Mne však tato situace velmi zarazila. Až mne zamrazilo, neboť stačilo málo a všechno by se na mne provalilo a mohl bych dostat také nějakou po papuli. Výčitky svědomí mi však nedaly spát< a proto jsem se rozhodl, že se konečně po letech přiznám.

Rozhodl jsem se, že se udám na policii. Chtěl jsem tam zavolat, ale nemohl, jsem si za boha vzpomenout na jejich telefonní číslo. Pak jsem si vzpomněl, "Vždyť je to datum 1. máje!" Když jsem operátorovi na nouzové lince sdělil, že chci oznámit pachatele, který zbořil WTC, Světové obchodní centrum v New Yorku, slušně mne odkázal na americkou policii. Byl zřejmě nějaký nevrlý a ve službě nesmí mluvit sprostě. Jinak by mne asi poslal jinam. Číslo mi však neřekl a sám jsem jej opět bohužel nevěděl.

Zavolal jsem tedy svému telefonnímu operátorovi. Telefonní automat si podával asi půl hodiny a posílal mne od čerta k ďáblu. Mezitím, než mi tam číslo sdělili, tak mi ti papoušci prodali levnější tarif. Ovšem za dražší peníze, než jsem dosud platil.

Neměl jsem tužku, abych si to číslo poznamenal, ale operátor mne uklidnil: "Lehce si to zapamatujete, je to 'devátého listopadu', co byla dva dny předtím ta Velká říjnová revoluce. Nebo pozpátku 'devátého září', co byl ten masakr v New Yorku."

Hrklo ve mně. Člověk si není jistý ani říjnem, ani listopadem, natož zářím a již vůbec ne rokem. Ach, ta moje zapomnětlivost! Zkoušel jsem číslo, ale nikam jsem se nedovolal. Nešlo jinak, šel jsem tedy do okresního města na obecní policejní stanici, abych zde ulehčil svému svědomí.

Když jsem se za dva měsíce vrátil z psychiatrické léčebny, na celou věc se mezitím u nás na vsi pozapomnělo. Mne však svědomí hryže pořád dál, ačkoliv jsem se v léčebně oficiálně uzdravil. Došlo k tomu pomocí jednoduché terapie. Učil jsem se nahlas a důrazně stereotypně omílat, "Já jsem nevinný." Činí tak úplně všichni, pokud chtějí být normální. Jenomže svědomí je potvora a stejně nedá spát.

Jako to vlastně všechno vzniklo? To je dlouhá historie. Začalo to před několika lety, když jsem se z televize dozvěděl, že do dvou věžáků v New Yorku nabouralo turistické letadlo. Okamžitě jsem věděl, že to bylo teroristické letadlo a kdo to spáchal. Byl jsem to já. Úplně jsem na to zapomněl. Kdyby mi to neřekli v televizi, tak bych o tom vůbec nevěděl. Ostatně jako bych nevěděl o ničem. Ještě, že tu televizi máme.

Nyní už mi jenom zbývalo, abych zjistil, jak jsem to provedl. Dotazem u svého zaměstnavatele jsem se dozvěděl, že onen den jsem byl řádně v práci. Nemohl jsem to tedy udělat osobně. Okamžitě mi došlo, že jsem do letadla namontoval samonaváděcí zařízení. Navíc jsem si vzpomněl, že jsem baráky před nárazem nenápadně podminoval. Podmiňoval jsem tím jistotu. Pak už jsem se jednom smál těžkopádným oficiálním verzím, které v poledním slunci hledaly čadící lucernou pachatele. Vydrželo mi to až do té chvíle, než k nám na vesnici přijelo to kočovné divadlo. Mám totiž velmi rád klasické divadlo. To televizní není ono, neboť tam už se podvádí přespříliš. A tak jsem se vypravil do hospody za kulturou. Netušil jsem však, že se chlapi kvůli podvádění herců a jejich obsazení rolí tak strašně porvou. Herci, Jirka Křoví a Ladislav Bína, nakonec odešli bez honoráře. Nikdo je nevyplatil, a tak šli do jiné vesnice. Možná, že i tam způsobí nějaký rozruch.

Jistě si nyní někteří myslíte, že jsem se zbláznil. Já jsem však již na psychiatrii byl. Kdežto, vás to dosud čeká. Po peripetiích s udáním pravého pachatele, jsem se rozhodl, že na sebe neoznámím jiný případ, který s tímto souvisí. Možná si vzpomenete, že u nás v Čechách, již nějaké poloprovozní teroristické pokusy s nárazy letadel do paneláků probíhaly. Spáchal jsem to tenkrát v Budějovicích, kde jsem dávno předtím sloužil u c.k. 91. regimentu. Probíhalo tam právě nějaké cvičení a mě se podařilo, napálit to dvěma letadly do sídliště Vltava. Ještě, že jsem se včas katapultoval. Nebyl jsem právě doma, ale na řádné dovolené. Jinak bych se New Yorku nedožil. Moc se mi pak líbil následný, připravený estrádní pořad. Skoro všichni slavní umělci si na něj udělali čas. Hezky zpívali a důstojně oslavili začátek nové světové války, ačkoliv žádná ještě neskončila. Nelze jinak, neb mocnářové a postižení si ve válkách náramně libují.

Nyní se léčím již jenom ambulantně. Docházím na skupinové terapie, kde se nahlas modlíme, že jsme nevinní. Vzájemně se posilovat a léčit ve skupině je mnohem lepší, než sám. Kolektivní vina neexistuje a člověk se při tom seznámí s jinými pachateli. Může s nimi potom třeba páchat trestnou činnost. Nejlepší páchání trestné činnosti je, když spolupachatelé nejsou ještě pod zákonem.

Kdo za ten terorismus může, se však mezi tím napůl profláklo. Američani totiž zjistili, že to udělali Češi. Pro sem k nám na vesnici pořád cpou ten jejich radar. Chtějí nás mít pod kontrolou. Že jsme teroristi, to zjistili velmi snadno - díky tomu vojenskému cvičení na panelovém sídlišti. Ale bůhví, jestli za tím také nemají nějaké prsty. Znáte je, jací jsou to kašpárci. S námi si v ničem nezadají. Ale, kdo to udělal ve skutečnosti, toho se ještě nedomákli. Amíci totiž také ještě vůbec neví, kdo to jsem. Já - to jsme přece my, úplně všichni!

Až na to přijdete a vrátíte se z psychiatrie, tak se mi ozvěte. Zatímco se občanská veřejnost bude dohadovat, kdo za to všechno může, vyměníme si role a obsazení. Jo, k tomu, že jsem spáchal Velkou říjnovou revoluci se však již nepřiznám. Je to už promlčené a majetek mám stejně dobře posichrovaný. Ve stejné bance, kam jsem si uložil nějaké cetky a drobné po poslední světové válce. Pokud byste měli zájem o cenné papíry, tak vám mohu nějaké výhodně nabídnout. V tom případě zmáčkněte 'jedničku' a budete První v pořadí. Pokud se chcete vrátit k hlavnímu Operátorovi, zmáčkněte 'nulu'.....a nebudete.