Bible není pohádková kniha

30. 5. 2011

Polemika s článkem Tomáše Koloce Pohádka je archetypální příběh

Pohledů na Bibli je jistě tolik, kolik je názorů ve světě. Za velmi přínosnou považuji větu "V pohádkových archetypech, které jsou trestí tisíců a milionů prožitých lidských příběhů, je mnohdy víc pravdy o podstatě našeho světa, než v agenturních zprávách, které denně čteme v novinách." Zde není co vytknout, píše čtenář Vojtěch Smetana, který studuje teologii.

Přesto bych rád zdůraznil, že považovat Bibli za pohádkovou knihu (byť vyvedenou, prodává se už 2000 let) redukuje její význam. V prvé řadě pohled kulturní -- pohádky jsou jistě součástí kultury, ale nedeterminují celý vývoj a směřování společnosti. Mohu-li soudit z vývoje posledních dvou tisíciletí, u Písma tomu tak bylo. Přesněji řečeno, šlo o náboženství, které z ní vycházelo. Budu ještě přesnější, náboženství, které lidé na základě Bible vyznávali (a vyznávají, ač v menší míře než dřív). Tím nepopírám historické konotace a zneužívání moci církvemi, pouze rozšiřuji obzor vnímání. Druhý pohled je z hlediska člověka věřícího -- pro věřícího není Bible pohádkou. Můžete jistě namítnout, že budou lidé, kteří uvěří ve Sněhurku. Ano, proti tomu není co dodat, protože víru nelze vždy hájit pouhým rozumem. Stejně jako lze obtížně rozumem ovládnout afekt, nelze jen rozumově vysvětlit trinitární otázku logikou. Tento bod uvádím spíše proto, aby byla patrná pluralita názorů a byla zachována určitá úcta. Sněhurky si jakožto díla (i jejího poselství) vážím a zajisté (dle Vaší zdařilé definice) ji lze považovat za archetypální příběh. Ale Písmo pro mne má poněkud jinou hodnotu. Z hlediska logiky máte tedy pravdu, z hlediska kultury a víry však nikoliv... Celé téma Písma, všech jeho knih, je příliš široké, než aby se dalo zaškatulkovat jako pohádka. Pokud jste Písmo četl (a ne jen na Vánoce či dva tři úryvky), možná mi dáte za pravdu...

Neodpustím si poznámku k církvím -- Budu citovat: "NEARCHETYPÁLNÍ dogmatická výchova bez invence, fantazie a znalosti dětské psychiky (navíc spojená se sektářskou represivitou oficiálních státních církví) odřízla cestu ke všem (ať už pohádkovým či náboženským) archetypům".

Mám-li tyto řádky brát vážně, nelze než polemizovat. Středověk SKONČIL a s ním i funkčnost vše zmíněného. Ano, bylo tomu tak (a v některých více či méně sektářských společnostech se to děje dodnes, avšak v malém měřítku). Hovoříte o něčem, co už dlouho nefunguje. V křesťanském prostředí se pohybuji relativně dlouho a mohu dosvědčit, že Váš pohled na učení a přístup již dnešku neodpovídá. Předsudky zůstaly, doba se změnila a s ní i církev. Archetypy, příběhy... to vše do křesťanství patří a ne že nás od nich církve odřezávají. Některé denominace, které jdou svojí vlastní (a ne vždy šťastnou) cestou ano, ale většinová církev (míněno nyní obecně) už nikoliv. Velmi dobře o tom hovoří např. religionista Štampach (doporučuji). A zmínka o represivitě ani nestojí za komentář. Dovolím si zopakovat ještě jednou: Středověk skončil! O nových pohledech a o křesťanství 21. století hovoří výborně Rohr, Eldredge, Gilbert, Štampach, Pospíšil a nekonečná řada dalších. Doporučuji některou z jejich knih, třeba uvidíte, že nejde jen o můj názor a že i církev učí něco poněkud jiného, než si 95% české společnosti myslí...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 30.5. 2011