Argumenty proti západní intervenci v Libyi

16. 3. 2011 / Daniel Veselý

Kde se v nich bere ta neochvějná důvěra ve vše, co se o tamním nepřehledném civilním konfliktu dozvědí? Přitom selhání masmédií v souvislosti s rozsáhlými násilnostmi v Libyi není vysloveně výjimečné nebo náhodné, jak ve své analýze ukázal třeba Petr Schnur. Rovněž skutečnost, že mezi prvními, kdo po zásahu v této africké zemi volal, byl architekt ilegální angloamerické invaze do Iráku Paul Wolfowitz, by nás měla zarazit.

Mrzí mě dále, že někteří levicoví autoři i progresivní média Al-Džazíra a Democracy Now! poskytují proválečný hlas dle mého soudu nepříliš povolaným osobám. Americký senátor John Kerry v textu otištěném na webových stránkách Al-Džazíry píše o promeškaných příležitostech Washingtonu účinně zasáhnout ve Rwandě v roce 1994. Samozřejmě, že se nezmiňuje o nepříliš známé skutečnosti, že ve stejné době ve Rwandě páchal otřesné zločiny i spolehlivý klient Washingtonu Paul Kagame, o čemž dlouhodobě a rozsáhle informuje investigativní žurnalista Keith Harmon Snow a jiní. Kerry také rozdychtěně píše o boji libyjského lidu "proti čtyři dekády trvající represi Muammara Kaddáfího," aniž by uvedl, že déle než jednu dekádu zásobovaly Francie, Velká Británie, Česká republika, Itálie, Spojené státy, Rusko atd. zběsilého plukovníka zbraněmi a dalším vojenským materiálem. A co se ropných kšeftů s Libyí týče, také těmto zemím dvakrát nesmrděly. Bylo by zajímavé zjistit, kolik povstalců by plukovník eliminoval a jak dlouho by měl v civilní válce navrch, nebýt této velkorysé spolupráce.

(Na to je poměrně jednoduchá odpověď. Naprostá většina Kaddáfího výzbroje pochází z doby, kdy spolupracoval s bývalým východním blokem, a pouze některé zbraně -- například moderní italské samohybné houfnice Palmaria splňující standardy NATO -- pocházejí ze Západu. Normální dále je, že armády udržují zásoby munice a náhradních součástek pro období půl roku až roku bojů. Kaddáfí je ovšem znám tím, že zbraně nakupoval opravdu ve velkém. Říci, že má aktuálně i přes embargo stále ještě více zbraní než lidí je sice nadsázka, ale nikoliv zcela nepřípadná. Pozn. KD.)

Kerry na obhajobu vojenského úderu v Libyi dokonce z masových hrobů v okolí Srebrenice vytáhne onu tragicky magickou formuli "8 000 povražděných bosenských mužů a chlapců", což je jeden z nejpikantnějších mýtů týkajících se bosenské války. Byl to nepochybně velký masakr, ale jeho okolnosti a počet zabitých jsou ve skutečnosti poněkud jiné atd. atd..

Redaktorka relace Democracy Now! Anjali Kamatová, která v těchto dnech přináší svědectví z válkou zmítané Libye, až příliš čitelně poskytuje prostor pro vyjádření hlavně členům povstaleckých sil, a mediální obraz je i díky této skutečnosti jaksi nevyvážený. Přestože se Anjali Kamatové podaří získat svědectví Petera Bouckaerta z Human Rights Watch, který tvrdí, že reportéři z korporátních a alternativních médií odvádějí neprofesionální práci ohledně informování o civilních konfliktu v Libyi, neboť prý incidenty z válečného pole neověřují a fámy vydávají za fakta: "západní novinaří hovoří o tom, že afričtí muži jsou posedlí, znásilňují ženy, ale všechny tyto zvěsti jsou jen rasistickými mýty." Načež, aniž by zareagovala na toto závažné obvinění, se jej Kamatová zeptá, zda může divákům relace sdělit něco o žoldácích, které si v afrických zemích Kaddáfí najal. Bouckaert opáčil, že Kaddáfí nemá kapacitu na rekrutaci afrických žoldnéřů a dodal, že spoléhá na muže, které sám financoval a vycvičil, ale zprávy o tom, že by rekrutoval další hrdlořezy na východě země, nejsou podložené.

Diana Johnstonová v textu Libya: Is This Kosovo All Over Again? konstatuje, že současná démonizace Kaddáfího připomíná démonizaci jiného "Hitlera" -- Slobodana Miloševiče, a pochybuje, že za hromadným exodem 1,5 až 2 milionů zahraničních dělníků z Libye stojí Kaddáfího perzekuce, neboť to byl právě on, kdo zahraniční dělníky do své země pozval, aby zde vykonávali základní práce a podíleli se na výstavbě libyjské infrastruktury. Johnstonová se domnívá, že za jejich masovým úprkem spíš stojí násilnosti některých "demokratických rebelů", kteří je pravděpodobně napadli z čistě xenofobních pohnutek. Zpráva opozičních sil o tom, že 22. února Kaddáfí bombardoval civilní populaci v Benghází, prý také nebyla ověřena a verifikována. Nicméně další zdroje včetně Russia Today (RT) přinesly zprávu o tom, že jak Spojené státy, tak NATO si byly vědomy skutečnosti, že ruské satelitní snímky toho dne žádné nálety v Libyi nezaznamenaly.

Rovněž je třeba vzít v potaz, že euroamerická civilizace, jež chce být poslíkem míru vyslaným utlačovaným Libyjcům na pomoc, má nejen na Blízkém a Středním východě naprosto a po zásluze špatné jméno, a to z důvodů, jež není třeba detailně vyjmenovávat. Například italská koloniální nadvláda má v Libyi otřesnou pověst poté, co se v 1. polovině 20. století na domorodé populaci dopustila ohavných zločinů. Ačkoliv řada libyjských rebelů žádá Západ o to, aby nad Libyí zřídil bezletovou zónu, významná část povstalců si podle slovenského historika a politologa Eduarda Chmelára nepřeje vnější vojenskou intervenci. Důvody jsou nasnadě: Africká unie je striktně proti. Liga arabských států sice původně jakékoliv vojenské řešení odmítala, ale aktuálně vyjádřila souhlas s vytvořením bezletové zóny nad Libyí, nicméně s jasným požadavkem -- tento krok by měl být proveden OSN, nikoliv Evropskou unií, a už vůbec ne silami NATO. Námitky proti bezletové zóně překvapivě vyjádřil i americký ministr obrany Robert Gates se slovy: "Nazývejme věci pravými jmény. Takovýto krok začíná útokem, který má za cíl zničit nepřátelskou protivzdušnou obranu." Jinými slovy by takový útok představoval válečný akt.

Odpůrců západní intervence do této africké země není málo -- americký kongresman Dennis Kucinich řekl, že by taková akce skončila katastrofou, protože Spojené státy a spol. nemají právo určovat, kdo vyhraje a kdo prohraje: "Spojené státy musejí spolupracovat s dalšími zeměmi, jelikož unipolární přístup k řešení takových krizí nevede." Profesor politologie a mezinárodních studií Stephen Zunes přišel s argumentací, že po americkém bombardování libyjských měst v 80. letech nechal Kaddáfí po celé zemi vybudovat obrovská protiletecká zařízení, zejména poblíž obydlených oblastí. Zunes, jenž otevřeně straní libyjským rebelům, tvrdí, že by zničení těchto obranných zařízení vyžadovalo masivní bombardování, během něhož by přišlo o život velké množství nevinných lidí, a dále míní, že "podpora jedné ozbrojené frakce v civilní válce obvykle k nastolení demokratické vlády nevede a výjimečný stav není zrovna dobrým řešením ohledně vytvoření reprezentativní vlády." V neposlední řadě zde vyvstává i problém právního ošetření možné vojenské intervence. Profesor mezinárodního práva Francis Boyle dospěl k závěru, že navrhované vyhlášení bezletové zóny je ilegální a že hlavním motivem zásahu Spojených států v Libyi je získání přístupu k ropě. Ano, kvůli této nerostné surovině a následné invazi Bílého domu do Iráku přišlo o život milion lidí. K podobnému názoru jako Boyle dospěl také emeritní profesor mezinárodního práva Richard Falk: "Kaddáfího vláda, nehledě na její odporné zločiny, po právní stránce stále zastupuje suverénní stát a jakékoliv použití síly mezinárodního společenství i pod hlavičkou OSN by představovalo nezákonné vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu, což zakazuje článek 2(7) Charty OSN, pokud by použití síly neautorizovala Rada bezpečnosti v zájmu zachování mezinárodního míru a bezpečnosti." Proti vyhlášení bezletové zóny nad Libyí se dále vyslovil publicista George Kenney, který v článku The U.S. Should Not Make War on Libya příkladně uvádí, že použití bezletové zóny nemělo, přes četná pozitivní hodnocení mainstreamových médií a západní propagandy, kýžený účinek ani během srbského obléhání Sarajeva v průběhu války v Bosně. Ani zřízení bezletové zóny nad Husajnovým Irákem nikterak jeho režimem neotřásla, avšak si vyžádala životy stovek civilistů zabitých americkými vzdušnými silami.

"Pacifikační intervence" Spojených států pod pláštíkem humanity, o níž přirozeně nešlo ani na posledním místě, do Iráku v roce 1991, do Somálska v 90. letech či humanitární bombardování Kosova na konci předcházejícího milénia, násilnosti či jiné zločiny naopak vyhrotily a utrpení civilního obyvatelstva ještě prohloubily; toť budiž varovným mementem pro zastánce amerických lidskoprávních invazí.

Poslední argument, proč v Libyi vojensky nezasáhnout, se alespoň v mých očích jeví jako zásadní. Proč Západ v uplynulých letech neukončil či dnes nehodlá ukončit skutečnou genocidu odehrávající se v Kongu, kde probíhá nejhorší civilní konflikt od konce 2. světové války a jen od roku 1996 zde mohlo zemřít více než 10 milionů lidí? Odpověď je jednoduchá -- nadnárodní korporace s vazbami na západní politickou elitu tento konflikt totiž ze zištných zájmů sytí a nesou vinu za miliony zmařených životů již jen podporou takových monster, jako je Kagame z Rwandy nebo Museveni z Ugandy, vedle nichž Kaddáfí vypadá jako kapesní zloděj. V těchto dnech dokonce OSN vydala vyčerpávající studii o pokračující genocidě v této zemi, v níž se objevují jména, jako Tony Blair nebo Bill Gates. Pokrytectví Západu nabírá obludné rozměry, mluví-li o nutnosti zasáhnout v Libyi, zatímco se podílí na mnohem závažnějších zvěrstvech v Kongu a celém středoafrickém regionu.

Vytisknout