" (novinář Zdeněk Petráček). Psal jsem o tom dříve zde: Co ještě nevíme o aféře DSK?

Příběh Tristany Banonové ovšem otevírá zcela novou kapitolu celého justičně-politického fejetonu, v němž není nouze o překvapení. Při zpětném přehrání všech těch diskusních pořadů, jichž se mladá spisovatelka a novinářka, spolupracovnice pro-sarkozyovského portálu účastnila, vysvitne zcela jiný obraz, než jaký občas útržkovitě představují světové agentury.

Protože Tristane je také dcerou vlivné lokální socialistické zastupitelky Anne Mansourové, která minulý týden přiznala, že měla s DSK sexuální styk -- nikoliv vynucený, ale s jejím souhlasem. Řekla to na podporu své dcery, které dříve měla žalobu rozmlouvat. Neopomněla proto podotknout, že ji zarazilo, jak s ní při sexuálním aktu DSK nakládal - jako "obyčejný voják". Ach, ty archetypy, a ona se chovala jako? Jako jeptiška?

V jedné ze show, kde před několika lety vystoupila matka s dcerou -- pro ty, co to neviděli, připomínám, že pořad moderátorky Mireille Dumasové: Vie privée, vie publique (Život soukromý, život veřejný) byl jedním z nejlépe vedených talk-show na France Télévision, co jsem kdy viděl --, se ale o vztazích této socialistky dozvídáme zcela něco jiného, a to přímo z úst její dcery: "Bylo mi líto těch mužů, co za ní chodili, protože jsem věděla, že to bude zas nějaký osmaosmdesátý nebo devětaosmdesátý a chtěla jsem jim to často říct..." Matka prostě byla svobodných názorů a svobodných mravů, a muži se v jejím životě střídali (především v posteli, jak sama opakuje) úměrně zkrátka jejímu celkovému nenucenému životnímu stylu.

Na celý záznam se můžete (ve francouzštině) podívat zde: Vie privée, vie publique, France 3, 3. 11. 2003

Dozvíte se například, že její dcera svou matku nenávidí, že skutečnost, že nikdy nepoznala svého otce (zbyla jí po něm jen krabice, kterou za poklusu sebrala, když se stěhovali) byla pro ni léta strašlivým traumatem; otec Banon, měl totiž Tristane v době, kdy byl sám ženatý (a k tomu dvě děti), a jako takový nenašel odvahu se rozvést. "Mám o něm čas od času zprávy," říká zastupitelka Mansourová, "ale šek mi od něj nikdy nepřišel."Otec ovšem otcovství způsobně přiznal, o čemž svědčí to, že dcera nese jeho jméno ("Zanechal ho, jako když si pes označí počůráním své teritorium.") a Tristane už nezbylo nic jiného, než se s tématem vyrovnávala ve svých knihách.

Poprvé ve svém značně autobiografickém románu: J'ai oublié de la tué (Zapomněla jsem ji zabít, 2004). Myslela tím svou matku...

Co se týče ale síly výpovědi, při níž se sama mladá dívka hodně, ale hodně snažila, doporučuji záznam v talk-show Thierry Ardisona: Tout le monde en parle (Všichni o tom mluví, 2004), zde: Tout le monde en parle . Stojí ale rozhodně za pozornost zvláště její sebeprezentace vizuální, při které nemusíte rozumět ani slovu francouzsky, abyste leccos o psychologii této dívky pochopili...

Její andělský výraz, hluboký výstřih (pánové, ale i dámy se možná v tu chvíli ptali, zda měla něco vůbec pod šaty), stříbrný křížek kolem levého zápěstí a ty nevinné oči... a výraz zraněného zvířete... Inu, jak to říkal Oscar Wilde? "Ženy nevědí, co chtějí..." Obávám se ale, že některé to vědí velmi dobře. Ale nikomu tu tento svůj názor nevnucuji. Při jejím jménu a jménu DSK jsem si trochu s ironií ostatně, vzpomněl na slavnou knihu jednoho kdysi slavného francouzského antropologa Claude Lévi-Strausse... Smutné tropy. Měl kdysi na mysli jihoamerické kmeny, ale podobně jako u Pierra Bourdieua, jsou tentokrát ty evropské tropy dosti africké..."

Všechno bude stejně posuzovat soud, a to nejen americký, ale i francouzský, a první nové dějství se dozvíme patrně hned 1. srpna 201. Fejeton dále pokračuje...

Vytisknout