Jeden hlas shůry má v ČR stále božskou sílu!

31. 5. 2011 / Miloš Dokulil

Říkali to v ČT1 26. 5. Je možná jedno, že jde jen o jeden dům na Václavském náměstí v Praze. Už míň jedno asi je už to, že ten dům požíval podle současně vyhlášené informace speciální ochrany. A zcela mimo běžné chápání zůstává, že v ČR je možné prezentovaný problém tak rychle odklidit mimo jakoukoli další agendu tím, že např. ministr má automaticky poslední a neodvolatelné slovo, i když nabízené řešení -- přinejmenším podle mediální relace -- pouze šikovně sleduje již osvědčené dřívější postupy, jak zřejmě nechat "vlky se nažrat" a z ovce nechat na místě aspoň pár chlupů. Copak z té -- prý zatím zcela stabilní a zachovalé -- budovy neponechají majitelé příštího objektu nonšalantně a velkoryse aspoň trochu vnějšího zdiva?

Ne že by nemělo každé jednání v přiměřeném čase skončit. A to s korektními závěry. K čemu však jsou vůbec některá "řízení", když se mohou bez zábran "přemostit" očividné přešlapy jediným výrokem jednoho funkcionáře? K čemu pak byla vůbec vyhlašována ta -- dokonce "mezinárodně" zaštítěná -- ochrana? Ochrana čeho vlastně? Jen pár cihel? Jako skořápka z vajíčka? Aby se neřeklo, že "nahoře" se všechno neposuzovalo dost "komplexně"?

Má ta televize být jen specializovaným poslem špatných (a ničím neodčinitelných) zpráv? A má být občan(ka) jen svědkem toho, že -- jakmile se cokoliv nahoře nějak rozhodne -- "přes to nejede vlak"? Nebo si máme pořád připomínat, že všechno se dá obejít? Nebo co se nepřeskočí, někde se dá podlézt?

Jistotou všech jistot v Česku má opravdu být jen trvalá nejistota nad tím, co vůbec (a na jak dlouho) platí? A prioritou priorit je vždycky až ta poslední, šikovně zaštítěná? A nadále neprůstřelná, "děj už se děj, co děj"...?

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 31.5. 2011