Síň demokratických tradic

31. 5. 2011 / Jan Kadubec

Taky jsme vzpomněli na chodbu, kde býval tzv. Koutek revolučních tradic. Ve větších školách bývaly dokonce Síně revolučních tradic, ty nám byly dávány za vzor a jezdili jsme tam na exkurze. U nás jsme měli málo prostoru, proto musely stačit jenom nástěnky na chodbě. Vzpomínali jsme, co tam všechno bylo. Všemu vévodila velká rudá pěticípá hvězda, srp a kladivo a portréty Marxe, Lenina (Stalina už ne) a Gottwalda. Určitě tam byly portréty a medailonky Julia Fučíka, Eduarda Urxe, Marušky Kudeříkové a možná i dalších, na které jsme si teď nevzpomněli. No a potom tam byly portréty a medailonky žijících (tehdy) obyvatel naší obce. To jsem dělal osobně já, tedy ty fotografie a medailonky. Šlo o dva účastníky bojů u Dukly, což byli obyčejní řadoví vojáci. Byli to ti tzv. Volyňští Češi, kteří museli koncem války narukovat. Dělal jsem s nimi rozhovor a fotil je. Nepovažovali svou účast ve válce za nějaké hrdinství, vůbec se tím nechlubili, připadali mi až přespříliš skromní. Moc mi toho nenavyprávěli, akorát jsem se dověděl, že pro ně skončila válka po ostravské operaci, k osvobození Prahy se už nedostali. Jeden z nich pak pracoval až do důchodu v JZD a druhý v lese.

Třetí účastník bojů II. světové války žijící v naší obci se na nástěnku nedostal, byl totiž také pouhý obyčejný řadový vojín, ale příslušník Vlasovovy armády. Znal jsem ho velice dobře (samozřejmě nikoli Stalina nebo Vlasova), ale při řeči jsme nikdy o jeho minulosti ani v nejmenším nezavadili. Nepatřil mezi Volyňské Čechy. Jeho příbuzní mi říkali, abych za ním ani nechodil, protože o své minulosti nikdy neřekl nic ani svým blízkým rodinným příslušníkům.

A pak tam byla fotografie a povídání o paní, co přežila nacistický koncentrák. A ještě jsme tam měli i jednoho policistu, který se zase účastnil bojů s benderovci.

Udělal jsem i také celkem trapnou fotografii domku, ve kterém v naší vesnici jednu noc přespal Klement Gottwald. Přijel podpořit tu tzv. frývaldovskou stávku, kde proti mizerným pracovním podmínkám protestovali němečtí (sudetští) dělníci. Osm mrtvých na místě a více než desítka těžce raněných. Gottwald samozřejmě řečnil německy. Na průčelí Obecního úřadu byla také pamětní deska ohledně této události. Po převratu byla okamžitě sundána. No a to bylo tak přibližně všechno, co tam na těch nástěnkách v koutku revolučních tradic bylo.

Chtěl jsem tam dát i pana Č. - dobře jsem ho znal, mockrát jsem se starým pánem sedával u piva - byl to český prvorepublikový celník, ale ten se na nástěnku nedostal. Nevím, jaké důvody vedly ředitele školy k tomu jeho neumístění, asi proto, že to nebyl žádný hrdina - on totiž sloužil za I. republiky jako pouhý obyčejný celník. Domníval jsem se, že by tam mohl být hlavně z důvodu, že sloužil právě na oné celnici, kterou rozvášněný henleinovský dav zdemoloval a dva z celníků ubil a ušlapal k smrti. Pan Č. měl štěstí, právě ten den neměl totiž směnu, tudíž nijak netrpěl, nebyl ušlapán a ani nepřišel o život, tak jakýpak hrdina, že? Na památku těch dvou mrtvých celníků byla na budově pošty umístěna také pamětní deska. Jestli je tam ještě i dnes, to nevím. Ale nejsem si tím příliš jistý, možná byla taky sundána, a to v rámci neprovokování sudetského landsmanšaftu a sbližování se se sousedy, kteří by to mohli brát jako pobuřující provokaci.

Už máme dvacet let demokracie za sebou a mají ve škole koutek demokratických tradic? Nebo dokonce Síň demokratických tradic? Ta síň by tam už klidně mohla být, dětí je málo a třídy zejí prázdnotou, proč je nevyužít, no ne? Kdepak, to by ředitel nedovolil, je toho názoru, že děti nejsou žáci, nýbrž to jsou klienti. To by iniciativa musela vyjít právě od nich, od klientů, nebo od jejich zákonných zástupců-rodičů. A že by si to klienti přáli, o tom silně pochybuji. (Slovo klient u mne vyvolává vzpomínku na tři dny pobytu v krnovské zprivatizované nemocnici. Na praxi tam byli studenti zdravky a jejich paní profesorka snad v každé druhé větě použila slůvko klient - klient si přeje, klient potřebuje, klientovi musíte... neustále samý klient, klient, klient. Byl jsem tím docela vyveden z míry, takže já jsem nebyl pacient, nýbrž klient. No dobře, zvykl jsem si na klienta. Ale banální zákrok se nezdařil, což zajisté doktorům nijak nevyčítám, takové věci se stávají, ale nudil jsem se, a tak čtvrtý den, přes nesouhlas lékaře, jsem svévolně opustil nemocnici. Nikdo při mém odcházení neměl zájem, abych zaplatil 180 korun za ty tři dny pobytu, i když jsem měl peníze v rukou a chodil od jedné sestry k druhé, nikdo se se mnou nebavil. Předpokládal jsem, že mi tedy přijde složenka k zaplacení. Složenka nepřišla, ale zato přišel exekutorský příkaz na 180 korun, plus 150 korun náklady vymahačské firmy, plus 15,45 korun asi úroky. Podal jsem stížnost kvůli téhle malichernosti, ale odpovědi jsem se nedočkal. Takže jsem se dokonce stal klientem dvou podnikatelských subjektů, no jo, co naděláme, že? Možná si kšefty vzájemně dohazují.)

Takže Síň demokratických tradic ve škole zřejmě nebude, ale mohl by ji zřídit Obecní úřad. Navrhnu na příštím zasedání obecnímu zastupitelstvu, že by mohli pro tento účel využít té místnosti, kde dříve schůzovala Národní fronta a komunisté, dnes je tam jakési skladiště čehosi. Divím se velice, že doposud nikoho ještě nenapadlo vytvořit nějakou tu síň demokracie, či živé a průběžně doplňované muzeum demokratických úspěchů a to v každé vesnici, městečku a i městu. Vždyť za více než dvacet let jsou výsledky zřetelně viditelné. Copak není co oslavovat a dávat za vzor? Když si vzpomenu na oslavování pětiletek, což je mnohem kratší doba, a oslavování bývalo vždycky veliké, a dnes máme dvacetiletku za sebou - a sláva je kde? Vždyť třeba jenom fakt, že jsme byli (a vlastně ještě pořád jsme) účastníky tří vítězných válek za nastolení demokracie, je hodno obdivu, uznání a ocenění. A možná ještě půjdeme nastolovat svobodu a demokracii i do Libye a pošleme tam naše chrabré vojsko. A ještě bych zdůraznil, že nebudeme lhát jako Oni.

Kolega suše pronesl, abych se nezesměšňoval, že je to spíše veliká ostuda a ať mírním své rozohnění.

Oponoval jsem tím, že záleží na úhlu pohledu a na tom, jak je to hledisko prezentováno, přece bílé může být černé a černé bílé, ba dokonce může platit obojí současně, jak nám dokazují postmoderní filosofové. Takže jeho námitku jsem odrovnal a pokračoval jsem v rozvíjení svého nápadu. Síni (nebo muzeu) demokracie by měla dominovat hvězda, nikoliv ovšem pěticípá rudá, nýbrž žlutá a šesticípá. Přece stát Izrael je naším přítelem par excellence. A kolem té žluté šesticípé, by kroužilo padesát bílých pěticípých hvězd. Ale jak tam dát i ty pruhy? Na to přijdeme, až to budeme tvořit, teď se takovými podrobnostmi nezatěžujme. No a co kdyby místo srpu a kladiva tam poletovaly modré holubičky a ve spodní části panelu by zářily oranžové květinky? To by vypadalo docela hezky, no ne?

Dominantní motiv máme hotový, teď ještě nějaké portréty demokratických vůdců. Na první místo bych dal portrét Platóna, největšího filosofa všech dob minulých, přítomných, ba i budoucích, jehož věty převelice lahodí sluchu všem pravým demokratům. Třeba nad těmito větami se rozplývají a tetelí blahem: "Vládnout státu musí elita, ti nelepší z nejlepších, ti nejmoudřejší z moudrých a ti nejmorálnější z morálních. Jsou to občané první kategorie, neboť jsou zdatní a krásní ((kaloi kai agathoi), patří mezi ty lepší (beltíones) a jsou tedy oligoi (málokteří, dokonalí, jedineční)." Přesná citace pod portrétem antického mudrce musí být zvýrazněna třeba sytě modrým písmem na zlatém podkladě a v originálním řeckém znění, aby to vyznělo vznešeně, teprve pod tím by byl menším písmem český překlad.

Naši vládnoucí se s uvedeným ideálním profilem politika naprosto ztotožňují, vždyť Oni jsou dnes přece přesně takoví, jak je charakterizoval Platón. Cožpak takový senátor Škromach (ten chodící žok sádla, jak se to o něm všeobecně traduje) není takový? Kdyby uvedené vlastnosti neměl, tak by tam přece celých dvacet let nemohl vegetovat, no ne? Ale že jsou krásní, moudří, morální, zdatní a jedineční, tož to si o sobě myslí všichni naši senátoři a poslanci bez výjimky. A že je to pravda, to dokazuje těch dvacet roků přítomnosti ve vysokých funkcích v řízení státu.

Minulý režim měl za ikonu Marxe, my demokraté máme Platóna - vidíte ten obrovitánský rozdíl? Marx se zajímal pouze o přízemní materiální věci světa, psal výlučně jenom o plném nebo prázdném žaludku, kdežto Platón psal o idejích, o vznešenosti, o kráse, o božském světě, a to je přece diametrální rozdíl. Platón o mluvicím nářadí nenapsal ani větičku, existenci otroků a pracujících nebral vůbec na vědomí. To ale na panelu nemusíme uvádět, to prostě vynecháme, ještě by si pak to mluvicí nářadí někdo mohl srovnat v hlavě s "občany druhé kategorie" (senátor Přemysl Sobotka) nebo s často používaným výrazem kdekým - s "lůzou na ulici".

I když s Platónem skoro vůbec v ničem nesouhlasím a považuji ho za prvního známého protofašistu, má svatou pravdu v tom, že umělce vykázal za hradby. Po převratu se dostali do čela snad všech postkomunistických zemí divadelníci, spisovatelé, filosofové, hudebníci, akorát malíře jsem tam postrádal. No, výtvarníci v politice? A co umělci udělali, když dostali kousek moci? To bylo hépeningů a těch šílených frašek, co zahráli před obyvatelstvem - tragické zakončení je nezpochybnitelné. A až budou provádět později sebehodnocení (sebeafirmaci) a budou o sobě psát velkolepé, důležité a závažné vznešeně složité eseje o tom, jak dobře si vedli, jak jim přidělený kus dobře zahráli, jak byli vynikající..., to bude potom počteníčko, máme se na co těšit. Ovšem kolik a jakou spoustu obrovských škod napáchali tihle postmoderní pseudohumanisté, o tom nenapíší ni slůvko. Po dvacet let nám předváděli hépening, aniž by se někdo z nich zeptal nás přihlížejících, zda se vůbec chceme dívat a zda za to dívání chceme platit. Takovou otázku nepovažovali za potřebnou. Ale je fakt, že jsme si toho dvacet let trvajícího hépeningu užili až až. Před dvaceti lety byla Platónova rada - vyhnat umělce za hradby - naprosto oprávněná, holt na Platóna si tehdy nikdo nevzpomněl.

Mimo Platóna je potřeba ještě nějakou další slavnou ikonu, co kdyby to byl Ježíš Kristus Ukřižovaný? Vedle busty Platóna by se Ježíš Kristus na kříži docela vyjímal, no ne? Vždyť se demokrati ohánějí tím, že naše civilizace je založena na křesťanství a že má křesťanské kořeny. Tak to by mělo pasovat.

Ale kdepak, naše civilizace vznikla právě z opozice vůči křesťanství, kdepak nějaké křesťanské kořeny, spíše je to pravý opak, vznikla navzdory křesťanství. A navíc, Ježíš vyhnal kupce a penězoměnce z Chrámu, tedy finančníky vyhnal bičem, to by se demokratům nelíbilo, kupčení je přece základem demokracie. A byl to člověk neúspěšný, takový nemůže být vzorem. Skončil popravou asi proto, že vyhnal ty finančníky z Chrámu. Vyhnat je z bank, ta opovážlivost! Kdepak, to by se demokratům do krámu nehodilo. Sice různí ti halíkové by to bezchybně zdůvodnili a složitě vysvětlili, že porážka je vítězství a vítězství je porážkou, že je sice vyhnal z chrámu, ale vlastně je nevyhnal, je to naopak, pozval je tam, vyhnal asi ty špatné a nevhodné a pozval ty dobré a vhodné, vždyť nadále v Chrámu další desetiletí (až do jeho zničení) provozovali svoji finančnickou živnost bez problémů. No, my nejsme halíci, a běžní obyvatelé nemají zájem číst složité sofistiky, chtějí mít jasno a hned. Kasuistika v textech teologů je přímo obdivuhodná, postmoderní filosofové jsou proti teologům tááááhle malilinkatí, mají se od nich co přiučovat.

Dohodli jsme se na tom, my staří atheisté, že teda Krista tam nedáme, že to by nešlo. Zato nezpochybnitelně jednoznační jsou Reagan, Thatcherová, Hayek a Friedman, jejich portréty tam patří bez sebemenších námitek. Reagana - portrét ještě jako hollywoodského herce, baronku Thatcherovou - portrét mladice a zdůraznit titul, lorda Hayeka - tam by stačilo jenom zdůraznit ten titul, a u Friedmana - tam by stačilo uvést, že je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii stejně jako lord Hayek. Ale přece jen jsem měl menší námitku - vždyť ideje těchto osob uváděné do praxe způsobily, že milióny a milióny obyvatel byly uvrženy do bídy a neštěstí, a pouze pár desítek korporací nechutně moc zbohatlo. To by se na nástěnku ale nehodilo.

No a samozřejmě nesmí chybět tatíček Masaryk, nejlépe sedící na koni (to je dnes v módě), nebo také sedící v křesle a v rukou držíc knihu Ideály humanitní, to by nebylo marné, no ne? To ve Photoshopu snadno zvládnu. Vždyť dnešní demokrati neustále zdůrazňují, že navazují na demokraty z I. republiky. A je skutečně na co navazovat. Takoví prvorepublikoví demokrati jakými byli třeba Kramář, Švehla, Gajda, Prášek, Šviha, Soukup, Rašín a mnoho dalších, tož takoví se jenom tak hned nenajdou. (Prý Masaryk odmítl podat Práškovi ruku, nebo mu ji nechtěl podat Prášek?) Na tradice demokratické I. republiky navazujeme velice úspěšně, však je také na co navazovat. Abych to upřesnil, to v našem parlamentě a senátu sedí spousta poslanců a senátorů, kteří navazují na tradici I. demokratické republiky, takže není se čemu divit. A že se umělci a filosofové přidávají, je jaksi samozřejmostí. Tedy vedle Masaryka dáme Havla a Klause, ti totiž nejdůsledněji navázali na tradici a tudíž jejich portréty vedle Prvního Presidenta jsou namístě.

Hlavní panel (nástěnka) máme hotový, na druhý panel by bylo záhodno dát nějaké portréty a povídání o bojovnících za demokracii a o hrdinech. Nějak podobně jako to bylo v koutku revolučních tradic - tedy nějaké ty demokratické Fučíky, Urxe a Marušky Kudeříkové. (Ti už dnes samozřejmě hrdinové nejsou, neboť dle dnešních vládnoucích ideologů bojovali proti fašismu, což činit neměli, neboť tím oslabovali spravedlivý a pravdivý boj Hitlera na zničení komunismu. Měli alespoň mlčet, neangažovat se a neprovokovat, aby mu dopřáli soustředit se na boj proti většímu zlu - vždyť komunismus byl mnohem horší než fašismus. Každá doba má své hrdiny, které následující doba zavrhne, to je osud, pravidlo opakující se po staletí. I my máme dnes už jiné modly, v opačném gardu.)

No tak vzpomeňme na nějaké ty bojovníky proti komunismu. Byl v naší dědině nějaký? Ať jsme usilovně vzpomínali a namáhali paměť, v naší dědině nebyl ani jeden. Nehodil by se ani Franta M. - pošlapal v kaluži tu sovětskou vlajku - už je to notorik, a mám takový dojem, že dnes už ani neví, jak se jmenuje.

Tak jsme pátrali v paměti dál, koho ti komunisté v naší dědině zavřeli a komu ublížili. To, že policajti ostříhali některým dlouhé vlasy, to jsme nebrali jako důležité v boji proti komunismu, to by se na hrdinný odboj jaksi nehodilo. Pídili jsme se pídili, ale nenašli jsme ani jednoho, dokonce jsme nenašli ani jednoho v celém našem okrese. Ty spousty antikomunistů se vynořily až po převratu. Přitom takové doklady a důkazy, kdo byl za co postižen a ublížen, by byly docela působivé.

Tož když nemáme hrdiny, bylo by docela vhodné dát na nástěnku úspěšné podnikatele z naší vesnice, ať mají ostatní vzor. Uděláme takovou galerii významných podnikatelů. Třeba takový X., vždyť ten musí mít desítky miliónů, možná i stovky. Sice v žebříčku českých miliardářů nefiguruje, ale on zase není tak blbej, aby se chlubil. No a zaměstnává spoustu lidí a platí mnohem více než je okresní průměr, prý až 18 táců měsíčně. Je skutečně nadobyčejně schopný a pracovitý, a samozřejmě vysoce inteligentní, proto má zasloužený úspěch. Ten by se tam docela hodil. Ale shodli jsme se, že to nepůjde, všichni přece dobře víme, že za komančů pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu, to se mu pak po převratu podnikalo.

No a co takoví bratři Y., ti také poctivým podnikáním nabyli už několik desítek miliónů. Hned ze začátku bylo jasné, že ani to nepůjde, vždyť ten jeden byl za komančů věčně v base, kradl jak straka, teď už nekrade, teď podniká ve velkém, a ten druhý zakládá spousty firem, které přivádí brzo ke krachu a nevyplácí dělníků mzdy, kolik jen lidí se s ním soudí, soudy se táhnou více než pět let, výsledky v nedohlednu, ale kupodivu v dalších firmách prosperuje velice úspěšně. Spousty lidí u nás jsou na něho pekelně naštvaní. U nich je to rodové, dědičné, mají to v genech, s tím se nedá nic dělat.

A co tak nějaký živnostník by se nenašel? Vždyť jich máme spoustu. Ovšem ti jsou rádi, že občas seženou nějakou práci.

A co nějací zemědělci? Ty raději ne, bez dotací ani ň, akorát přežívají, nic moc, bez dotací to mohou zabalit.

No a co obchodníci, máme přece nějaké prodejny. Ti říkají, že to zabalí, už to vedou dvacet let, a žádné zbohatnutí se nekoná, prý se jim to nevyplácí.

Zato hospody snad fungují dobře, ne? Kdepak, žádná sláva, tak tak přežívají, akorát tam posedává pár důchodců a omladina propíjí kapesné, jinak hospody zejí prázdnotou, ne že by lidi nechlastali, ale když za jedno pivo v hospodě má dát dvacku, to si raději koupí tři flaškové a pije doma.

Člověče, vždyť my na ten druhý panel nemáme žádný materiál. Co tak uvést, co všechno obec vybudovala pro obyvatele a za kolik. Tak třeba vysazení jednoho stromku vyšlo firmě na tři stovky a pokácení vzrostlého topolu na 20 tisíc, to by se komančům ani ve snu nezdálo, jak si dnes vážíme práce. Prý to šlo ale z evropských fondů, ne z daní obyvatel, takže takové sumy nevadí. Čemuž jsem se podivil, jakoby nám z Bruselu posílali prachy jen tak, zadarmo, nejdříve je přece musíme tam poslat, a oni nám ty finance vrátí jenom v případě, že v projektu bude hlavní místo pro příjem podnikatelů, jak kdybychom o tom nemohli rozhodnout i bez nich, no, co by tam v tom Bruselu potom dělali, unudili by se. Ale chodníky u silnice jsou skutečně vynikající, pamatovalo se i na vozíčkáře, to všechna čest vedení obce. A taky ta nová fasáda u obecního domu je pěkná. Nově postavený dům není ani jeden, zato čtyři rodiny o dům exekucí přišli. Holt chtěli podnikat a přecenili své síly.

Výrazným znakem demokracie jsou i bezdomovci. Máme nějaké? Nemáme? To je přece velký neúspěch, to by se ale nemělo zdůrazňovat, protože všude jinde jsou, ať nejsme nějaká výjimka. Co tak nějaké vytvořit, ať jedeme ve správném trendu. No, někteří k tomu už mají blízko, počkejme si tak za rok. Vždyť skoro každý druhý je bez práce. Vyjmenujme si ještě lidi, kteří spáchali sebevraždu. To je skokový nárůst. Holt neunesli demokracii.

Jak to tak vypadá, síň demokratických tradic v naší obci nebude - a jak nám to ze začátku krásně šlo, ten hlavní panel byl přece výtečný. No, když to nejde udělat u nás, tak určitě v jiných místech by to šlo, ono by přece stálo za to, udělat v každé dědině, městečku a městě stálou expozici demokratických tradic, takové muzeum boje proti komunismu je potřebné, vždyť dokumentů jsou haldy. Pořád nějak nechápu, proč se to tak nedělá, obyvatelé by pak byli hrdi na své bydliště a demokracii by chránili jako oko v hlavě, prosazovali ji a milovali ji. Jenomže daleko široko v našem okolí nic takového neexistuje, alespoň co já vím. No ale ty Síně tradic by měly být hotovy co nejdříve, protože co když přijde zase převrat? To budou zase jiné idoly a modly.

Nedivme se, lidi jsou pohodlní a asi nepijí frankovku jak my dva, stačí jim ty televizní relace nahrazující ony Síně. To PR agentury zpracovávají naprosto profesionálně a ne amatérsky jak my, a to jim bohatě nahrazuje místní demokratické tradice. Je to snadnější, pohodlnější a mají to přímo v obýváku. Jsou to šikovní tvůrci, to se musí nechat, umí udělat působivé dokumenty. No v PR agenturách jsou přece specialisté, proč by neuměli, ti dokáží přesvědčit kohokoliv o čemkoliv. Z blba udělají génia a z génia blba, dle přání zadavatele, to je ostatně náplní jejich práce, za kterou jsou dobře, ba královsky honorováni.

Ačkoliv lidi na televizi docela drsně nadávají, přesto těm pořadům věří více než vlastním očím. Po zhlédnutí nějakého takového pořadu si řeknou v duchu: Tož tak to bylo, a já to viděl tehdy úplně jinak, to jsem byl ale silně indoktrinován totalitní ideologií, byl jsem oblbnutý komunistickou propagandou (nebo jsem byl furt naložený v lihu?) teď se mi konečně otevřely oči a vidím správně pravdu pravdoucí, konečně vyšla pravda najevo, konečně vidím správně.

Prý v Praze odborníci dokonce vyrobili i nějakou expozici, se kterou měli v úmyslu zajíždět na venkov, taková jakoby pojízdná putovní síň o kladech a výhodách demokracie, ale krachlo to, oni chtěli vybírat vstupné.

A my se, naivní amatéři, snažíme to dělat postaru, holt už patříme do starého železa, my na ty moderní metody nejsme uzpůsobeni. Vždyť ten ředitel školy má pravdu, že ve škole nechce žádnou Síň demokratických tradic.

Tak jsme kafé a sedmičku frankovky dopili a rozešli jsme se s vědomím, že síň demokratických tradic v naší obci nelze vytvořit, že to je vlastně nerealizovatelné.

Vytisknout