Proč držím hladovku: Nejsem spokojen s tím, jak se mnou naložil soud

10. 3. 2010

Obvoláváte přátele, známé, ti obvolávají své přátele a známé a kupodivu zjišťujete, že jste v tomto oboru neznalý začátečník, neboť se soudil snad již skoro každý, a to i vícekrát. Předtím, než vám někoho doporučí, vyslechnete dlouhé a smutné osobní příběhy o nespravedlivém a podjatém soudu doplněné závěry o přeplacených a všeho schopných advokátech končících doporučením "toho neber, jenom bere." Ubezpečíte je, že váš případ je banální a žaloba nekonkrétní - a zjišťujete, že to byl také přesně jejich případ. Uzavřou, že to bude nadlouho. Trochu znejistíte, potom však převládne optimismus, proč by měl banální případ trvat dlouho.

Nalézáte, že přes známé žádného normálního advokáta neseženete. Začnete tedy prohlížet internet a hledáte spíše srdcem. Kdo se z elektronické prezentace jeví vašemu srdci nejbližší s tím, že doufáte, že se s ním nějak rozumně dohodnete. Advokát přehlédne vaši žalobu a s přesvědčivým výkřikem, že to je přece banální a bude brzy hotové, vás nadchne do té míry, že mu dáte důvěru a souhlasíte i s hodinovým honorářem, který desetinásobně převyšuje vaši hodinovou mzdu.

Po půl roce klidu, kdy příprava procesu snad bere dobrý směr a jste o tom také náležitě ujišťováni, zjišťujete, že přátelé a známí měli pravdu. Když na to zdvořile a velmi jemně upozorníte advokáta, obratem zjistíte, že to není již tak milá osoba přesvědčená o banalitě vašeho případu, jak se jí původně jevilo. Raději zacouváte a pípnete něco ve smyslu, že jedeme dál. A s elánem přebijete ten kousek nedůvěry, který ve vás zůstal. Chvilku to jde dál a vy zjistíte, že přátelé a známí měli pravdu dvojnásob. Znovu velmi jemně upozorníte, to se však z milé osoby stane bodavý vládce všehomíra, který ztrestá vaši opovážlivost výpovědí. Jste bez advokáta a proces právě začíná.

Sejdou se mimořádné pracovní okolnosti a vy nemáte čas hledat nového advokáta. Navíc velíte, že výběr musí být příště lepší. Zíráte do těch několika málo stránek připravených advokátem majících váhu dvoutýdenního luxusního pobytu u moře a vzplane ve vás hrdinství, že k soudu půjdete bez advokáta, než nějakého nového najdete. A tak vykročíte správnou nohou, poberete všechny talismany a jdete.

Stání začíná. Jste připraveni, že vystoupí žalující a uslyšíte nebo uvidíte alespoň nějaké důkazy, proti kterým se budete moci bránit. To je, zdá se, pro soud zcela podružné. Naopak, přikáže vám, abyste do několika málo dnů předložili rozhodné skutečnosti a důkazy, že není pravdivé hlavní tvrzení žaloby znějící ve smyslu, že "jablko je málo červené." Na vaši zdvořilou námitku, že to není možné a to si netroufáte dělat chytrého, že tento výrok je vždycky pravdivý a tudíž se nedá vyvrátit, dostanete od soudu radu k nezaplacení, ať si opatříte advokáta.

Doma přemýšlíte, jak z toho. I když je internet přeplněný advokáty, zdá se vám, že přátelé mají vždycky pravdu. Sednete, vezmete "zážitky od moře" původního advokáta a napíšete odpověď. Navrhnete důkazy, doložíte, že v případu nešlo o jablko nýbrž o hrušku, namítnete, že by snad důkazy měla navrhovat žalující strana, a že vyvracet vždy pravdivý výrok opravdu nejde a pošlete. A jdete tam podruhé.

Na kratičkou dobu na počátku soud věnuje pozornost žalující straně, neboť se nějak vzchopila a předkládá tři důkazy. Výslech žalující strany není opět na pořadu. Dají Vám do ndůkazů pouze na okamžik nahlédnout, zřejmě jsou tajné. I tak zjistíte, že s jablkem souvisí asi tak, jako když z vás účast na 1. máji měla dělat dobrého pracovníka. S tímto se k nim tedy vyjádříte/nevyjádříte. Potom již soud plně soustředí pozornost na vás. Zmiňuje vaše důkazy a zvýšeným hlasem a poněkud divadelně chrlí "zamítá se". Předkládáte další návrhy a jste ve smyčce.

"Zamítá se, zamítá se, zamítá se." Intuitivně vám dochází, že tady ztrácíte základní právo se bránit a prokázat, že šlo o hrušky, že jste je netrhali, neviděli... Že je smyslem vašeho života je chovat se slušně a ohleduplně. V mžiku se rozhodnete. Jestliže vám neumožní se bránit, pak tam nemáte co dělat. A opustíte soudní síň.

Přijdete domů a říkáte, to je banalita. Mimořádně, příště to bude lepší. A potom se jasní vzpomínky, co táta vyprávěl o desetiletích po válce. Co jste zažili v sedmdesátých a osmdesátých letech. Obhajoba byla formální. Důkazy se vyráběly ze všeho. A vy žijete v době, o které se rodičům i vám zdálo. Házíte za hlavu banality s tím, že to zítra bude lepší. Čím dál tím víc. A soud je těžká banalita.

Přijde to spontánně. Prostě stop s házením za hlavu. Proto od pátku 5. 3. držím hladovku s přijímáním pouze vody. Očekávám, že nezklamou, jak bylo v minulosti obvyklé. Napíší, že bylo vše v pořádku a udělají ze mě blázna. Vím však bezpečně, že tomu tak není. Kdybych to neudělal, nevnímal bych se jako občan se všemi právy. Byl bych bez těch nejcennějších práv.

Vytisknout