Máte hned dojem, že nemůže být pravda, co jste slyšel, a bohužel si při tom nepamatujete na rozdíl mezi objektivní a subjektivní pravdou. Psychologové v takovém okamžiku hovoří o tom, že posluchač by se měl s empatií vžít do myšlení toho druhého a dát mu pocit, že není jen přijímán, ale také pochopen. V každodenním životě se ale nesejdou jen postižení pacienti s ošetřovateli, ale také lidé, o nichž se neusuzuje, aspoň ne oficiálně, že by byli duševně narušení.

Je nám ovšem známo, že individuální poznání, a tedy i subjektivní pravda, jsou závislé na individiuálních znalostech svého nositele, a filozofové poukazují na to, že i na lidských poznávacích možnostech.

Dá se z toho vyvodit, že by mohlo existovat něco také mimo objektivní lidskou pravdu, co člověk jako takový nemůže poznat. A při tom právě nejde jen o náboženství. Hlavním rozdílem mezi subjektivní, všeobecnou a objektivní pravdou je to, že se tato poslední se nedá jen ověřit (verifikovat), ale ani vědecky potvrdit (falzifikovat).

Poznat, o které z výše uvedených pravd v okamžiku jejich zveřejňování jde, to vůbec není lehké. I k tomu musí člověk mít detailní znalosti, základní popis souvislostí, anebo v lepším případě i neuvěřitelnou nelogičnost.

Právě v řečích politiků se ale někdy dá zjistit, že přehnanost není jen ukázka subjektivní pravdy, ale také prostě hlouposti. Ačkoli někdy mám ten dojem, že politikové sami nevěří tomu, co říkají. Anebo si myslíte, že se mýlím?