Také vás (někdy) šokují ryby? Což takhle ryby a sex?

13. 7. 2011 / Miloš Dokulil

Ve veřejném životě (ale i v soukromí, ovšemže!) může být považováno za zázrak v senzitivních záležitostech "mlčet jako ryba". Pro postní čas může být mezi křesťanskými věřícími nemalou výhodou ke zpestření jídelníčku, může-li být rybí maso považováno v takto vymezené době za východisko z nouze. Moc se neví, že některé ryby kupodivu mají způsobilost přečkat období sucha tím, že se zavrtají do bahna a při značně sníženém metabolismu mohou dýchat jakýmsi plicním systémem, s podvojným krevním oběhem (při dočasně nefungujících žábrách). V právě zmíněném případě jde o "bahníky", naše současníky, kteří nás takto ujišťují o předem nečekaných možnostech adaptace na ne zrovna příznivé podmínky pro život, které jiné druhy ryb nepřežijí.

Jeden druh dávno vyhynulých ryb se nazývá "plakodermovití". Výraz byl utvořen na základě řeckých slov pro "štít" a "kůži", protože tyto ryby měly na svém povrchu docela okaté "štíty". Ty ryby už žily v druhohorách, před 375 miliony let, během pozdního devonu. Zatím se nezdá být naléhavé, proč se o nich zmiňovat. (Dodnes v mořích existují druhy, které mají některé společné znaky s nimi; jako třeba zrovna to "oplátování".)

Jenže... už několik let američtí vědci pod vedením Johna A. Longa provádějí výzkumy na severozápadě Austrálie, toho kontinentu, jehož povrch patří ke geologicky nejstarším. Kupodivu jsou tam místa, která kdysi -- před stamiliony let -- byla plytkým mořem, kde navíc zůstaly různé pozůstatky tehdejšího života. Z vápence tam byly v poslední době již nejednou vydolovány pozůstatky po dávných rybách, které patřily k obratlovcům, majícím kromě plátů dokonce ozubené čelisti. Jenže jedna ta fosílie navíc uchovala jedno nemalé překvapení: dokonce pupeční šňůru! Byl to pozůstatek po rybě, která dostala teď název Materpiscis a je nejstarším nálezem živočicha, který se sexuální rozmnožoval obdobně jako člověk a také obdobně přiváděl na svět mladé. (Název "Materpiscis" pochází z latiny a lze jej přeložit jako "matka ryba".)

Tento druh ryby se nitrotělně úspěšně rozmnožoval celých 70 milionů let. Přitom pozdější druhy ryb se vrátily k metodě vnějšího oplodnění, jako to bylo již předtím běžné třeba u úhořovitých a jako je to běžné dodnes nejen u ryb, ale také třeba u žab. Přinejmenším dvě ze sedmi hlavních skupin plakodermovitých začaly s oplodňováním samiček kopulací přinejmenším o 25 milionů let dříve než třeba žralokovití. Shora již zmíněné zuby v dutině ústní mohly těmto rybám možná rovněž sloužit k přichycení samiček při kopulaci. Některé druhy dosahovaly až 6 m délky. Samozřejmě že tu je nyní zcela nový problém, jak přesně se vcelku uplatnila strategie interního oplodňování s ohledem na původní, ale i další vývoj obratlovců. Už před víc jak půl druhým stoletím o některých těchto fosiliích psal slavný americký autor a Darwinův současník, L. Agassiz, a to ve svých pětidílných Zkoumáních o fosilních rybách (z let 1833--1843).

Pokud živočichové uplatňovali a uplatňují vnější oplodnění, musí až příliš mnoho investovat do příštího života, přitom s nemalým rizikem, že jen málo plůdků přežije hned to počáteční stadium vývoje. Z tohoto hlediska počátky nitrotělního oplodňování musely být nemalou evoluční výhodou (jak u plakodermovitých, tak u žralokovitých; i když samčí rozplozovací orgán ještě nebyl penisem). Na tyto nemálo dávné evoluční inovace (z doby před 375 miliony lety) navázali potom až dinosauři, ptáci, a posléze i savci, včetně člověka.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 13.7. 2011