Že není špatné se ptát, jak se dospívá k výsledků některých průzkumů veřejného mínění, to je známo, ale že si němečtí kliničtí lékaři už léta letoucí stěžují na pracovní poměry v nemocnicích, to se ví už dávno.

Když jsem se ale dozvěděl ve Spiegelu Online o výsledku ankety Marburger Bundu, stejně jsem se polekal. Současně jsem ale taky byl překvapen, protože něco bylo pro mě nepochopitelné. Když je pracovní situace lékařů tak špatná a oni mají tak silný sklon k tomu, se vzdát své práce, proč to neudělají a proč ještě existuje tolik studentů, kteří chtějí studovat lékařství, takže k přijetí potřebují průměrnou maturitní známku lepší než 1,6?

Ohledně lékařů je možná odpověď jednoduchá. Otázka v anketě se týkala jejich pracovních podmínek a jejich přání se z těch nepříznivých podmínek dostat, nikoliv toho, jestli vědí, co jiného by chtěli na pracovním trhu dělat, aby se mohli také uživit. Jiné je to ovšem se studenty, protože ti by už před studiem měli vědět, co je čeká v nemocnicích, a s tak dobrou průměrnou maturitní známkou by vlastně mohli studovat něco jiného.

Z Německa se ví, že děti často chtějí pracovat v tomtéž oboru, v jakém působili už jejich rodiče, a u lékařů se toto přání zdá být obzvláště silné. Asi to mí daleko víc co dělat s prestiží, kterou lékaři obecně mají, než s racionálním rozhodováním daných osob. Nebo si myslíte, že mladí studenti si uvědomují, že ne každý lékař se stane primářem ? Nebo jde o kombinaci jejich idealismu s přáním pomáhat lidem, které je vede k tomu, že zapomínají, že každodenní skutečnost pracovní všednosti je v životě lékařů relativně nepříjemná ?