Převzetím moci Benitem Mussolinim začala fáze italizace země pod vedením krajního nacionalisty Ettore Tolomeie, který si to vzal za životní úkol. Od roku 1923 byly veškeré místní názvy poitalštěny a používání jména Tyroly zakázáno. V úředním styku se poitalšťovala i rodná německá jména. Mezi rokem 1923 až 1925 byla v úředním styku povolena pouze italština a vydávání německých novin bylo zakázáno. Navíc jižní část Tyrol byla od roku 1924 spravována jako vojenský protektorát a stavba budov mohla být prováděna pouze se souhlasem armády. V rámci fašistické školní reformy v roce 1923 byla ve všech školách zakázána výuka v německém jazyce, který mohl být vyučován pouze v klášterních školách na základě lateránských dohod s Vatikánem uzavřených v roce 1929. Od roku 1928 byla zahájena druhá fáze poitalšťování, protože dosavadní pokusy nebyly korunovány úspěchem. V hlavním městě provincie Bolzanu byla vybudována velká průmyslová zóna. Firmy obdržely velkorysé subvence a daňové úlevy a během dalších let se počet obyvatel města italskými přistěhovalci zmnohonásobil, a to z třiceti tisíc na 120 tisíc ke konci minulého století.

Když v roce 1938 Adolf Hitler připojil Rakousko k Třetí říši, německé obyvatelstvo jižních Tyrol začalo volat po příkladu sudetských Němců po "Heim ins Reich". Hitlerem, který měl zájem na spojenectví s Mussolinim, byli zklamáni a v roce 1939 jim byla dána pouze možnost, že jim bude uděleno říšské státní občanství pouze za předpokladu že se vrátí do Říše. Poté se 86% obyvatel jižních Tyrol rozhodlo využít této nabídky, s čímž však oba diktátoři nepočítali. Ve skutečnosti se však do svržení Mussoliniho v roce 1943 vystěhovalo do Německa pouze několik tisíc Jihotyrolanů.

Poté se totiž stalo jejich území operačním prostorem Wehrmachtu, ale nacistická strana zde nebyla povolena. Docházelo k ostrým sporům s Němci, kteří odmítali opustit jižní Tyrolsko a dokonce zde vznikly i jednotky odporu v rámci Spolku Andrease Hofera. V době přímé nacistické nadvlády bylo zde více obětí než v dvacetileté éře italské fašistické nadvlády. Navíc mnoho obyvatel sloužilo i ve Wehrmachtu a někteří se dopustili válečných zločinů. Krátce před koncem války 25. dubna 1945 se území dostalo pod kontrolu národně osvobozeneckých italských sil CLN a 3. května zavlála nad Brennerem opět italská vlajka.

Na základě poválečných Pařížských dohod, kdy došlo k tzv.dohodě Gruber-De Gasperi (ministrů zahraničí Rakouska a Itálie), jižní Tyroly byly vyhlášeny za území s autonomními právy Trentino-jižní Tyroly. Rakousko zde obdrželo statut ochranné mocnosti "Schutzmacht". Od roku 1955 po uzavření Státní smlouvy s Vídní a odchodem okupačních jednotek se stala otázka jižních Tyrol jedním z ústředních bodů rakouské zahraniční politiky. O to více, že docházelo v letech 1956 až 1960 k řadě atentátů, které sice nebyly namířeny proti lidem, ale proti zařízením zásobujícím průmyslové oblasti proudem. V druhé fázi, která trvala od roku 1961 až 69, docházelo k teroristickým útokům, které si vyžádaly i lidské životy. Italské úřady přitvrdily a v roce 1963 byly zahájeny procesy proti 94 obžalovaným jihotyrolským německým aktivistům , které však skončily v zájmu obnovení dobrých vztahů mezi Itálii a Rakouskem poměrně mírnými rozsudky. Do celé záležitosti se nakonec opět zapojilo OSN, které již v roce 1960 svou rezolucí 1497/XV zavázalo obě strany dodržovat autonomní statut jižních Tyrol na základě Pařížských dohod. K tomu vytvořená "Komise devatenácti" znovu potvrdila platnost této rezoluce a připravila řadu ústavních změn s cílem posílit autonomii této oblasti. V roce 1972 Itálie a Rakousko je ratifikovalo a od té doby jižní Tyrolsko představuje model pro autonomii různých etnických skupin. V současné době tato autonomní oblast Itálie se vyznačuje poměrně vysokým životním standardem, a to i proto, že může sama nakládat s daněmi a neodevzdávat je ústřední vládě. V roce 1992 byla i po právní stránce uskutečněna široká autonomie a Itálie a Rakousko podepsaly "Prohlášení o urovnání sporu". Vstup Rakouska do Evropské unie v roce 1995 a společná měna přispěly ke zklidnění vztahů.

Přesto však nelze říci, že v soužití obou národnostních skupin je vše v pořádku. Svědčí o tom i prohlášení zástupce předsedy jihotyrolského parlamentního výboru za krajně pravicovou stranu Svobodných FPÖ Wernera Neubauera z minulého týdne. Obvinil Itálii, že brání vykonávání práva na sebeurčení jižních Tyrol. Zdůraznil, že každý druhý Jihotyrolák žádá odtržení od Itálie, jak vyplývá z reprezentativního průzkumu Innnsbruckého institutu pro výzkum veřejného mínění. Stalo se tak při příležitosti jednání ministerstva zahraničí o jihotyrolské otázce, ke které nebyli však pozváni zástupci tamní lidové strany. Přitom není dodržováno podle Neubauera ze zákona vyplývající právo na používání německého jazyka v jižním Tyrolsku. Přes sedmdesát procent policejních úředníků údajně odmítá jeho používání a často nejsou prý k dispozici ani německé texty k lékům. Vše směřuje podle názoru krajně pravicového politika k rychlé italizaci tohoto území a ačkoliv Rakousko je ochrannou mocností, je tento úkol sociálními demokraty a lidovci ignorován. "Pokud se tak nestane, potvrdí se náš pocit, že rakouská spolková vláda nechce použít všechny prostředky k tomu, aby se zlepšila denní situace německy hovořících Jihotyroláků," prohlásil Werner Neubauer. V jižních Tyrolech extrémně pravicové hnutí "Jihotyrolská svoboda" zahájilo plakátovou akci "Jižní Tyrolsko není Itálie". Jejím cílem má být údajně zabránění dalšímu poitalšťování země a připomenout tamnímu obyvatelstvu, že "jižní Tyrolsko není Itálie, nebyla nikdy Itálií, a nemůže se proto Itálií stát".

K opětnému zjitření vztahů došlo koncem roku 2005, kdy vedoucí představitel lidové strany Andreas Khol žádal zakotvení ochranné funkce Rakouska nad italskou provincií do ústavy země. Začátkem minulého roku pak byla do Vídně doručena petice podepsaná 113 z celkového počtu 116 starostů jihotyrolských obcí, v nichž se podporoval tento požadavek. To mělo za následek, že tehdejší Berlusconiho vláda požadovala převedení provincie pod vládu vládního komisaře a tehdejší italský prezident odřekl státní návštěvu Vídně. Nakonec díky postoji sociálních demokratů nedošlo ke změně rakouské ústavy poté, co prohlásili, že "nemůže přece být úkolem ústavy jednoho státu stanovit, co má tento stát činit ve státě druhém".

V předvečer Neubauerova prohlášení o jižním Tyrolsku adresovali představitelé čtyř rakouských stran parlamentům České a Slovenské republiky výzvu k dialogu o dekretech prezidenta Edvarda Beneše. Na společné tiskové konferenci se mluvčí sociálních demokratů, lidovců, Svobodných a Hnutí budoucnosti BZÖ pro otázky vysídlenců podepsali pod prohlášení Svazu německých landmanšaftů VLÖ . V něm se prohlašuje, že tzv. Benešovy dekrety a amnestační zákon z 8. května 1946 "hrubě porušují morální a právní standard Evropské unie". Vyhnání a vyvlastnění sudetských Němců , které následovalo na základě paušálně etnicky motivovaného odsouzení, vyvolalo bezpráví a jejich vytěsnění z českých restitučních zákonů pak diskriminaci občanů Unie, praví se v podepsaném dokumentu. Poprvé se tak podařilo vydat společné parlamentní prohlášení k této otázce, ke kterému se však nepřipojili Zelení. Rovněž sociální demokracie je si vědoma, že názory o Benešových dekretech mohou být rozporné a zástupce lidovců ubezpečil, že "nechce jistě žádný revanšismus, ale dialog s Čechy a Slováky". Měla by být proto vytvořena pracovní skupina, která by se měla otevřeně zabývat s otázkami "vyhnání sudetských a karpatských Němců, jakož i tématikou Benešových dekretů a zákona o zrušení trestnosti vůči nim". Vzorem by mohla být již vytvořená česko-rakouská meziparlamentní komise pro otázky jaderné elektrárny Temelín.

Rakouská iniciativa následovala po nedávném přijetí zákona slovenské Národní rady, která označila dekrety prezidenta Beneše za nedotknutelné. Toto stanovisko vyvolalo ostré protesty v Maďarsku a prezident Laszlo Solyon je označil za "facku". Rakouští zákonodárci současně s podpisem prohlášení oznámili, že se proto spojí se svými kolegy v Budapešti. Se Slovenskem a Českem budou však jednat separátně. Svoji roli v této iniciativě sehrálo i sobotní prohlášení nového bavorského křesťansko-sociálního ministerského předsedy Günthera Becksteina, že chce vést otevřený dialog s českou vládou.

Vzhledem k celoevropskému vývoji považuje tyto své rozhovory za "nutnost", řekl na zemském shromáždění bavorských sudetských Němců v Mnichově. K tomu poznamenal, že musí být "jasně hovořeno o otázce vyhnání". Není to přitom odmítnutí taktiky svého předchůdce Edmunda Stoibera, který během své premiérské éry se nikdy nesešel s českou politickou špičkou. Stalo se to nutností, protože mezitím Evropa stále více společně prorůstá. Beckstein současně ubezpečil sudetoněmecký landsmanšaft, že bude dále "spolehlivým partnerem" vyhnanců. Proto podporuje zrušení Benešových dekretů, které se staly základem vyhnání a vyvlastnění Němců ze Sudet, což byl podle jeho názoru masivní útok proti Evropě a jejím lidským právům.

Postoj rakouských zákonodárců však není v otázce zrušení Benešových dekretů jednotný. Představitelé krajní pravice z FPÖ a BZÖ prohlašují , že ve svých požadavcích žádají mnohem více, a to především, že Benešovy dekrety musí být odsouzeny parlamentem, aby Evropská unie byla upozorněna na platnost "nelidských zákonů". Zejména sociální demokraté a zelení jsou ale opatrnější. Poslankyně SPÖ Katharina Pfefferová zdůraznila, že zrušení Benešových dekretů považuje za nerealistické. Sociálně demokratický europoslanec a místopředseda socialistické frakce evropského parlamentu Hannes Swoboda je k společnému prohlášení kritický a podle jeho názoru je nutno odmítnout jakýkoliv pokus "znovu otevření příkopu mezi Rakouskem a jeho sousedy". Zelení chtějí být sice přítomni při projednávání tohoto problému, ale ten musí vycházet z toho, že je nutno podporovat společnou diskusi s českými občany a "kritika Česka musí být viděna z dnešního hlediska". Samotné tiskové konference se však odmítli účastnit, protože, jak prohlásil Wolfgang Pirklhuber, jde zde o "strategii, která nás nemůže posunout". Představitel lidovců Norbert Kapeller, který vystupoval jako mluvčí celé skupiny, opakovaně zdůrazňoval, že nechce nikoho poškodit. Jde mu o zahájení dialogu, který by odstranil otevřené otázky a vedl k lepším sousedským vztahům.

Zatím co italská strana zatím nezaujala stanovisko k jižnímu Tyrolsku, naši parlamentní představitelé napříč stranickým spektrem odmítli rakouské stanovisko k dekretům prezidenta Beneše, protože tato otázka byla již uzavřena česko-německou deklarací v roce 1997.