Rozepsanou drobničku s titulkem ,,SLAV/SLAVE" (o zásadní rozdílnosti významu termínů anglického jazyka, jakkoliv jsou si foneticky i graficky příbuzné) musím změnit. Téma související s tisíciletou existencí původního domorodého obyvatelstva České kotliny a dneškem dostává jiný obsah. To proto, že nás nečekaně opustila mimořádná osobnost PhDr. Prof. Dušana Třeštíka.

Téměř vše co je ve mně uloženo v souvislosti s tímto jedinečným zjevením naší historie, pedagogiky, odborné a populární publicistiky řekli téměř bezezbytku jeho kolegové. Ředitel Centra medievistických studií AV ČR a UK v Praze pan Petr Sommer a docent Masarykovy university v Brně pan PhDr. Prof. Martin Wihoda na stránkách LN.

Říkám-li téměř a bezezbytku mám na mysli to, co zmíněno nebylo snad k nenadálosti a otřesu z jeho odchodu. On nám nebude virtuálně jen ,,nahlížet přes rameno". Měřítkem pro současníky i budoucí následovníky je jeho obsáhlé dílo a laťka byla nasazeno velmi vysoko. Pokračovat ,,třeštíkovsky" bez Třeštíka bude věru, že velmi obtížné a nikoliv jen pro jeho osobnostní kouzlo a přesvědčivost.

Otázky, zda je možno plnohodnotně zaplnit nenadálou mezeru jsou na místě. Nejen pro jeho lidskou dimenzi a laskavou vlídnost , hluboké znalosti a mimořádný rozhled. Neoddělitelná součást a dominantní rys jeho charismatu byl neustálý vnitřní nepokoj, investigativita v objevování, revizích a nových artikulacích fosilizovaných a nepravdivých mýtů naší národní historie. Odmítal ,,srdeční přístup" a šálivou melancholii národního uspokojení v omylech. Viděl v nich předpoklad k emotivním přístupům, které vnímal nejen principiálně nepřijatelné. Zdůrazňoval věcnost a logiku. Trápily ho tvrdošíjně opakované ,,věčné scholastické pravdy" předminulého století i dob předešlých, které v jeho názoru dnes utloukají přirozený zájem žáků dějepisu na základních školách.

Jeho analytický kriticismus a maximalismus spolu s vědomím, že ,, takto by to zůstat nemělo" byla pohaněčem. Bylo zmíněno jeho okřídlené rčení : ,,Vždyť to přeci ví každý". Ve směru k laické občanské veřejnosti tato prostá věta skrývala prosté přání: Totiž aby tomu tak opravdu bylo.

Odtud pramenilo jeho neustálé hledání nových forem sdělení. Přednášková síň, symposia a knihy mu jako by už nestačily. Hledal a nalézal svojí ,, Agoru" nejenom ve svých čtenářích, posluchačích a partnerech všude kde byla ochota naslouchat i nonkonformním interpretacím a diagnosám příčinných souvislostí, jež utvářely následný běh národních dějin. To byly zásadní motivy které svedly dohromady malíře a restaurátora obrazů a historika.

On velmi rychle pochopil společný zájem v oboustranném poznání: Jak neblahou ,,medvědí službu" pro široké národní podvědomí znamenají přečetná umělecká díla, obrazy které nepravdivě popisují tu, či onu osobnost či historický příběh, jež byl prokazatelně, či doložitelně jiný.

Přijal za prokázané, že i nepravdivé umělecké dílo ve své vypovídací schopnosti může dlouhodobě, či trvale deformovat životní názor, či postoj vnímatele. Třeštílkovi nešlo o boření národních mýtů ,,za každou cenu".

Spojovala nás myšlénka se konkrétním projektem pokoušet o postupné odstraňování všeho, co v historických souvislostech zapleveluje a zahleňuje naše společné prostředí. Byl si velmi dobře vědom toho, že proces nové národní sebeidentifikace v prostředí integrující se Evropy jakkoliv dlouhodobý je přirozený a současně velmi potřebný.

Otázka kdo se tohoto úkolu ujme zůstává otevřena a mnohé závisí na jeho spolupracovnících a žácích. Myslím, že Třeštílkovo dílo a on sám si to zaslouží.