NOVÝ SERIÁL ADAMA CURTISE

Šílené představy Ayn Randové, na něž jsme všichni doplatili

27. 5. 2011

Ayn Randová využila Rourka k tomu, aby jeho prostřednictvím vyjádřila svou filozofii. Nazvala ji "objektivismus". Lidské bytosti, argumentovala Randová, jsou ve vesmíru osamoceny. Musejí se osvobodit od všech forem politického i náboženského ovládání. Musejí žít svůj život pouze pod vedením svých sobeckých touh. Jestliže se tak začnou chovat, stanou se z nich hrdinové. Nejvýznamnějším morálním imperativem člověka bylo podle Randové dosažení jeho vlastního štěstí. Nesmí nutit jiné lidi, ani nesmí přijmout jejich právo, aby jeho nutili k něčemu. Člověk musí být sám sobě cílem a následovat svůj vlastní racionální sebezájem.

V padesátých letech se Randová odstěhovala do New Yorku. Bydlela nedaleko svého oblíbeného mrakodrapu, Empire State Building. Lidé považovali myšlenky Randové za šílené a nebezpečné. Sobectví a chtivost po penězích vedly k finančnímu chaosu třicátých let. Úkolem politiky bylo zvládnout sobecké touhy jednotlivce.

Avšak Randová psala dál. A kolem ní se začala tvořit skupinka následovníků, kteří věřili v její vizi jiného světa, v němž jsou všichni svobodní.

Křemíkové údolí o čtyřicet let později.

Randová zemřela r. 1981. Ale počátkem devadesátých let se její romány staly v Americe fenoménem. Knihovna kongresu zjistila, že jedna z jejich knih, Atlas Shrugged, je nyní druhou nejvlivnější knihou ve Spojených státech. První nejvlivnější knihou byla bible.

A nejvíce se Randovou nechali inspirovat noví podnikatelé z křemíkového údolí. Mnoho z nich pojmenovalo své firmy a dokonce i své děti po Randové a jejích románech. Zakládali čtenářské skupiny a šířili její myšlenky. Ale hlavně se sami viděli jako její hrdinové.

Ale celý projekt byl o něčem více než jen o tom, že by se podnikatelé stali randovskými hrdiny. V Kalifornii totiž začala vznikat představa, že nová počítačová technologie dokáže proměnit všechny lidi ve skutečné hrdiny. Byla to vize společnosti, v níž staré formy politického ovládání přestaly být nutné. Protože počítačové sítě měly být schopny vytvořit pořádek ve společnosti bez centrálního ovládání občanů.

Tohle se dosud nikdy nestalo, protože v jádru západního politického myšlení byla vždycky obava, že když poskytnete lidem příliš mnoho svobody, nastane anarchie. Ale od sedmdesátých let dvacátého století věřili počítačoví utopisté v Kalifornii, že pokud se lidé propojí prostřednictvím počítačových sítí, společně dokáží vytvořit vlastní nový pořádek.

Byl to kybernetický sen, který tvrdil, že zpětná vazba informací mezi všemi jednotlivými osobami, vytvoří systém, který se dokáže sám stabilizovat. Svět bude stabilní, pokud se všichni lidé stanou randovskými hrdiny, schopnými jít za svými sobeckými ideály. A v devadesátých letech dvacátého století už ta technologie vznikla.

A v roce 1991 provedl jeden čelný počítačový inženýr v Kalifornii dramatický důkaz. Jmenoval se Loren Carpenter. Pozval stovky lidí do velké haly. Na každém sedadle byla malá placka a vpředu na zdi byla obří obrazovka.

Carpenter: "Neřekli jsme jim nic. Lidé ale za chvíli sami poznali, že na obrazovce před nimi jsou malé červené a zelené body a že placky na jejich sedadlech mají červenou a zelenou stranu. Uvědomili si, že je to spojené."

Carpenter pak začal s experimentem. Začal promítat na obrazovku počítačovou hru ping pong. Každá půlka obecenstva společně kontrolovala elektronickou pálku ping pongu na své straně obrazovky. Když jednotlivec pozvedl na placce červenou, elektronická pálka se hnula dolů. Když pozvedl zelenou, hnula se nahoru. Avšak obecenstvo muselo řídit obě elektronické pálky společně. Na to, aby se pálka pohybovala tak, aby míček z obrazovky nezmizel, musela část obecenstva pozvednout červenou a část obecenstva zelenou. "Není jasné," svědčí Carpenter, "jak to lidé společně zkoordinovali. Vytvořili podvědomý konsensus."

Z takovýchto myšlenek vznikla tzv. "kalifornská ideologie". Byla to podivná směsice radikálního individualismu a utopických teorií o počítačových systémech. A vznikl mezinárodní kněžský řád, který to šířil po světě. Spojovala je představa, že je svět nyní jediný navzájem propojený systém. Že národní státy jsou irelevantní. Že by se politikové neměli snažit systém ovládat. Že by měli dovolit, aby se svobodně rozvíjel a aby vznikl nový druh demokracie.

Ale právě v tuto chvíli byl zvolen nový prezident Spojených států. Ten byl přesvědčen o opaku. Bill Clinton byl přesvědčen, že může využívat politické moci tradičním způsobem, a přeměnit svět k lepšímu.

Alan Greenspan věřil ve filozofii zvanou logický pozitivismus. Byla to extremní forma racionalismu, která zpochybňovala všechno a prostřednictvím logiky dospívala k absurdním závěrům. Ve snaze ho od toho zachránit představil Nathaniel Branden Alana Greenspana Ayn Randové. Branden a jeho manželka byli čelnými představiteli skupiny, která se vytvořila kolem Ayn Randové. Ironicky si říkali Kolektiv. Setkávali se každou sobotu večer u Randové v bytě. Předčítali si tam nejnovější části románu, který psala. Jmenoval se Atlas Shrugged. Greenspan se stal loajálním členem tohoto Kolektivu.

Román Atlas Shrugged se odehrává ve sci-fi světě. Je to svět, který je velmi podobný Americe v padesátých letech. Ayn Randová v tom románu otevřeně útočí na myšlenku altruismu, na myšlenku péče o druhé lidi jako základní organizační princip společnosti. V tomto románu vláda a stát ovládají všechno. Postupně všichni tvůrčí lidé v Americe, průmyslníci, podnikatelé a umělci, záhadným způsobem mizí. Zahájili stávku. Skryjí se ve vzdáleném horském údolí, zatímco se Amerika rozloží. Na konci knihy se vrátí a začnou budovat svět podle představ Ayn Randové. Svět, v němž politika neexistuje. Svět je namísto toho založen na tom, co Ayn Randová nazývala ctnost sobectví.

Kritikové ten román strhali. Obviňovali Randovou, že chce zničit základy amerického života, judeokřesťanské náboženství, vládu, většiny, regulovaný kapitalismus.

Ayn Randová odmítla altruismus a postulovala právo každého člověka sobecky usilovat o vlastní štěstí.

Alan Greenspan zůstal Ayn Randové silně loajální. Oženil se s jednou členkou Kolektivu, malířkou Joan Mitchellovou. Spolu s dalšími členy skupiny se považovali za model nového světa, o němž byli přesvědčeni, že přijde. Revoluce, která měla přijít, měla vytvořit naprosto svobodnou společnost.

Koncem roku 1992 navštívil Alan Greenspan amerického prezidenta Clintona. Bylo to několik dní poté, co byl Clinton zvolen. To, co Greenspan řekl v tom rozhovoru, bylo začátkem revoluce.

Touto dobou byl Greenspan už ředitelem americké Federální rezervní banky. Greenspan řekl Clintonovi, že jeho volební přísliby sociálních reforem jsou nesplnitelné. Vládní deficit je tak obrovský, tvrdil Greenspan, že jestliže si Clinton vypůjčí další peníze a bude jimi hradit svůj politický program, zvýší se úrokové míry a poškodí hospodářský růst. Avšak podle Greenspana existovala radikální alternativa.

Clinton by měl učinit naprostý opak. Seškrtat vládní výdaje. Úrokové míry by se snížily a vznikl by hospodářský rozkvět. Greenspanova myšlenka byla jednoduchá. Clinton musí dovolit trhům, aby změnily Ameriku. Ameriku nemají měnit politici, ale trhy. Řekl později, že byl překvapen, že Clinton s ním souhlasil.

Jak Greenspan předpověděl, po zavedení škrtů došlo k výraznému hospodářskému růstu. A jak ceny akcií neustále stoupaly, vzniklo přesvědčení, že tentokrát bude hospodářský rozkvět jiný než dosud. Nevymkne se z ruky. Důvodem měly být počítače.

Počítače umožňovaly bankám vytvářet složité matematické modely, které dokázaly předpovědět riziko každé investice či půjčky. To mělo obrovský dopad. Protože jestliže bylo možné předpovědět riziko, pak bylo možno toto riziko vyvážit vytvořením zábran (plotů, hedges) proti němu. Pro banky a hedgové fondy (vyvažující, zabraňující fondy) to bylo jako úplně nový svět. Z chaosu a nevyváženosti trhů počítače poprvé v historii vytvořily stabilitu. Umožnilo to bankám půjčit peníze milionům lidí, jimž by v minulosti nepůjčily ani korunu.

Zároveň umožnil internet a další počítačové systémy podnikům reagovat na vzájemné potřeby a na potřeby zákazníků okamžitě. Byla to ona kybernetická zpětná vazba, kterou předpověděli kalifornští ideologové. Vzniklo přesvědčení, že Amerika nyní vstoupila do nového věku stability.

Začalo se tomu říkat nová ekonomika. Měla být založena na dramatickém a trvalém růstu produktivity, založeném na počítačových technologiích.

Avšak Alan Greenspan měl obavy. Studoval, co se opravdu děje v amerických továrnách a podnicích. Bylo zvláštní, že z údajů vyplývalo, že skoro vůbec nedošlo k vzrůstu produktivity. Avšak zisky neustále stoupaly. Někde byla chyba.

V roce 1996 pronesl Greenspan řeč, v níž varoval, že trhy jsou možná nadhodnocené. Že vzniká nebezpečná spekulativní bublina. Všichni ho za to odsoudili a on ustoupil. Změnil názor.

Greenspan se rozhodl, že se zmýlil. Že počítače zvyšují produktivitu tak výjimečně novým způsobem, že se to neodráží v číslech. Sdělil prezidentu Clintonovi tuto dobrou zprávu. Je to prý skutečně nová ekonomika. Řekl, že je to jako kdyby objevil novou planetu.

Hospodářský růst pokračoval a časopis Time vylíčil, jak se v Bílém domě rozšířil pocit letargie. Bylo to, jako by prezident neměl už nic na práci.

Barbara Branden: Ayn Randová byla v mnoha ohledech velmi silnou ženou. Mentálně byla silnější než kdokoliv, s kým se setkala. Avšak když čelila nepřátelství vůči svým myšlenkám, obrátila se na vedoucího člena svého Kolektivu, Nathaniela Brandena. Řekla mu, že se do něho zamilovala. A přestože byla jeho ženou Barbara Brandenová, Ayn Randová mu sdělila, že jediným racionálním způsobem jednání je to, aby s ní měl milostný poměr. Brandenova manželka Barbara s jejich poměrem souhlasila -- z altruismu.

Avšak určité věci americkému prezidentu neřekli.

R. 1997 měnil americký hospodářský rozkvět tvář celého světa. Ekonomové a bankéři, kteří viděli svět jako jediný velký hospodářský systém, nyní dominovali v americké vládě. Byli přesvědčeni, že mají li státy dosáhnout globální ekonomické stability, musejí se otevřít volnému přílivu kapitálu. A laboratoř, kterou pro to vytvořili, byla jihovýchodní Asie.

Pod americkým nátlakem se země jako Jižní Korea a Thajsko vzdaly všech omezení. Západní kapitál ty země zaplavil. Pomohl vytvořit to, čemu se začalo říkat asijský zázrak.

Avšak skupina lidí v Bílém domě měla obavy, že velká část západního kapitálu bude financovat obří spekulativní bublinu v sektoru nemovitostí. A až ta bublina praskne, kapitál ze zemí uteče a země jako Jižní Korea a Thajsko budou zdecimovány.

V čele této skupiny stál ekonom Joseph Stiglitz.

Stiglitz: "Když kapitál do země připlyne, má z toho trochu prospěch, ale když odplyne, ta země je zničena. Takže to nebylo v zájmu ani Jižní Koreje, ani Spojených států. Bylo to v zájmu malé skupinky lidí, kteří vydělávají na těchto spekulativních bublinách."

Americká Rada hospodářských poradců se rozhodla amerického prezidenta varovat. Chtěli ho přesvědčit, aby zabránil extremnějším krátkodobým finančním spekulacím na východoasijských trzích. Dostali se do přímého konfliktu s americkým ministrem financí Robertem Rubinem. Rubin byl předtím ředitelem firmy Goldman Sachs. Pod jeho vedením vytvořila firma Goldman Sachs celou řadu oněch počítačových modelů, které byly podstatou tohoto hospodářského rozkvětu.

Rubin měl revoluční vizi globálního systému zcela otevřeného volného proudění kapitálu. Joseph Stiglitz, předseda americké Rady hospodářských poradců, byl přesvědčen, že americké ministerstvo financí zabránilo předání varování Rady americkému prezidentu. Dospěl k názoru, že Rubin a americké ministerstvo financí se prakticky stali agenty finančního světa, a to přímo uprostřed americké vlády. Stiglitzova Rada byla pro Wall Street ohrožením, protože hrozilo, že bublinu propíchnou.

Někteří lidé si začali uvědomovat, že počítačové systémy a globální sítě nepřerozdělily moc mezi lidi. Jen moc přesunuly trochu na jiné místo a zkoncentrovaly ji. A někteří počítačoví utopisté z Kalifornie si také začali uvědomovat, že internet není novým druhem demokracie, ale že je to něco jiného: systém, jehož prostřednictvím je jednotlivec ovládán novými a překvapivými způsoby.

Začali si uvědomovat, že se proměnili ve zboží, které má finanční hodnotu.

V devatenáctém století vyráběli zboží dělníci v továrnách, kteří byli většinou vykořisťováni. Avšak uživatelé internetu si nyní uvědomovali, že své vnitřní myšlenky proměnili ve zboží. Zboží, které bylo zveřejněno na chatovacích stránkách, a pak je prodáváno dál a dál dalším lidem jako zábava.

Internet je černá díra, psali, která absorbuje energii a osobnosti lidí a pak je prezentuje v nové formě jako emocionální divadlo. Dělají to podniky, které proměňují lidské interakce a emoce ve zboží. A uprostřed tohoto divadelního představení jsme ztraceni.

V roce 1997 informoval Bill Clinton Moniku Lewinskou, že jejich milostná aféra skončila. Ve zmatku se Lewinská svěřila své přítelkyni Lindě Tripp. Avšak v září toho roku začala Linda Tripp tajně nahrávat jejich telefonní rozhovory. Přesně v tutéž dobu na druhé straně světa bublina investic do nemovitostí v jihovýchodní Asii konečně praskla.

Svět měly postihnout dvě obrovské krize. Jedna z nich zbavila Billa Clintona posledních zbytků moci. Druhá přivedla globální hospodářský systém na kolena.

Sen stabilního světa se stal terčem útoku dvou nezvládnutelných sil: lásky a moci.

Asijská krize začala v Thajsku. Byly tam postaveny statisíce bytů a kanceláří, ale nikdo je nechtěl. Stavebníci začali krachovat a nebyli schopni splácet své půjčky. Západní investoři zpanikařili a co nejrychleji své peníze ze země odčerpali.

Panika se začala šířit. Nejprve do Jižní Koreje. Ženy v domácnosti stály ve frontách, aby poskytly své našetřené dolary vládě na záchranu země. Nestačilo to.

Přicestovaly týmy z Mezinárodního měnového fondu. Ty nabídly biliony dolarů na stabilizaci ekonomik těchto zemí, ale za určitou cenu. MMF argumentoval, že ke krizi došlo, protože východoasijské ekonomiky nebyly dost pozápadněné. Za poskytnuté půjčky se musely východoasijské země proměnit ve vzorné příklady volné tržní ekonomiky. To znamenalo vládní škrty a odstranění korupce a protekce vládnoucích elit

A pak se krize zhoršila. Rozšířila se do Indonésie.

V Indonésii vládl prezident Suharto. Byl to autokrat, obklopený zkorumpovanými poradci a členy svého rodinného klanu. Suharto odmítl udělat to, co chtěl Mezinárodní měnový fond. Takže se MMF obrátil na amerického ministra financí Roberta Rubina.

Robert Rubin a americké ministerstvo financí bylo rozhodnuto donutit Suharta, aby udělal, co oni chtějí. V atmosféře rostoucí paniky ve Washingtonu začal Rubinův tým argumentovat, že by měl být Suharto svržen. Že je to jediný způsob, jak krizi vyřešit.

Prezident Clinton byl nyní silně zapleten do krize týkající se Moniky Lewinské. V důsledku toho získali Rubin a jeho ministerstvo financí obrovskou politickou moc. Bylo to Rubinovo ministerstvo financí, a nikoliv americké ministerstvo zahraničí, které nyní řídilo americkou zahraniční politiku. A všechno bylo posuzováno podle toho, zda to ohrožuje globální hospodářský systém.

V lednu 1998 Suharto se vzdal a podepsal dohodu s MMF. Sledoval ho při tom šéf MMF, Michel Camdessus.

Indonésie dostala obrovskou půjčku na stabilizaci ekonomiky. Na okamžik to fungovalo. Ale pak se stala zvláštní věc.

Indonéská měna zkolabovala a přišla o osmdesát procent své hodnoty. Indonéské hospodářství bylo v troskách. Po celé zemi vznikly nepokoje, země se octla na pokraji anarchie.

Kurs indonéské měny katastrofálně zkolaboval. Ekonomika se octla ve volném pádu.

Avšak Indonésie nebyla jediná. Ve všech zemích, jimž MMF poskytl půjčky, jako Thajsko a Jižní Korea, na okamžik vznikla stabilita. Pak se rozložily jejich měny.

Rubinovi kritikové v Bílém domě začali argumentovat, že sanace jihoasijských zemí měla ještě jednu, skrytou agendu. Že skutečným účelem sanačních akcí bylo zachránit západní investory, ne postižené země. MMF poskytl asijským bankám miliardy dolarů,a však většina těchto dolarů byla okamžitě vyplacena západním investorům, aby mohli své peníze z daných zemí odčerpat. A jakmile si své peníze ze zemí odčerpali, jejich ekonomika udělala bankrot.

Stiglitz: "Byl to další důkaz, že zájem finanční komunity dominoval všem ostatním zájmům. Daňoví poplatníci v postižených zemích zůstali zadluženi, protože na ně byla uvaleno povinnost vrátit peníze MMF."

Dopad škrtů byl po celém regionu zdrcující. Podle příkazů západních bankéřů byly v Indonésii zrušeny vládní dotace. Ceny astronomicky stouply. Do pár měsíců přišlo v zemí 200 milionů lidí 15 procent mužského obyvatelstva o zaměstnání. Ekonomický výkon poklesl o 14 procent.

Jak si Robert Rubin přál, Suharto byl donucen rezignovat, ale za velmi vysokou cenu. Indonéská ekonomika nyní byla v troskách a vzniklo etnické a náboženské násilí.

Totéž se stalo v Thajsku a v Jižní Koreji. Miliony lidí v těchto zemích upadly znovu do chudoby, o níž se domnívali, že se od ní navždy osvobodili.

V polovině roku 1998 asijské ekonomiky zkolabovaly. Byla to největší hospodářská katastrofa, jakou zažila nějaká země na světě od hospodářské krize ve třicátých letech.

Bill Clinton se stal prezidentem a chtěl použít politické moci k tomu, aby přeměnil Ameriku k lepšímu. Přesvědčili ho však, aby tu moc přenechal finančním trhům. Bylo mu slíbeno, že tentokrát vytvoří finanční trhy nový druh stability a nový druh demokracie, bez korupce vládnoucích elit.

Nyní však začínalo být zřejmé, že politická moc Ameriky byla prostě předána jinému druhu elit. Finančníkům na Wall Streetu.

A když čelili tito finančníci krizi, prostě zneužili své moci k tomu, aby zachránili sami sebe.

Nevytvořili tím vůbec stabilitu. Jejich činy vedly k vzniku chaotického a daleko nestabilnějšího světa než dosud.

Pro politiky asijských zemí bylo toto úplné stejné zkorumpování mocí jako to, co se dělo v jejich vládách.

Nathanael Branden si našel mladou milenku. Hněv a zoufalství Ayn Randové zničil malý dokonalý svět, který si vytvořila kolem sebe. Začátkem sedmdesátých let zůstala Ayn Randová téměř úplně sama. Stále ještě bydlela ve svém bytě nedaleko Empire State Building a začala sbírat známky.

Jedním z mála lidí, kteří jí zůstali věrní, byl Alan Greenspan., který pracoval v New Yorku jako hospodářský poradce na Wall Street.

V roce 1974 jmenoval prezident Ford Greenspana předsedou své Rady hospodářských poradců ve Washingtonu. Byl to začátek Greenspanova vzestupu k moci.

Randová zůstala v New Yorku sama. Ale neměla pocit samoty, jak říkala. V její filozofii stačí, jak tvrdila, že máte sami sebe. Protože vy sami jste celý svět.

Útok na světové obchodní centrum byl útokem světového islamismu na americkou moc. A na to, o čem se islamisté domnívali, že je to ona ničivá síla, která je zdrojem této moci: radikální individualismus.

Když spadly věže Světového obchodního centra, všichni věděli, že se všechno změnilo.

Ale ono se nic nezměnilo.

Systém se vrátil k normálu. A hrdinským jednotlivcem, který to učinil, který přiměl historii, aby se podřídila jeho vůli, byl Alan Greenspan.

Alan Greenspan se stal nejmocnějším mužem na světě.

Ale začalo to špatně. Týden po útocích na WTC se otevřely znovu americké burzy. Byla to katastrofa. Trh okamžitě utrpěl největší pád ve své historii.

O čtrnáct dní později vyšel najevo skandál společnosti Enron. Rychle začalo být jasné, že je to jen jeden případ obrovských podnikatelských podvodů.

Od začátku devadesátých let mnoho obřích firem předstíralo, že má zisky, a skrývalo své dluhy. Napomáhaly jim při tom čelné účetní firmy.

Zdálo se, že se americká ekonomika rozloží.

Greenspan začal jednat. Dramaticky, znovu a znovu, snížil úrokové míry. Cíl byl jednoduchý: přimět americké spotřebitele, aby si začali půjčovat peníze a utrácet. Občané a jejich chtivost po luxusu se měli stát nástrojem pro oživení americké ekonomiky.

Bylo to obrovské riziko. Snížením úrokových měr téměř na nulu Greenspan uvolnil vlnu levných peněz do americké ekonomiky.

V minulosti toto vždy vedlo k inflaci a k nebezpečné nestabilitě. ¨

Avšak tentokrát se to nestalo. Vznikl obrovský spotřebitelský boom, větší než cokoliv jiného v historii. A žádná inflace nevznikla. Všechno zůstalo stabilní.

Zdálo se, že se systém dokáže sám regulovat, bez přímých politických zásahů.

Byla to ale iluze. Příčinou neuvěřitelného spotřebitelského boomu byl její opak. K hospodářskému rozkvětu došlo, protože politickou moc nad Amerikou začala vykonávat politická elita ve vzdálenosti mnoha tisíců kilometrů, na druhé straně světa.

Asijské země, v čele s Čínou, se rozhodly, že už nikdy nedopustí, aby byly na pospas Americe a jejím finančním elitám tak, jak k tomu došlo před dvěma lety.

Takže čínské politbyro vytvořilo systém k řízení Ameriky. Čína záměrně udržovala kurs čínské měny na nízké úrovni.

To znamenalo, že čínský vývoz byl levný a čínské zboží zaplavilo Spojené státy. Američané za ně platili a tak americké dolary zaplavily Čínu.

Ale namísto toho, aby Čína vydala tyto peníze na blahobyt svého obyvatelstva, čínští politikové okamžitě půjčili tyto peníze zpět Americe -- tím, že koupili americké vládní obligace.

Byl to dokonalý systém levného zboží a levných peněz, které zaplavily Ameriku. Všechno to plně ovládalo politbyro Čínské komunistické strany.

A právě tento systém vytvořil stabilitu.

Z toho všeho vznikla orgie půjčování peněz americkými bankami. Těm nejchudším občanům, kteří byli nejméně schopni tyto půjčky splácet.

Byl to zrcadlový obraz toho, co Západ udělal v devadesátých letech jihoasijským zemím. A stejně jako tehdy, i nyní vznikla obrovská bublina investic do nemovitostí.

"Je tomu, jako kdyby byl recyklován bilion dolarů do ekonomiky třetího světa, která existuje na území USA," napsal jeden ekonom.

Čínské peníze přivedly Ameriku do světa snů. Důvodem, proč to zpochybnilo tak málo ekonomů a politiků, je to, že oni důvěřovali počítačům.

Byli přesvědčeni, že stabilitu do systému přinesly počítače. Tyto stroje vytvářely matematické modely a rozdělovaly půjčky a pak je vyvažovaly prostřednictvím hedgových fondů, aby nevzniklo riziko.

Ale pak, r. 2008, se tento sen rozložil. Ukázalo se, že vize Alana Greenspana o nové planetě a příslib Gordona Browna, že už ekonomika nebude klopýtat od krize k boomu a ke krizi, byly jen fantaziemi, postavenými na vlně finančních spekulací.

K těm spekulacím došlo, protože ti, kdo řídí finanční sektor, v Americe i v Británii, přislíbili, že jsou schopni vytvořit nový trh, který bude stabilní.

Ale znovu a znovu to vedlo k opaku. K chaosu a nestabilitě po celém světě.

A nyní, konečně, k tomu došlo v samotném srdci Západu.

Ale znovu, stejně jako v jihovýchodní Asii před deseti lety, ti, kdo řídí finanční sektor, zmobilizovali politickou moc jen k své vlastní záchraně na ochranu svého výsadního postavení. Požádali politiky, aby je zachránili, a ti souhlasili.

A znovu, stejně jako v jihovýchodní Asii, zaplatili za to obyčejní lidé v postižených zemích.

Prožíváme nyní velmi podivný okamžik.

Víme, že myšlenka stability finančních trhů selhala. Avšak nedovedeme si představit žádnou jinou alternativu.

Původní příslib kalifornské ideologie byl, že počítače nás osvobodí od všech starých forem politického ovládání a staneme se randovskými hrdiny, kteří budou schopni ovládat svůj vlastní osud.

Namísto toho pociťujeme dnes opak. Že jsme bezmocnými součástkami globálního systému.

Systému, který je řízen tvrdou logikou a my jsme bezmocni -- nedokážeme ji odstranit ani změnit.

Vytisknout