Moderátorka: Sue, BBC má zakázán vstup do Zimbabwe. Jak jste se tam dostala?

Reportérka: Docela lehce. Jela jsem tam autem. Turisté ještě smějí Zimbabwe navštěvovat. Hodnotili jsme to riziko, než jsem jela, a v Zimbabwe ještě žije celá řada bělochů. Asi 20 000 lidí má stále britský pas. Takže vidět bělošku za volantem v Harare není nezvyklé. A druhá věc: ono to bylo tak trochu jako novinářská práce v Sovětském svazu před rozkladem komunismu. Spousta lidí v policejních uniformách má hlad, mají režimu plné zuby. Takže když se vás nějaký zimbabweský policista začne na něco nepříjemně dotazovat, uspokojí ho úplatek 500 000 zimbabweských dolarů, co je jedna britská libra (40 Kč), protože si raději půjde koupit bochník chleba, než aby vás trápil otázkami.

Moderátorka: Jaký tam byl každodenní život?

Reportérka: Velmi těžký. Mnoho domovů nemá tekoucí vodu, není tam elektřina a hlavně nejsou k dispozici vůbec žádné potraviny. Za úsvitu se stavějí ženy -- a vzhledem k vysoké nezaměstnanosti i muži -- do obřích front, které vedou kolem celých bloků, čekají pět šest hodin na pytlík cukru, bochník chleba, kukuřičnou moučku, která se tam hlavně jí. Někdy to vůbec nepřijede.

Moderátorka: A co byty? Režim Roberta Mugabeho přece likvidoval domy a byty?

Reportérka: Máte pravdu. Asi před dvěma lety realizoval operaci "Vyčistíme špínu". Zaměřil se na místa ve městech, kde se soustřeďovala opozice. Zboural asi 100 000 domů. Dodneška lidé bydlí v přístřešcích z vlnitého plechu, anebo deset osob na jednu místnost v stále rozpadlejších domech bez tekoucí vody. Z těchto domů tečou splašky otevřeným kanálem přímo na ulici. Lidé zoufale hledají vodu, kopou mělké studně a už došlo v Harare k první epidemii cholery.

Moderátorka: A průměrná délka života žen je nyní 34.

Reportérka: 34. Jediné rostoucí hospodářské odvětví je pohřebnictví. A hlavní hřbitov v Harare byl rozšířen, zdvojnásobil svou velikost. Za poslední čtyři roky pět let obrovské množství lidí umírá, anebo z té země utíká.

Moderátorka: Ze Zimbabwe prý uprchla až třetina obyvatelstva. Jsou to většinou muži?

Reportérka: Většina z nich jsou muži. Poté, co jsem odjela ze Zimbabwe, jsem jela do Johannesburku. Navštívila jsem tam jednu dobročinnou vyvařovnu, kterou tam provozuje Metodistická církev. Většina z nich jsou muži. Političtí odpůrci Mugabeho, kteří byli mučeni či pronásledování, se nechtějí vrátit. Mnoho lidí odchází do Jihoafrické republiky vydělávat a posílají pak peníze zpět svým rodinám. V Johannesburkujsem se seznámila s dvěma bývalými učitelkami. Jedna z nich pracuje jako uklízečka, druhá jako prostitutka. Říkala: "Co mám dělat, můj manžel je mrtev, musím živit tři malé děti." Pracuje jako prostitutka v bordelech v Johannesburku a peníze posílá své matce, která se v Harare stará o její děti.

Moderátorka: Život je zjevně velmi těžký pro všechny. Myslíte si, že to zvlášť postihuje ženy?

Reportérka: Jednou z nejtragičtějších věcí, které člověk dnes vidí v Harare, je pohled na ženy v dětských odděleních nemocnic. Chovají tam malinkaté, vyhublé děti, které v podstatě už není možno zachránit. V obličeji mají výraz naprosté bezmoci. Jedna matka mi řekla, téměř jako by se omlouvala: "Já prostě nemám peníze, nemůžu získat potraviny pro dítě, aby rostlo." A Zimbabwe je postižena epidemií AIDS, mnoho dětí má AIDS a protože je jejich imunitní systém oslabený podvýživou, velmi pravděpodobně to nepřežijí.

Moderátorka: A co ty "vlastenecké tábory", které založila armáda? Pro mladíky, kteří jsou vycvičeni, aby terorizovali vesničany a znásilňovali ženy. Stále ještě existují?

Reportérka: Ano, existují, protože jestliže hovoříte s lidmi, kteří byli z politických důvodů biti a mučeni, hovoří pořád o "mladých milicích". Tito mladí vojáci jsou stále používáni k terorizování odpůrců Mugabeho. Jedna žena, kterou jsem potkala v Johannesburku, mi řekla, že ze země uprchla, protože její otec, který je členem Mugabeho vládnoucí strany Zanu PF ji nutíl, aby se dala do těchto vojenských sborů a ona nechtěla. A její příběh je tragický: šli do Jižní Afriky bušem a cestou je přepadli banditi. Všechny dívky byly znásilněny, včetně ní.

Moderátorka: Uprostřed tohohle všeho, existují nějaké známky vzpoury?

Reportérka: Je to pravda, lidé si často téměř iritovaně stěžují: Proč Zimbabweané nepovstanou a Mugabeho nesvrhnou? Pokud jste žena, která každý den bojujete o přežití, zoufale sháníte potraviny pro děti, nemáte energii na revoluci. V zemi není k dostání benzín: jak se dostanete někam, kde byste se sešli s jinými? I kdyby opozice svolala demonstraci, nemáte prostě možnost se na to místo dostat. A váš celý den, od úsvitu do večera, to je nepřetržité úsilí shánět jídlo.

Moderátorka: Rozkládá se ekonomika?

Reportérka: Mezinárodní měnový fond uvedl asi před týdnem, že by inflace mohla do konce roku dosáhnout 100 000 procent. Takže ano, hospodářství se rozkládá. I když jeden ekonom s nímž jsem hovořila v Harare, mi řekl: Africké ekonomiky se nerozkládají tak, jak se to děje na Západě. V Zimbabwe žijí velmi schopní lidé, kteří mají složité strategie na přežití. Ekonomika zřejmě bude ještě nějakou dobu skomírat.

Moderátorka: Co může dělat vnější svět? Žádali lidi o pomoc zvnějšku?

Reportérka: Dávejte peníze charitativním organizacím, které pracují v Zimbabwe, a myslím, že uprchlíci v Jižní Africe si zaslouží daleko více pomoci, než kolik dostávají. Jihoafrická republika stále ještě považuje většinu z nich za hospodářské uprchlíky. Nedostávají takovou pomoc, jakou dostávají uprchlíci z jiných válkou zničených zemí. A vzhledem k tomu, že Rubert Mugabe vyhlásil válku proti velké části svého obyvatelstva, a trestá je tím, že jim odebírá peníze, jak mi řekl jeden předák uprchlíků v Johannesburku, Žádní uprchlíci ze Zimbabwe nejsou ekonomičtí. Všechno jsou to političtí uprchlíci.