Film Lidice vlastně brání serioznějším úvahám nad českou historií

16. 7. 2011 / Jan Čulík

Pro nový film Petra Nikolaeva Lidice rozkecal Zdeněk Mahler tuto historku v celý limonádový, hollywoodský příběh. Je daleko méně přesvědčivý než lakonicky vyprávěná absurdní anekdota ve Škvoreckého textech. O příběhu "vraha z Lidic" mimochodem loni hovořil Zdeněk Mahler v v rozhovoru pro Literární noviny. Přečetl jsem ho teď znovu po zhlédnutí filmu a musím říct, že ten rozhovor je přesvědčivější a zajímavější než celý film.

Cožpak o to, film Lidice není špatný. Dá se docela pohodlně v kině zhlédnout. Jenže mnohé podrobnosti a paradoxní zákruty osudu, o nichž hovoří Mahler, ve filmu nejsou - ten je víceméně uhlazen do nekontroverzní podoby hollywoodského příběhu. I když Mahlerův příběh na absurditu historie dvacátého století a la Škvorecký aspoň v náznacích poukazuje i ve filmu - příběh naznačuje, že Lidice byly zřejmě nacisty likvidovány, protože si jeden sukničkář vymyslel svou účast v odboji, aby udělal dojem na jednu dívku.

Film ale přesto vypovídá vlastně jen jediné - že němečtí nacisté šířili neuvěřitelné násilí a krutost. Má samozřejmě pravdu, říká ale to, co už jsme četli v tisících románech a viděli v tisících filmech - nejnověji zřejmě v Polanského filmu The Pianist. Obraz nacistické éry v Evropě jako smršti ničivého barbarského násilí není nový, i když působí samozřejmě autenticky. Zajímavé je, že smršti nacistického násilí v Polanského filmu The Pianist čelí jednotlivci, ve filmu Lidice poněkud idealizovaná národní komunita.

Znepokojuje mě ale, že film Lidice vlastně brání serioznějším úvahám o jednání Čechů během moderní národní historie. Proč? Protože potvrzuje nemyslivý, stereotypní obraz Čechů jako bezproblematických, slušných, nevinných lidí, kteří v historii byli vždy jen oběti.

V případě nacistické okupace za druhé světové války tomu tak zcela bezpochyby ve většině případů asi bylo, jenže utvrzovat stereotypní obraz Čechů jako lidí, kteří vždycky byli slušní a nikdy za nic nemohli, nás zbytečně zavádí při hodnocení vlastního postavení v Evropě do slepé uličky.

Vedu v těchto dnech v Praze postgraduální letní školu organizovanou pro mezinárodní studenty z Glasgow University. Byli jsme skupinově v pražských muzeích, protože nás zajímalo, jakým způsobem konstruují oficiální historické instituce v Česku virtuální národní mytologii.

Tak Muzeum komunismu v Praze na Příkopech je úplně pitomé - není to překvapivé, je to komerční podnik. Expozice je naprosto zmatená, plete dohromady padesátá a sedmdesátá léta, šedesátá léta vydává za dobu útlaku (přitom - je to pro cizince) ve složce časopisů údajně dokumentujících komunistickou propagandu má výtisky sportovního časopisu Stadion z r. 1968, kde je například v rámci zkoumání stalinské minulosti ostře kritický článek o tom, jak skončili čeští hokejisté v padesátých letech ve stalinských lágrech! Cílem Muzea komunismu je prostě jen ukázat, že komunismus byl údajně zločinný systém a používá k tomu zmatenou ahistorickou směsici útržků a bezhlavě nashromážděných artefaktů z historie druhé poloviny dvacátého století.

Zajímavější je expozice národního dědictví památníku v Praze na Vítkově. I tato historická expozice je neucelená. Leitmotivem je tam však právě syndrom oběti. Expozice na Vítkově křičí: "Podívejte se, co nám udělali v roce 1938! Podívejte se, co nám udělali v roce 1948! Podívejte se co nám udělali v roce 1968! A podívejte se, jak se musel upálit chudák Jan Palach! Obdivujte vitrínu světce! Jsme naprosto nevinné oběti útrap dvacátého století! Křičíme, protože to bylo neférové!"

Představa, kterou expozice na Vítkově návštěvníku oktrojuje, zní: "My Češi jsme vždycky byli nevinné oběti, jsme slušní, nikdy jsme nikomu nic neudělali, a podívejte se, jak nás svět vždycky trápil!"

Taková představa je zjevně zcela nerealistická. Přesvědčivě o tom mluvila před necelým rokem v Londýně historička Muriel Blaive.

Není prostě pravda o žádném národě, Čechy nevyjímaje, že nikdy neudělal žádnou sprosťárnu ani strategickou chybu. Budeme-li si to o sobě pořád myslet, nikdy se řádně nepoznáme a nebudeme schopni zhodnotit, co bychom měli dělat, abychom se do krizí už nedostávali.

Bohužel, Nikolaevův film Lidice právě takovýto nemyslivý stereotyp potvrzuje a prohlubuje. Samozřejmě netvrdím, že na likvidaci Lidic nacisty měli vinu Češi - jenže tím, že si režisér vybral zrovna tento, jakkoliv pravdivý, příběh, a proměnil ho v hollywoodskou limonádu, vytvořil obecný výrok, který nás škodlivě utvrzuje v přesvědčení, že my nic, my jsme vždycky byli jen nevinné oběti.

Vytisknout