Pole působnosti pro odbory a občanské iniciativy

31. 5. 2011 / Milan Sova

Jestliže chceme najít smysluplnou cestu z bludiště, musíme se nejprve snažit pochopit strukturu současné české společnosti -- jak se vytvořila v celém období od převratu v roce 1989.

Bezpochyby máme pluralitní politický systém a svobodu slova. Několik týdnů před každými volbami je volič opravdu pánem a strany se předstihují ve slibech, co pro něj zařídí: pravice mobilisuje proti všem nepřátelům svobody, levice slibuje udržení sociálních výhod, téměř vždy se v kampani objeví boj proti korupci. Voliči rozdají karty, strany si je prohlédnou a vyhlásí, že v dané rovnováze sil nemohou většinu svých slibů plnit -- a nastanou čtyři roky zákulisních rejdů lobbyistů a mafiánů, boj proti korupci zůstává pravidelně v říši frází. Ale při všem nejméně se mluví o sociální diferenciaci společnosti -- a její politické základně.

Jaké jsou po dvaceti letech nového režimu skupiny občanů a jejich politické zastoupení?

1. Skupina rezignujících občanů k volbám nechodí a strany se o ně nezajímají. Nemusí to být výlučně lidé na okraji nebo i mimo společnost, prostě určitá část občanů ztratila víru, že pluralita i svoboda slova mají reálný smysl a význam -- může to být až 30 % společnosti

2. Skupina podvedených občanů pravděpodobně ani od začátku převratu nevěřila dobrým úmyslům prezidenta Havla zvoleného členy normalizační KSČ -- od proslovů, že chce být prezidentem do prvních svobodných voleb a že neusiluje o navrácení majetku -- a nespletli se.

Jenže KSČ prověření ředitelé podniků přeběhli k lovu na majetek privatizací, řadoví členové se stali trvalým předmětem ostrakizace vedené právě prezidentem Havlem po celých jeho 12 letech ve funkci, a jejich slábnoucí politické představy zastupuje pouze KSČM -- nyní asi 10% společnosti.

3. Skupina profitujících občanů využila nové poměry k vlastnímu prosazení -- životy ostatních je zajímají jen do té míry, aby neohrožovaly jejich vlastní postavení. Nepochybně společnost potřebovala uvolnění aktivit a tvůrčích schopností, poctiví podnikatelé si zasluhují úctu celé společnosti, ale zarážející je v této skupině viditelná neochota distancovat se od těch nepoctivých -- vše je překryto halasem o svobodě po dobách totality. Tato skupina má plnou podporu všech sdělovacích prostředků a dvou silných politických stran ODS a TOP/starostů a může zahrnovat nejvíce 20% společnosti, ale jejich politici prostě ovládají manipulaci, mají k ní široký prostor a získávají neúměrný vliv.

4. Skupina doufajících občanů -- pro ty nové poměry přinesly spíše zklamání, stále ale doufají, že sociální stát je nadále uskutečnitelný a že naše politické elity o něj skutečně usilují: jsou to tedy přirození voliči ČSSD. Ovšem západní sociální stát, který porazil reálný socialismus, fungoval v době, kdy bohaté vrstvy společnosti byly zdrženlivé -- dnes jsou spíše nenažrané, zisk lze vytřískat i v oblasti školství, zdravotnictví, bydlení a v sociálních službách, prostě všude. Přesto tato skupina může zahrnovat stále okolo 35% občanů, dosavadní slabiny aparátu ČSSD jí ale neumožňují získat odpovídající politickou sílu.

5. Skupina hledajících občanů nevěří, že daný stav je nezvratný (jako skupina první) nebo ideální (jako skupina třetí), nečekají na vzdálenou revoluci (jako skupina druhá) a nedoufají v zázrak který se nedostaví (jako skupina čtvrtá) -- prostě usilují najít řešení problémů pro reálnou situaci použitelnými demokratickými prostředky. Zatím je to asi 15% voličů, a už mnohokrát se spálili -- namátkou třeba s US (nic navíc než antikomunismus Rumla), potom se SZ pod vedením Bursíka, naposled s VV (neformální koalice ODS, TOP, starostů, redaktorů MfDnes, poslanců Škarky a Kočí (a množina vlastních chyb) dokonale Věci veřejné zesměšnila).

Proto je nyní určitá šance pro občanské iniciativy všímající si sociálních problémů -- takže je logické sblížení s odbory a přihlížení představitelů ČSSD z dálky. Je ovšem naprosto nutné prosazovat nové řešení, ne jenom negovat pravicovou vládu. Lze prosazovat řadu užitečných zákonů jako základ racionálnějšího směru reforem:

Podíl zaměstnanců na zisku podniků - odměny manažerů jsou nesmyslně vysoké, jejich mírné progresivní zdanění nepřinese výrazné zlepšení rozpočtu. Pracovníci dostávají nanejvýše stravenky, ale na úspěchu podniku mají přirozeně také přiměřený podíl. Zákon by mohl stanovit, že celému kolektivu zaměstnanců musí vedení poskytnout stejný objem odměn jako manažerům: pokud podnik až tak vysoké zdroje nemá, prostě sníží odměny manažerů ekonomickým tlakem a nikoli těžko kontrolovatelnými předpisy.

Přiměřená cena nájemného bydlení -- zákon musí zaručit majitelům návratnost investic v přiměřené době (15 až 20 let), ale pokud tyto investice mohou skutečně prokázat a kvalita poskytované služby jim odpovídá: jinak další růst nájmů zastavit a lze vyvinout i tlak na snížení neúměrně vysokých smluvních nájmů.

Oba zákony radikálně zvýší kupní sílu uplatňovanou na domácím trhu, a tudíž příjmy státního rozpočtu -- nikoli škrtání výdajů, které nutně vede k efektu poklesu příjmů. Omezování výdajů je pochopitelně žádoucí tam, kde ceny jsou úmyslně nadsazované -- a zde má vláda široké pole působnosti. Naopak představy ministra financí Kalouska (vyjádřené také v pořadu Otázky Václava Moravce 29. května), že zvyšování vnitřní kupní síly je nežádoucí "prožírání budoucnosti našich vnuků" a oživení ekonomiky přinese hlavně snižování ceny práce a produkce na vývoz do rychle rostoucích segmentů světové ekonomiky (kde, pochopitelně kupní síla výrazně roste, ať už považujeme Čínu za racionálně řízenou společnost nebo brutálně asociální kapitalismus podle výkladu ministra Kalouska) směrují český stát k zaostávání i v rámci Evropy. Dividendy pro zahraniční vlastníky bank a firem už nyní výrazně převyšují výhodnost dovezených technologií a placených daní.

Samozřejmě existuje další škála opatření prosazovaných proti finanční nevyrovnanosti rozpočtů v rámci Evropy i od pravicových vlád (speciální zdanění bank a bursovních transakcí, zásahy proti daňovým únikům). Nic z toho, snad kromě zdanění hazardu, současná česká koalice v programu nemá. Odbory a občanské iniciativy tak mají velmi široké pole pro vytváření ucelené racionální koncepce reforem -- pouhá negace a stupňování protestů ale budou málo účinné.

Vytisknout