Hra na slepého voliče

13. 7. 2011 / Karel Dolejší

Podle svých proponentů měla být demokracie původně systémem, který zajišťuje vládu většiny. Po určitých zkušenostech s uvedeným principem u našich západních sousedů byl v 50. letech systém předefinován tak, že jeho účelem měla být nadále spíše ochrana menšin. Nehledě k tomu ovšem došlo k proměně tradičních politických stran definovaných často na třídním, stavovském či náboženském principu ve "strany nového typu", tzv. catch-all parties. (Strana typu catch-all si stejně jako Kunderův doktor Smrt nevybírá a jednoduše bere vše.) Možná, že tohle všechno bylo nutné, aby se vůbec mohlo ustavit například něco takového jako sociální občanství. Každopádně nezamýšleným (?) důsledkem zmíněného vývoje bylo i faktické přerušení přehledné vazby mezi jednotlivými segmenty občanské společnosti a politickou reprezentací. Nať, která může vyrůstat na všech mrkvích současně, nezávisí ani na jedné konkrétní mrkvi. A koneckonců, po vynálezu hydroponie...

Politická reprezentace strany typu catch-all vystupovala vůči tradičním stranám svým způsobem podobně, jako později v dobách naivní polistopadové euforie vystupovalo Občanské fórum vůči politickým stranám vůbec: Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny. Výsledek: Politická reprezentace pro všechny a pro nikoho, u níž není vůbec jasné, komu by se konkrétně měla zodpovídat a čí zájem vlastně hájí.

***

Projekt sociálního občanství tvořil podmnožinu politik spojených s generalizovaným stabilizačním mechanismem industrializovaných společností, totiž s konzumní kulturou. Dokud byl k dispozici dostatek zdrojů, jít cestou nejmenšího odporu znamenalo poskytovat všem členům společnosti určitý rostoucí podíl na společenském bohatství. Když ale dostatek zdrojů už neexistuje, protože podstatná část zkrátka byla spotřebována a těch kdo vznášejí dodatečné nároky neustále přibývá, nastal čas poohlédnout se po jiných stabilizačních mechanismech...

Politická reprezentace pro všechny a pro nikoho se v podmínkách postupné sociální fragmentace a stagnace či poklesu příjmů širokých vrstev obyvatelstva mění v mrkvovou nať zcela bez kořene. Členské základny, jíž už dávno není jasné, kdo přesně by měl být měřítkem úspěšnosti stranické politiky, rapidně ubývá a stále větší část stranické agendy se odpoutává od tradičních vnitrostranických mechanismů, aby navázala o to intimnější kontakt s lobbyisty nebo komerčním průmyslem reklamy a marketingu. Příjmy získávané formou členských příspěvků nebo tradičního transparentního stranického podnikání začínají tvořit jen malý zlomek celkových příjmů - vedle sponzorských a lobbyistických "darů" nejrůznějšího původu. Členové postupně zjišťují, že na chod organizace mají mnohem menší vliv než různé vnější mafie a jejich mocní kamarádi uvnitř partaje. Přestává jít o to, jak se příslušníkovi té které společenské vrstvy žije, a naopak stále více záleží na tom, jak se daří konkrétnímu vnějšímu byznysu propojenému penězovody se stranickou kasou.

Lobbyisté a sponzoři zkrátka vytvořili pro pomyslnou mrkvovou nať v podobě stranických papalášů fantastický živný roztok, v němž může klidně dál růst - sama, už bez jakéhokoliv kořene.

Tak se ale politická reprezentace pro všechny a pro nikoho nakonec přece jen ukazuje být reprezentací pouze pro někoho - totiž pro toho, kdo zaplatil. Rozhodnutí amerického ústavního soudu, který zrušil omezení pro sponzorské dary politickým stranám, je výrazem institucionalizace stavu, kdy nať volně plave ve výživných kalných vodách a na nějaký ten kořen už se - kromě krátkého období těsně před volbami - dávno nijak neohlíží.

***

Za soustředěného mediálního a akademického bombardování kecy o postindustriální společnosti a společnosti služeb ztratil Západ svůj někdejší průmyslový a technologický náskok před nově industrializovanými zeměmi, takže to co dnes ještě na trhu nabízí je v zásadě kvalitativně srovnatelné s výrazně levnějšími produkty někdejších kolonií. Po vyhrocení vlastní dlouhodobé krize, které může nastat pro mnohé překvapivě brzy, bude pověst Západu ve světě hluboce otřesena a v kursu budou zdánlivě úspěšnější modely kombinující predátorský kapitalismus a minimalizovanou verzi konzumní společnosti s autoritativním politickým zřízením. (To že raketový růst např. čínské ekonomiky už relativně brzy narazí na své odbytové, demografické a environmentální meze nemusí ve zkrácené perspektivě akutní krize sehrát roli o nic větší než svého času paradoxní fakt, že se Západ stal předmětem nápodoby v postkomunistických zemích právě v době, kdy už naplno probíhaly rozklad a demontáž všeho, čím si během třiceti tučných poválečných let získával obdiv.)

Více než dvacet let po posledních velkých politických změnách v tomto prostoru se tedy vyprávění o tom, kterak se musíme lépe a odhodlaněji připodobňovati Západu, ocitlo ve slepé uličce. V anglosaských zemích, kde demokracie vyrostla víceméně organicky dávno před tím, než bylo vůbec poprvé vyřčeno slovní spojení "konzumní společnost", existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že i poté, co Západ definitivně ztratí své někdejší dominantní postavení ve světě a s ním i privilegovaný přístup ke zdrojům, budou demokratické instituce na novou situaci nějak adaptovány. Tam, kde demokracie představuje nucený poválečný import, ovšem věci mohou být podstatně zašmodrchanější. A široký vějíř trajektorií jednotlivých západních společností dosti zkomplikuje snahu hovořit zde o nějakém univerzálním vzoru...

***

Politická hra na slepého voliče se hraje následovně: Voliči je předvedena zahrada se záhony, z nichž čouhají natě bez kořenů, s cílem přesvědčit ho, že se může spolehnout na vlastní podíl na bohaté úrodě.

Je až s podivem, že tento snad už tisíckrát opakovaný podfuk stále ještě na někoho zabírá...

Vytisknout