Pohádka je pro dítě tím, čím je pro dospělého jeho světový názor

31. 5. 2011 / Tomáš Koloc

Uvádíte, které věty mi lze vytknout, a které ne -- což je charakteristický slovník organizace, která mohla po staletí určovat, co si lidé smějí myslet, a co ne, čemu mají věřit a co mají považovat za posvátné, která "obracela" na svou víru nikoli láskou, jak to učil její zakladatel, ale ohněm a mečem, a veškeré živé odchylky od svého schváleného učení vykazovala do říše smrti. Věřte mi, že očišťovat autentické Kristovo poselství v očích lidí, jimž tyto praktiky, či spíše techniky (techniky, které za posledních sto let úspěšně přejaly fašistické a stalinistické režimy) zatarasily cestu k posvátnému poselství evangelií, je velice krušné -- o čemž jsem se nedávno znovu přesvědčil na stránkách Britských listů. Do důsledku je tato náprava nakonec možná jen jediným způsobem; poctivou snahou o život v duchu čistoty, kterou On přinesl na běžně viditelný svět.

Píšete, že "středověk SKONČIL". Vyložím vám, proč si myslím, že to není pravda. Může-li o sobě někdo říci, že se po léta pohybuje v prostředí vyznavačů křesťanství i jiných spirituálních směrů, je mnoha pouty spjat s křesťany bez církevní příslušnosti i s členy řady křesťanských obcí různých denominací, pak já to o sobě mohu říci také. Díky tomu mimo jiné chápu důvody, proč se právě v této zemi (zemi, která přijala křesťanství dříve z Východu než ze Západu a v níž byla založena první nekatolická církev) dá většina obyvatel zařadit do skupiny "věřící bez denominace a organizace" (což nakonec vyvrací mediálně oblíbenou "pravdu" o bezpřesahových ateistických Češích).

K mým oblíbeným autorům v žánru, který jste nastínil, patří Antony de Mello, Anselm Grün i vámi uvedení Richard Rohr a Ivan Odilo Štampach. Fakt, že tři prvně jmenovaní svobodomyslní hlubinní filosofové jsou stále ještě katolíci (ačkoli se nad jejich hlavami po mém soudu neslyšně vznáší Damoklův meč), tedy příslušníci téže církve, do níž byly nedávno znovu přijati fašizující lefébvristé, charakterizuje současnost v římskokatolické církvi stejně jako skutečnost, že posledně jmenovaný (ještě nedávno docent fundamentální teologie na Katolické teologické fakultě) byl z této církve i její fakulty v roce 1999 vyobcován proto, že byl tak říkajíc up to date ve volnosti svých myšlenek.

V dnešní době, v níž se nebývale rychle posunují sémantické významy slov, není na škodu si osvěžit původních význam některých z nich. Proto mi odpusťte malou rekapitulaci. Původní význam slova "POHÁDKA" (kterému je dnes zhusta připisován význam LEŽ -- což byl také důvod a smysl mé první poznámky) je archetypální příběh, v němž se vyskytují ochranné bytosti i bytost řídíci nebeská tělesa, a také žebráci u cesty, kterým je pro jejich čistotu dána moc nad životem pocestného, jemuž může být -- po tom, co projeví dobrou vůli, lásku k druhému či víru -- pomoženo i do té míry, že je zásadně napravena jeho cesta, nebo je i fyzicky vzkříšen. Tento slovesný útvar je určen dětem, které se nacházejí v duševní epoše, v níž je svět ještě nenaučil rozdělovat věci na "reálné" a "nereálné", "možné" a "nemožné", "pravé" a "bludné" -- a je určen také dospělým, kteří si tuto schopnost i přes svůj další intelektuální vývoj uchovali.

Proto těm, kdo se dnes rodí, přeji raději to, aby jim jejich otcové, matky, babičky a dědečkové vyprávěli zítra před spaním pohádky, než aby jim pozítří příslušný katecheta po počítačové síti vysvětloval ta či ona natrávená dogmata, které jim ta či jiná církev předkládá k pozření...

Vytisknout