I čísla mohou (někdy, kéž by!) mluvit (1)

13. 7. 2011 / Miloš Dokulil

Samozřejmě mi nejde jen o jejich případnou recitaci. Přitom tytéž cifry vnímané graficky znějí nemálo rozličně foneticky. A je-li v doprovodu nějakých čísel (jako souborů rozmanitě poskládaných cifer) nějaká další značka, vůbec nemusíme vytušit, oč se jedná. (Nemusí se psát zrovna o femtosekundách nebo petagramech.) Zvláště potěšitelné jsou potom (i předtím?) údaje "průměrné". Třeba u platů, na kterých se údajně -- v tom úctyhodném "průměru" -- podílíme, i když jich vůbec třeba nedosahujeme.

Něco si teď vypůjčím (pro pohodlí čtenáře BL) z proslulého týdeníku "Time". Začnu statistikou. V čísle z 11/7 na str. 5 je uvedeno, že v průměru se každý Američan (z USA ovšemže) dívá na "telku" každodenně 2:31 hodiny, přičemž ta první cifra má být počet hodin, ta druhá údaj o minutách navíc. Cudně se dodává, že to je o "5,4" minut víc než v roce 2007. Ha! Je tam zapeklitý detail. Ty čtyři desetiny minuty... (Pro jistotu: je to 24 sekund.) --- Jen si představme, že takový host (jako televize) vchází do příbytků občanů denně a masíruje je do předem šikovně naaranžovaných šablon "vidění souvislostí" (nejen v USA). Řekni mi, jakou televizi sleduješ, a já ti povím, kdo jsi?

Není ta "telka" přece jen větší zloděj času, než je zapotřebí? Máme se stále jen koukat (třeba v ČR) na to, jak se "jako" žije, anebo můžeme ještě přímo sami nějak neotřele žít? Také proto mohou být tak oblíbené četné seriály, které jakoby líčí obrazem běžný život. Vždyť nám poskytují jen fikci života. Tím, že se ztotožníme s obrazem. A stačí pouze si sednout k obrazovce. A pak už nedělat nic. Leda si něco "zakousnout" či "popít". (Jako v té telce.) A synchronně nabírat na váze (či "na hmotnosti", chcete-li); abychom činili něco "pro zdraví"...

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 13.7. 2011