Už vůbec nemluvím o tom, jak složité je přimět cíleně veřejnost k tomu, aby se odhodlala k nějaké smysluplné akci.

Schopnost kolektivní akce v naší společnosti je velice nízká. Je to patrné z toho, kolik lidí je opravdu ochotno se podílet na veřejně prospěšných aktivitách bez toho, že by tím realizovali svůj bezprostřední zájem. Zvláště citelné je to v komunální politice. Komunální politice scházejí lidé, kterým se normálně říká dobrovolníci. Jsou hybnou silou naprosté většiny procesů, ze kterých se skládá každodenní život. Postoj, spočívající v tom, že o všechno se má někdo postarat, protože přece platíme ty nekřesťanské daně, je stejně tak nereálný, jako nesmyslný a hloupý. Představa, že za své daně budu jako občan vždy a všude kýmsi komfortně obsloužen bez toho, že bych sám musel pohnout prstem pro někoho jiného, je podle mého názoru něčím, co překračuje daleko vpřed vizi beztřídní komunistické společnosti, protože tam se kalkulovalo s tím, že každý se bude podílet podle svých možností a každému se dostane podle jeho potřeb. Obávám se, že reálné plnění daňových povinností je často na hony vzdáleno možnostem konkrétního plátce a jde tak o vizi, kterou je možné vyjádřit slovy: každý jen to, co musí (se splátkovým kalendářem a odkladem) a každému podle jeho potřeb. Kdo by to nechtěl... Bylo by to celé docela humorné, kdyby i seriózní sociologická data nevypovídala o něčem poměrně závažném.

Bylo provedeno několik sociologických průzkumů, které zkoumaly stupeň důvěry nebo také jinými slovy kvalitu sociálního kapitálu jednak z pohledu občanů a jednak z pohledu elit. Na první pohled je patrné, že elity mají daleko větší tendenci důvěřovat svému okolí než „normální“ občané zvaní v průzkumech veřejnost. Rozdíl je velice výrazný a to v desítkách procent. Zatímco elity uvádějí, že většině lidí je možné věřit asi tak z padesáti procent, veřejnost uvádí, že jen asi z jedné pětiny. Na opačnou otázku odpovídají elity i veřejnost symetricky, nedůvěřuje polovina elit a čtyři pětiny veřejnosti. Je to velice zřetelné, možno říci ostré, schází jakákoliv šedá zóna se zadními vrátky se slůvky možná, spíše nebo nevím. Následovaly i další otázky, ale uvedu jen jednu. Jde o otázku, kdo by měl řešit problémy občanů. A zde dochází až k dojemné shodě. Veřejnost i elity shodně uvádějí, že ten druhý. Občané tvrdí, že stát, tedy elity, a elity jsou vysoce liberální a tvrdí, že především občané sami. A tak tu máme opravdu zvláštní obrázek. Občané se nechtějí účastnit správy věcí veřejných a elity se k tomu necítí být povolány. Navíc mezi občany a elitami se evidentně vytváří propast nedůvěry nebo, vznosněji řečeno, pásmo deficitu sociálního kapitálu. Je totiž nabíledni, že elity se víceméně stýkají opět s příslušníky elity a relativně vysoce si důvěřují. Občané si v zásadě nedůvěřují a elitám už vůbec ne. Čestnou výjimku tvoří sem tam president jako instituce, což je ovšem v Čechách jev tradiční bez ohledu na osobu nebo politickou barvu konkrétní hlavy státu. Zdá se tedy, že elity začínají vytvářet jakýsi klub, který má několik jednoduchých pravidel. Tím prvním je příliš se neangažovat pro občany, tím druhým je nekoukat příliš ostatním členům klubu pod prsty a tím třetím je likvidovat v zárodku jakékoliv pokusy o rozvoj občanské společnosti a potenciálu veřejnosti uskutečnit jakoukoliv kolektivní akci. Občané pak vidí svou osobní budoucnost optimisticky v tom, že si dokážou pomoci sami vlastními silami, ale nevidí žádný užitek v tom angažovat se pro celek. Na to je tu jakýsi anonymní stát, na který se normálně plivá, ale který má být po ruce vždy, když bychom pro sebe vzájemně měli něco udělat nebo dokonce, nedej bože, bychom měli udělat jen tak něco pro druhé. To už by zavánělo jakousi socialistickou dobrovolností a my přece platíme ty strašné daně, aby to všechno za nás někdo udělal. Nevíme přesně kdo a už vůbec nevíme co a jak, ale to nevadí. Když něco není, tak budeme nadávat. To celé vytváří dvě podivuhodná uskupení, která vybízejí k více nebo méně trefným charakteristikám. V případě neobvykle bohatě strukturálně sjednocené české elity se hovoří až o „korupční symbióze elit“ a česká veřejnost si pomalu vysluhuje pověst „liberálů se státním větrem v zádech“. „Státní větry“ ovšem neznamenají to, co přeneseně před čtvrt stoletím, tedy SKVTIR ergo Státní komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Dnes se význam výrazu „státní větry“ bojím domyslet...

Zajímavou ukázkou síly i malé kolektivní akce je postoj zaměstnanců organizačního výboru a jeho dobrovolníků v kauze mistrovství světa v lyžování v Liberci. Je patrné, že ne vše se dá koupit a nadšení dobrovolníků a dobrovolnost vůbec patří mezi ta aktiva, která jaksi nemají svou tržní cenu. Stejně jako loajalita zaměstnanců. Dobrovolnost a loajalita mají obrovskou hodnotu, ale vyjádřit penězi se tato hodnota nedá. Jistě existují přepočty, které říkají, kolik se dá ušetřit, když určité činnosti vykonávají místo placených sil dobrovolníci nebo místo stálého sehraného pracovního týmu skupina narychlo najatých, byť profesionálních, pracovních sil, ale to jaksi nikdy není ono a zůstává tam jakýsi obrovský nevyjádřený hodnotový rozdíl. Je to rozdíl podobný rozdílu mezi žoldáky, lidovou armádou a domobranou. Zejména se to týká systematické činnosti, která má vyústit v nějakou unikátní akci, při které máte jeden pokus, a příležitost už se nikdy nevrátí. Třeba takovou, jakou je bezesporu MS v klasickém lyžování pro město Liberec a celé Jizerské hory.

Vyhrůžky, nazvané oficiálně vyjádřením obav o osud státem vynaložených finančních prostředků, z ministerstva školství donutily k ústupkům několik méně mocných (tedy více na penězích závislých), ale rychle se ukázalo, že strategická úvaha, spočívající v tom, že někdo vyhodí vedení nebo dokonce jenom šéfa a ostatní že budou za peníze pracovat pro kohokoliv a dobrovolníkům, že to je úplně jedno, pro koho dělají, protože oni to dělají pro věc, se ukázala jako mylná. Jejím zdrojem je pevné přesvědčení některých lidí, že peníze znamenají automaticky moc nad všemi a vším. Narodil jsem se v Jizerských horách a jsem jejich velký patriot. Byl jsem nadšený tím, když se konečně podařilo pořadatelská práva na mistrovství světa pro můj rodný kraj získat. Myslím, že mohu tvrdit, že poměry v kraji jsou mi na to, že tam nežiji, docela dobře známé a naopak vůbec nehodlám tvrdit, že je tam vše zalito jasným sluncem. Nicméně si nedovedu představit, že by při přípravě MS panovaly v organizačním výboru poměry, které se snažili vylíčit lidé kolem Dany Kuchtové a Kateřiny Neumannové. Dobře vím, kolik času úsilí i vlastních prostředků velká skupina nadšenců musela v uplynulých více než deseti letech vydat, aby se dostali dva roky před termín šampionátu a mohli se s optimismem dívat dopředu a být přesvědčeni, že to všechno nedělali nadarmo. Možná někomu uniklo právě to, že pořadatelství takové akce jako je mistrovství světa v klasickém lyžování, není prostě standardní byznys „trejdového“ typu, který se velice obtížně přebírá z jedněch rukou do druhých, protože kromě toho, že má své finanční náklady a výnosy, tak má i svůj značný sociální kapitál a stojí na kvalitě mezilidských vztahů, na důvěře a na odvěké touze lidí být účasten něčeho správného, dobrého a prospěšného.

V současné době je pořadatelský úspěch ohrožen. Je mi to líto jako jizerskohorskému patriotovi, je mi to líto jako běžkařovi nebo spíše lyžníkovi, je mi to líto jako kamarádovi a spolužákovi řady těch, kteří byli připraveni přiložit ruku k dílu a pořád jsou a věří, že jim dá někdo šanci ukázat, co dovedou. Je mi to líto i kvůli tomu, že to sníží šance naší země pořádat jiné významné akce. Chtělo by se mi napsat, že ukázat několika prvoplánovým chamtivcům a manipulátorům, že si nemohou dovolit úplně všechno, má také svou cenu a tudíž, že případný krach mistrovství by měl i své pozitivní stránky a byl by velkým poučením. Že by to byla hezká ukázka toho, že všechno se nedá koupit. Bohužel jsem už asi příliš zkušený na to, abych v takovou očistnou sílu podobného neúspěch věřil. Nezbývá mi než držet rodným Jizerkám palce, aby svoji šanci neprohrály. Jsem přesvědčen o tom, že rozhodující impuls bude muset v tomto případě přijít právě od dobrovolníků. Jedině jejich aktivita a iniciativa může pohnout celou věcí v situaci, kdy všichni odpovědní sedí a mlčí, zatímco v pohybu jsou právníci, emisaři z FIS a čas.

Pokud se totiž ukáže, že lidem, kteří nejsou s mistrovstvím přímo ekonomicky nebo finančně spjati, na jeho jednání nezáleží, pak si myslím, že je na ostudu už nejen zaděláno, ale asi už i dáno do trouby...