Naši pravicoví bolševici: Být u moci

15. 7. 2011 / Jakub Rolčík

Od událostí v roce 1989, které vedly k pádu komunistického režimu, uplynulo již více než 21 let. Česká republika po celou tu dobu vykazuje formální rysy demokratické země; chování politických elit však -- zvláště v posledních letech -- snese srovnání s chováním bývalých komunistických vládců. Třebaže od roku 2006 podnes (až na období Fischerova kabinetu) vládne této zemi pravice, jednají její zástupci z ODS, TOP09 a Věcí veřejných, jako by se politické kultuře a dialogu učili od komunistů.

Znělo by jistě hloupě (a neodpovídalo by realitě), kdybychom jednání zmíněných pravicových politiků označovali jako jednání komunistické; mnohem výstižnější bude, popíšeme-li je jako jednání bolševické. Jeho typickými rysy, jichž jsme zvláště v posledních měsících svědky, jsou: Rigidní lpění na ideologii; neschopnost rozpoznávat, popisovat a hodnotit skutečnost a jakékoli širší souvislosti; faktické odmítání dialogu s názorovými oponenty; neznalost a ignorování problémů a zájmů obyvatel-voličů; manipulace, propaganda a lež; a co nejpodstatnější: Zarputilá snaha vnutit většině vůli menšiny.

Následující série článků bude dokumentovat uvedené charakteristiky současné pravice. Bude věnována českému pravicovému -- ale nejenom pravicovému -- bolševismu.

Poznámka: Veškerá zvýraznění v citovaných textech i jinde provedl JR.

Bolševická koalice ODS, TOP09 a VV: Menšina proti většině

Členové současné koalice se po celou dobu vládní krize, která se prostřednictvím jednotlivých epizod táhla déle než půl roku již od prosince 2010, zaklínali nutností využít unikátní většiny 118 či 115 hlasů k prosazení reforem. Tuto výmluvu (jejíž nicotnost na pozadí nezvladatelné korupce a totální ztráty důvěryhodnosti si už zřejmě neuvědomují) používají vládní politici k obhajobě setrvávání v koalici s lidmi, kteří rozdávají úplatky; navzájem se potajmu nahrávají; fabulují, mystifikují, či(li) lžou; a navzájem na sebe podávají trestní oznámení.

Ta mantra unikátní většiny 118 hlasů je ve skutečnosti velmi hloupá a prozrazuje bolševické smýšlení těch, kdo ji bez přestání papouškují. Ve volbách v roce 2010 totiž strany vládní koalice získaly (při volební účasti 62,6%) dohromady 2 500 752 hlasů, což je 29,7% (sic!) z celkového počtu 8 415 892 voličů. Dokud nebudou -- podobně jako např. v Belgii -- volby povinné, budou mít jen omezenou vypovídací hodnotu a jejich výsledky budou záviset na počasí a cíleně vyvolaném znechucení voličů z politiky (připomeňme fenomén Paroubek a kauzu Kubice).

Předpokládejme, že voliči ODS, TOP09 a VV nehlasovali -- iracionálními emocemi vedeni -- výhradně pro slušňáky (Nečas a Gazdík), maskoty (Schwarzenberg a John) a proti strašákům (Paroubek a "řecký scénář"); a předpokládejme, že četli volební programy stran, pro něž hlasovali (zděšení mladých voličů TOP09 ze současné vládní praxe svědčí o opaku). Přesto nemůžeme než konstatovat, že Nečasova vláda prosazuje radikální, dalekosáhlé a nevratné reformy z vůle méně než třetiny voličů. Není to málo?

Když nic jiného (totiž široká a důkladná celospolečenská diskuse), pak alespoň dialog s opozicí by si snad tato "nosná" reformní témata zasloužila. Ano, většina 118 či 115 hlasů v Poslanecké sněmovně jejich prosazení silou umožňuje; ale je to legitimní a hlavně demokratické?

Americké vojenské zájmy: Topolánkova bolševická vláda proti 65% obyvatel ČR

Na úvod této kapitoly připomeňme, že volby do Poslanecké sněmovny PČR skončily v roce 2006 tzv. povolebním patem 100 : 100, kdy levice (ČSSD a KSČM) získala stejný počet mandátů jako pravice (ODS, KDU-ČSL a Strana zelených).

Situace po volbách byla skutečně patová: Sestavením vlády byl pověřen velkohubý předseda ODS Mirek Topolánek, který v období mezi volbami 2006 a lednem 2007 prokázal dokonale, že je zcela neschopný politický vyjednavač. Úspěch slavil až při sestavování druhé vlády, která za podezřelých okolností získala důvěru Poslanecké sněmovny s pomocí hlasů dvou politických přeběhlíků původně z ČSSD. Důvěryhodnost této vlády byla přitom zpochybněna pouhého půl dne po onom hlasování -- do hodiny po hlasování přišel jakýsi -- v diplomatické komunikaci rovnocenných zemí značně neobvyklý -- telefonát od administrativy USA, na jehož základě začala Topolánkova vláda bez skurpulí prosazovat umístění nebezpečného vojenského zařízení jaderné supervelmoci na území ČR.

Zopakujme si to po několika letech ještě jednou: Záležitost amerického vojenského radaru nebyla předmětem předvolební kampaně. Nadto -- po velmi povrchním a v podstatě buranském seznámení české veřejnosti se záměrem americké administrativy a Topolánkovy vlády -- setrvávala česká veřejnost v dlouhodobém stabilním odporu proti tomuto záměru (mezi 60 a 70 procenty).

Přesto Topolánkova vláda umístění amerického vojenského radaru v ČR tvrdě prosazovala veřejnosti navzdory. Dokumentovat to mohu osobní zkušeností: Když jsem jednou při náhodném setkání ministra Alexandra Vondru upozornil, že obyvatelé České republiky radar nechtějí, odpověděl mi bez zaváhání slovy: "Ale já ho chcu!"

Byla-li v úvodu tohoto článku -- coby projev bolševického smýšlení -- jmenována "snaha vnutit většině vůli menšiny", pak zde máme příklad vskutku učebnicový: Ti, kdo se po volbách -- jakkoli ošemetným způsobem -- dostali k moci, prosazují něco, k čemu nedostali ve volbách mandát od voličů; a prosazují to z titulu své funkce (vláda, většina v parlamentu) proti vůli takřka "ústavní" většiny obyvatelstva.

Politická (z)odpovědnost

Politická odpovědnost je podivuhodná věc. Když zaměstnanec něco zkazí, zaměstnavatel po něm může chtít náhradu škody. Když se řidič nevěnuje řízení a nabourá, může jít do vězení. Podobnou trestně-právní odpovědnost může mít chirurg, který po 48-hodinové soustavné přítomnosti v nemocnici zapomene v pacientovi při operaci pean.

To politici, kteří navrhnou a přijmou špatný zákon a pak jej několikrát za sebou špatně novelizují, žádnou hmotnou, finanční ani trestně-právní odpovědnost nemají. Kvůli špatným rozhodnutím politiků -- dlužno říci, že jak pravicových, tak levicových -- přišla už Česká republika o mnohé miliardy korun (a o další stovky miliard Kč kvůli solárním elektrárnám možná ještě přijde); naši politici za to ale platí jen tím, co nazývají "politickou odpovědností".

Co to tedy vlastně je, ta "politická odpovědnost"? Je příznačné, že čeští novináři tuto otázku politikům nekladou, a tak se my, voliči, můžeme jen dohadovat. Jedno z mála vysvětlení, jehož jsme se dočkali, říká, že politik, který provede špatné rozhodnutí, musí počítat s tím, že v dalších volbách mu to voliči odvedou a už jej nezvolí. To prý má být ona politická odpovědnost.

Je to samozřejmě nesmysl: Provede-li politik špatné a přitom nevratné rozhodnutí, je mu trestem pouze to, že po skončení volebního období už nebude poslancem (i kdyby následky jeho špatného rozhodování představovaly miliardy korun za prohrané arbitráže). Krom toho možnost, že politik stojící na špičce vnitropolitické pyramidy zvolen nebude, je jen malá -- téměř jistě bude v čele krajské kandidátky a pravděpodobnost, že bude "vykroužkován", je relativně nízká (případ Ivana Langera svědčí především o tom, že byl nejen širokou veřejností, ale i mnohými voliči ODS vnímán jako největší gauner české politické scény).

Období rozkvětu "politické odpovědnosti" nastalo za vlády Mirka Topolánka. Byl to on a Martin Barták a Alexandr Vondra a Vlasta Parkanová a Karel Schwarzenberg a Martin Bursík a mnozí další, kteří na námitku, že prosazují americký vojenský radar proti vůli většiny obyvatelstva, odpovídali, že zvolením získali mandát o věci rozhodnout; a že za své rozhodnutí mají (přejímají, převzali) politickou odpovědnost. Tak jako v předchozích letech, ani v tomto případě prakticky nikdy nezazněla otázka, co to ta politická odpovědnost vlastně je.

Šlo přitom o otázku kromobyčejně závažnou, protože mezi diskutovanými následky umístění americkém radaru 60 km od Prahy byly tyto: Poškození životního prostředí; ohrožení zdraví obyvatel ČR; zvýšení hrozby teroristického útoku na území ČR; a za extrémních okolností i útok jadernou zbraní proti zamýšlenému radaru.

Odpověď na otázku po podstatě tzv. politické odpovědnosti přinesla nakonec současná Nečasova vláda, která -- navazujíc po krátké "fischerovské" přestávce na velice špatnou vládu Topolánkovu -- potvrdila platnost českého pořekadla, dle kterého "nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř". Není jistě náhodou, že onu odpověď, byť ne explicitní, poskytli dva velmi dobře "profláknutí" politici ODS: Alexandr Vondra a Petr Nečas.

Na 15. schůzi Poslanecké sněmovny PČR vystoupil Alexandru Vondra s projevem, ve kterém se snažil slovy o odpovědnosti vymluvit z odpovědnosti za desítky milionů korun, které v době tzv. českého předsednictví Evropské unii plynuly bez užitku do soukromých kapes (kauza je známa pod názvem Promopro). Citujme tři odstavce, jimiž bývalý disident a nyní již letitý činovník ODS obhajoval svou roli v případě defraudovaných peněz daňových poplatníků:

A nyní závěrem, co se mé role v této kauze týče. Vícekrát jsem řekl, že se nezříkám politické odpovědnosti za výsledek českého předsednictví, a to včetně jeho ekonomické stránky. Když jsem uváděl, že jsem nebyl informován o výběru dodavatele technického zařízení a o smlouvě s ním, měl jsem na mysli detaily procesu výběru, vlastní vyjednávání a text smlouvy. Celkový přehled přes tyto věci jsem samozřejmě měl a ke spoluodpovědnosti za výsledek se hlásím. Detaily a odborné záležitosti jsem samozřejmě neřešil, a protože jsem měl důvěru v lidi, kteří tyto věci měli na starost, problémy jsem jako manažer se zabýval tehdy, když mně byly předloženy k řešení.

Mrzí mě, že vznikl dojem, že se snažím ze své odpovědnosti vyvléci, a je mi líto, že se mi dřív nepodařilo lépe vysvětlit svou roli. A těm z vás, kteří měli logicky potíže při vysvětlování pochopitelných otázek ze strany české veřejnosti, se z tohoto místa omlouvám. A také ještě jednou opakuji - reformy na Ministerstvu obrany budou pokračovat.

Vážené dámy, vážení pánové, tady nejde jenom o mne. Jde o samotnou podstatu transparentní a férové politiky, kterou se tato vláda snaží prosazovat. Doufám, že mé vystoupení k tomuto pojetí politiky aspoň trochu přispělo.

Alexandr Vondra prohlašuje, že se nezříká politické odpovědnosti, ale přitom neuvádí jediné slovo vysvětlení, co tato jeho politická odpovědnost znamená. Že rozhodně nemá na mysli odchod z politické scény, to je patrné z jeho -- zvláště vůči koaličním poslancům chlácholivé -- formulace "ještě jednou opakuji - reformy na Ministerstvu obrany budou pokračovat".

Na závěr pak -- vpravdě "kozel zahradníkem" -- dodává, že jde "o samotnou podstatu transparentní a férové politiky", kterou se prý Nečasova vláda snaží prosazovat; a že doufá, že jeho "vystoupení k tomuto pojetí politiky aspoň trochu přispělo" [sic!].

Vondrovo vystoupení v Poslanecké sněmovně vyvolalo neobvykle podrážděnou reakci dokonce i ve zbývajících dvou koaličních stranách, což Alexandr Vondra komentoval slovy:

Mě mrzí, proč můj projev, mé vystoupení ve sněmovně vyvolalo takovouto reakci. Já jsem se přihlásil k politické zodpovědnosti a nevyhýbám se jí, já jsem jasně řekl, jaké bylo pozadí... Také jsem se jasně omluvil za určitý způsob komunikace na začátku této kauzy.

O pár dní později se Vondry zastal předseda ODS Petr Nečas, jehož pozice slabého premiéra vláčeného TOP09 a Václavem Klausem by případným Vondrovým odchodem ještě oslabila; a odmítl výzvy koaličních partnerů k odvolání ministra Vondry z funkce:

Kauza Promopro je věcí z minulosti, která teď dostihla Alexandra Vondru a on za ni převzal politickou odpovědnost.

Shrnuto: To, že český politik převzal za nějaké své jednání politickou zodpovědnost, znamená, že vystoupil před poslaneckou sněmovnou a/nebo před novináři a prohlásil, že za toto své jednání převzal politickou zodpovědnost.

Toť vše.

Kdo má sestavit vládu: ODS (vítěz voleb) nebo ODS?

Jak již uvedeno, Mirkovi Topolánkovi trvalo téměř sedm měsíců, než dokázal sestavit vládu, pro niž získal pochybným způsobem důvěru Poslanecké sněmovny. Připomeňme si nyní několika citáty tehdejší povolební vyjednávání -- uvidíme, že krátká paměť nás občanů a mlčenlivost novinářů hrají do karet těm, kdo se dnes chystají zlikvidovat poslední zbytky toho, co charakterizuje civilizovaný sociální stát.

Dne 29. června 2006 zveřejnil Petr Nečas (ano, týž Petr Nečas, který dnes stojí v čele ODS a Vlády České republiky) v Lidových novinách článek s názvem ČSSD těžko zdůvodní, proč brání vládě ODS. Začněme prvním odstavcem Nečasova textu:

Od volebního víkendu uplynul pomalu již měsíc a česká veřejnost se oprávněně ptá, kdy se podaří vítězné ODS prosadit odborně kvalitní vládu, která bude vyjadřovat volební vůli většiny voličů. Tedy přesně podle nepsaného pravidla české politiky, že vítěz voleb sestavuje vládu, které ještě nikdy nebylo od roku 1989 ignorováno. Voliči se ve své většině vyslovili pro změnu vlády, volební systém však nadělil nám politikům komplikovaný výsledek.

Ke zvýrazněné větě se vrátíme později, nyní pokračujme druhým odstavcem:

Občanští demokraté, ač získali mandát od 35,4 procenta voličů, jen složitě hledají potřebnou většinu ve sněmovně pro vládu, která by mohla garantovat prosazení důležitých reforem, jež Česká republika potřebuje jako sůl. Bez zásadních reformních kroků, jako je snížení a zjednodušení daní, stabilizace zdravotnictví a důchodová reforma, či bez zastavení korupce se neobejdeme. Jen reformy zajistí Česku podobně jako v minulém desetiletí Irsku konkurenceschopnost v globálním ekonomickém světě. Jinak se brzy přiblížíme k zemím jako Německo či Francie s nehybným sociálním systémem, který plodí vysokou nezaměstnanost, rekordní státní dluhy, nulový hospodářský růst a nenabízí žádné pozitivní vyhlídky do budoucna.

Vskutku, vetchá paměť nás, voličů, to je to, co umožňuje, aby v čele naší země stáli politici, kteří sami sebe kvalifikovali na diletanty dvou volebních období!

Topolánkův pravicový kabinet, o jehož vznik se Petr Nečas tak vehementně zasazoval, vládl od 9. ledna 2007 do 26. března 2009, kdy padl především následkem vnitřních rozporů. Přesto dominantními tématy současné Nečasovy vlády vzešlé z voleb v roce 2010 jsou ... zvýšení (sic!) a zjednodušení daní, stabilizace zdravotnictví a důchodová reforma. A ovšem, ani dnes se bez zastavení korupce neobejdeme; čím to ale, že ve vztahu k ní se nám vedle Věcí veřejných vybaví především jména významných členů ODS Pavla Drobila a Alexandra Vondry či jméno náměstka a později ministra obrany Martina Bartáka, který byl do Fischerova vlády nominován ODS?

Zdá se tedy, že Topolánkova vláda, jíž byl Petr Nečas členem, něco zaspala...

Nevadí, osvědčené vysvětlení se nabízí samo -- bylo již tolikrát zopakováno, že se stalo "pravdou": Vláda byla koaliční, založena na kompromisu volebních programů, a proto nebylo možné zvládnout všechno. Nevládla navíc celé funkční období, neboť po dvou letech jí byla vyjádřena nedůvěra, pro kterou hlasovali koaliční poslanci za ODS Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel a koaliční poslankyně za Stranu zelených Věra Jakubková a Olga Zubová. Za všechno tedy může ... ale jistě, lídr opozice Jiří Paroubek!

Vraťme se ale ještě k Nečasovu textu z roku 2006, který přesvědčivě dokumentuje předvídavost a úsudek současného předsedy ODS: Za vzor konkurenceschopnosti kladl tehdy Irsko; kde mu byl ale o čtyři roky později konec? A k jakým zemím že se to přibližujeme, když jsme nyní -- kvůli Klausem a jeho spolupracovníky (pro)vedené likvidaci bývalého socialistického hospodářství -- extrémně otevřenou ekonomikou závislou mimo jiné na vývozu do onoho Německa, které plodí "nulový hospodářský růst a nenabízí žádné pozitivní vyhlídky do budoucna", jakkoli jeho meziroční hospodářský růst dosahuje v současnosti -- po krizi (!) -- 5,2% HDP?

Uvědomujeme si, že člověk, který se takto "uťal" ve své prognóze a argumentaci, stojí již po dvanáct měsíců v čele vlády této země?

Z Nečasova textu citujme dále tyto věty:

Od svého urážlivého povolebního projevu ... neukázal Jiří Paroubek žádné státnické gesto, které by respektovalo vůli voličů a volební výsledek, tedy vítězství ODS. Jeho snaha vtáhnout do vyjednávání demokratických stran o vládě i komunisty je nechutná, a to zejména ve dnech, kdy si připomínáme výročí hrůzné popravy Milady Horákové...

Znovu (pokolikáté už?) narážíme na naši špatnou paměť. Když Paroubek -- o jehož politických metodách si nemůžeme dělat žádné iluze; ale o jeho schopnostech vyjednávat pochybovat také nemůžeme -- viděl Topolánkovu neschopnost sestavit vládu, rozhodl se jednat bez prezidentova pověření a pokusil se získat podporu pro menšinovou vládu ČSSD a KDU-ČSL. Podporu při hlasování o důvěře měla zajistit KSČM. Právě na to ve svém článku narážel Petr Nečas.

Co v citovaném textu ovšem uvedeno není, to je jméno předsedy KDU-ČSL, který chtěl do Paroubkovy vlády vstoupit a byl tak -- podle Nečasových slov -- ochoten "vtáhnout do vyjednávání demokratických stran o vládě i komunisty". Nebyl to nikdo jiný, než faktický předseda extrémně pravicové TOP09 a místopředseda současné Nečasovy pravicové vlády Miroslav Kalousek.

V návaznosti na předchozí rozbor (a dříve, než se přesuneme do roku 2010) citujme ještě z rozhovoru, který 11. června 2006 poskytl Petr Nečas televizní stanici Prima. Na otázku Petra Šimůnka týkající se možné podpory vlády ODS komunisty odpověděl takto:

Za komunisty samozřejmě jít nechceme, to bych řekl první, ne, že nemůžeme, nechceme. Já bych v prvé řadě chtěl zdůraznit, že vždy od roku 89 v této zemi bylo respektováno právo vítěze parlamentních voleb sestavit vládu a umožnit život této vládě. To, jak ta vláda potom byla dlouho existující, jak byla úspěšná, je jiná věc. Ale doposud nikdo nikdy nezpochybnil právo vítěze voleb sestavit vládu a tu vládu uvést do života, a to i za situace, kdy ty vlády byly menšinové, jako bylo v letech 96 nebo 98, nebo kdy byly těsně většinové jako v roce 2002. Znovu opakuji, nikdo to nikdy nezpochybnil. Až teď poprvé v polistopadovém vývoji se o to pokouší sociální demokracie.

"Právo vítěze voleb sestavit vládu", to byly meč a štít, jimiž se ODS snažila v roce 2006 dosáhnout sestavení vlastní vlády a získání důvěry Poslanecké sněmovny. S odvoláním na "právo vítěze voleb sestavit vládu" argumentovali tehdy pravicoví politici proti tomu, aby byl druhým pokusem o sestavení vlády pověřen Jiří Paroubek -- báli se totiž, že při svých schopnostech vyjednávat by dokázal sestavit vládu, která by získala důvěru a přitom znemožnila přístup k obrovitým veřejným prostředkům, ke kterým se za Topolánkovy vlády dostal např. nenápadný Aleš Řebíček.

Posuňme se o čtyři roky dál. Je neděle 30. května 2010 a v pořadu Otázky Václava Moravce komentuje čerstvé výsledky voleb do Poslanecké sněmovny PČR předseda druhé nejsilnější strany ODS Petr Nečas:

Já jsem přesvědčen, že tady musíme rozlišovat dvě věci. Sociální demokracie dostala nejvíce hlasů v těchto volbách a já jim k tomu blahopřeji. Je to skutečnost. Na druhé straně vítěz voleb je něco jiného než pouze dostat největší počet hlasů. Vítěz voleb znamená, že ten vítěz voleb má také koaliční potenciál, že je schopen sestavit většinovou vládu. Že je to svým způsobem zřejmé, jasné. Proto vždycky byli pověřeni vítězové voleb, protože oni tento koaliční potenciál měli.

Vzpomínky na klopotné koalování Mirka Topolánka, koaliční potenciál jehož ODS si žádal přeběhlictví dvou poslanců ČSSD, Nečasova slova zpochybňují; nechme jej nicméně ještě jednou promluvit:

Já jsem řekl, že vítěz voleb, aby se mohl označit za vítěze voleb a požadovat první pokus znamená, že vedle toho že dostane nejvíce hlasů, musí mít koaliční potenciál.

Tak tedy to, co platilo v roce 2006 ("právo vítěze voleb sestavit vládu a tu vládu uvést do života, a to i za situace, kdy ty vlády byly menšinové") už neplatí. Toto "právo" a "nepsané pravidlo" platilo jen proto, že v roce 2006 bylo pro ODS výhodné. V roce 2010 by uplatnění téhož práva a pravidla mohlo umožnit vznik vlády vedené ČSSD a ODS by mohla -- alespoň teoreticky -- skončit v opozici. Proto již -- flexibilně a tak nějak po bolševicku -- po volbách v roce 2010 neplatilo a bylo nutno je doplnit novou podmínkou "koaličního potenciálu".

Pro pořádek dodejme, že ČSSD, šokována nečekaně slabou výhrou na hranici prohry, se nezmohla byť na gesto odporu proti tomu, jaký postoj ODS zaujala ústy Petra Nečase vůči výsledkům voleb. S dnešním razantním vystupováním Bohuslava Sobotky ostře kontrastuje jeho tehdejší odevzdanost, s níž nechal vítěznou ČSSD připravit o první pokus o sestavení vlády (jakkoli beznadějným se tehdy takový pokus mohl zdát).

Případ Drobil
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 15.7. 2011