Jsou ta různá výročí ještě nějakou "školou"?

31. 5. 2011 / Miloš Dokulil

Letos se o 27. květnu 1942 moc nemluvilo ani nepsalo. V tomto mediálním ohledu asi bude onačejší příští rok. To již uplyne od atentátu na Reinharda Heydricha, říšského protektora "v Čechách a na Moravě", celých 70 let. Když před necelým rokem (29. září 1941) vystřídal v této funkci von Neuratha, v doprovodu tzv. "státního" prezidenta Háchy neopomněl si také prohlédnout korunovační klenoty Českého království v katedrále sv. Víta. Okamžitě zahájil ostřejší kurs proti českému odboji (gen. Eliáš jako předseda tehdejší protektorátní vlády byl zatčen po Neurathově odvolání z funkce již 27. září 1941).

Už v květnu 1941 došlo k spektakulárnímu letu druhého muže nacistického Německa do Velké Británie, Rudolfa Hesse; údajně k zesílení vnitrostátního tlaku na ukončení války s Německem. Německo mělo v té době již obsazenou skoro celou západní Evropu a zahájilo krátce nato své vítězné tažení do SSSR. Velká Británie zatím obtížně odolávala leteckým útokům německého letectva, přičemž na západě zbývala už jen jako jediná překážka "konečného vítězství Třetí říše" v Evropě.

I když v té první zimě roku 1941-42 Moskva nepadla do německých rukou, začalo zlověstné a nepředstavitelně kritické obležení Leningradu. Od prosince 1941 již byly navíc ve váleč-ném stavu také Japonsko a USA; takto pak vznikla širší "osa": Berlín -- Řím -- Tókjó. Do následu-jícího jara 1942 zesílil tlak německých vojsk už směrem ke Kaspickému moři a na Kavkaz. Japonsko v bleskových vojenských úderech dobývalo na Dálném východě území za územím. Mohlo se zdát, že až na nějaké problémy s některými surovinami Třetí říše již nemá daleko do vítězného konce. Vždyť teď už také celá Ukrajina se stala její obilnicí.

Právě v této nemálo kritické době pro další vedení války ze strany západních spojenců vznikl v Londýně smělý plán na Heydrichovu likvidaci prostřednictvím atentátu, který by provedli čs. parašutisté. Domácí odboj měl oprávněné námitky: realizace atentátu způsobí takový teror v českém obyvatelstvu, že to rozbije i síť domácího odboje! Londýnská exilová vláda však měla za to, že případný úspěch takové akce by převýšil očekávané ztráty.

Víme, jak to všechno nakonec dopadlo. Snad svým významem tehdy "třetí" muž Třetí říše následkům těžkého zranění podlehl. Skončil rukama lidí z odboje, tehdy pořád "českoslo-venského", bez ohledu na Protektorát nebo Slovenský štát. Nic srovnatelného se do konce války celosvětově již nestalo. (Svou roli při dopadení parašutistů sehrála zrada jednoho z těch parašutistů, který se přímo na odvážné akci vůbec nepodílel.) Na celou tu dobu stanného práva není snadné vzpomínat. Tisíce lidí ten atentát odnesly svou vlastní smrtí. Denně byly vylepovány na červeném podkladě vyhlášky se seznamy celých rodin, které byly bez milosti -- pod jakýmikoliv záminkami -- popravovány, včetně likvidace Lidic a Ležáků.

Nelze přehlédnout, že teprve po tomto atentátu se Velká Británie, jako jeden ze signatářů neblahé Mnichovské dohody, rozhodla pro sebe zrušit její platnost. Počítejme: stalo se tak skoro čtyři roky po jejím podpisu, a skoro tři roky po započetí války s Německem! To zde pořád hrálo roli latinské "Pacta sunt servanda" (tj. "Smlouvy by se měly dodržovat")? Dokonce když to bylo kabinetní ujednání s agresorem a "O nás bez nás"? (Aneb: na ideály a smysl určitých hodnot došlo teprve tehdy, až v důsledku odvážného činu několika odhodlaných lidí denně na popravištích tekla krev porobeného národa.)

K závažným politickým rozhodnutím až příliš často dochází ne hned, a ne již kvůli tolik potřebnému zajištění spravedlnosti nebo humanity, nýbrž nejednou se jen čeká, zda ty či ony události nějak nevykvasí samy od sebe, anebo najde-li se k nim vůbec podmíněně "politická vůle", případně nějaké jiné přitakávající další "okolnosti"...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 31.5. 2011