-
Co to má být "zdravý vývoj společenského diskursu"? Může být vůbec "společenský diskurs" bez médií? Byla vůbec kdy společnost bez médií? Mám tím diskursem rozumět dle mého nesmyslnou větu, která následuje: " V ideálním případě média slouží k bourání bariér a stropů, které jsou buď přirozené z hlediska konstituce lidského myšlení, nebo jsou neúnavně budovány mocenskými mechanismy, které společnost dynamizují a vytvářejí její vývoj." Co to je přirozená konstituce lidského myšlení? (A pedantská otázka: Jaký je rozdíl mezi dynamizováním a "vytvářením vývoje"?)
- Ad Vilfredo Pareto. Jen na ujasněnou, ač to přímo ze slov autora článku nevyplývá, tak kontext tomu předcházející ("nehezká vlastnost mocenských mechanismů") jakoby naváděl, že Pareto pojímá svou teorii elit demokraticky. Naopak. On držení moci elitami obhajoval a zastával. To jen pro upřesněnou.
- Poznámka k mocným, jež "sledují akvárium a ovládají život v něm". Ono takto asi nějak bude, ale jde o to, že i to mocní jsou součástí tohoto akvária, jakkoliv se jim zdá, že jsou mimo něj. Podržím-li se akvarijního příměru, pak bych spíše volil přirovnání k akváriím v akváriích. Obraz jednoho skla s vodou a rybkami a lidmi, co stojí mimo něj a své rybky pobaveně krmí, je přinejmenším velmi zjednodušující.
- Co to je "veřejný zájem"? Nepíše B. Kartous o "svojí představě" toho co, to je "veřejný zájem"?
- Média skutečně irealitu vytvářejí, ale nikoliv onu ryze konspirační, o níž B. Kartous píše. Mediální obraz skutečnosti (reality) totiž není totéž co skutečnost a realita sama. V mnoha ohledech. Právě tím je stávající svět odlišný, že je mediálně zprostředkovávaný, že jej média nějak chápou, my nějak média chápeme a skrze obrazy světa, které nám poskytují, chápeme i nějak svět samotný. McLuhan hovoří o "understanding media", což je třeba chápat podvojně: totiž jako chápání chápaj(íc)ích médií (Ivo Osolsobě).
Absence této vědomosti u "běžných" čtenářů a diváků je dle mého právě tím největším oříškem. Zapomíná se tak na to, že to, co představují média, není totéž co skutečnost sama, a že média zároveň mění naše vnímání světa, a to význačně. Že se jinak řečeno zapomíná na či nezmiňuje to, že outformeři svým outformováním informují outformisty (že novináři svojí činností proměňují nenovináře-přijímatele výsledků jejich činění).
V tomto bych venkoncem viděl i kámen držkopádu, onu výzkumem podloženou věrohodnost českých médií. Dvojsmysl "understanding media" nechápeme cele, ale jen v jednom smyslu. Proto se mi druhá možnost, slovy B. Kartouse: "společnost se naučí žít v "Matrixu" a bude chápat mediální sdělení podle představ mediálních odborníků", neuvěřitelná nezdá být. Je jen třeba sdostatek rozlišovat. Modely, simulace, záchyty, virtuality, simulakra, náčrty, plány, úchopy, teorie, mapy nic z toho přeci není totéž co skutečnost, jíž zachycují. Jen je toto třeba stále mít na paměti a toho se v proklesťování všednodenností držet. Takové "vědomosti" mediálních odborníků přeci pochopit těžké není.
- B. Kartous píše o vyvracení konspiračních představ, respektive o jejich potvrzování. Vyvracet se dá pouze cosi ustavené lidmi, v rámci uzavřených systémů použitím logiky. Vyvrátit mimo rámec těchto systémů nejde nic. Je možné, že existují jacísi vesmírní lidé a že lidé jsou potomky mimozemšťanů, ale pravděpodobnost toho je natolik mizivá, že se mi jeví být zhola zbytečné se takového výkladu držet. Proto je namístě hovořit daleko spíše než o vyvracení o podemílání či podkopávání čili o čemsi, co není tolik bořičské a hubitelské. To jen poznámka pedantská jazyková.
- Možná to bude znít podivně a "kacířsky", ale domnívám se, že komerční TV v určitých případech snahu o "objektivitu" mají mnohdy větší než televize veřejnoprávní.
- Není nikterak s podivem, že lidé tíhnou číst ta periodika a vyhledávat ty "informace", které odpovídají již těm názorům, které zastávají. V psychologii se této tendenci vyhledávat předně ty informace, které jsou nám již vlastní, označuje jako "konfirmační zkreslení". Je dobré o této tendenci vědět, hovořit o ní, ale usilovat o to ji jednou provždy vymýtit považuji přinejmenším za bláhové, protože je to nemožné. (Stálo by možná za úvahu nakolik jsou např. čtenáři BL "konfirmačně zkresleni" vůči mainstreamovým médiím..., čímž je - mejnstrímová média - neobhajuji.) Jako žádoucí by se mi daleko spíše jevilo, kdyby jako za "starých časů" bylo zřejmo, že Rudé právo je deník komunistický. Mělo by to svá úskalí, ale alespoň by bylo více jasno. Ale samozřejmě na toto mejnstrímová média nikdy nepřistoupí (protože jsou přece demokratická! a nestranická! a nestranná! a tento názor by nevyjadřoval názor redakce!), proto si je tak můžeme označovat sami pro sebe...
- Argument Jiřího Pehe: "I při nejlepší vůli je těžké brát vážně politické pořady a zpravodajství, v nichž se průměrný věk a vzdělání redaktorů, kteří se snaží zasvěceně mluvit o tom či onom, pohybuje na úrovni lidí, kteří by v jakékoliv západní televizi ještě několik let sbírali zkušenosti v roli elévů," se mi zdá chatrný. Tak trochu mi připomíná argumenty našeho pana prezidenta stran mladých uchazečů o soudcovské taláry.
Od koho by tito novinářští elévové asi tak měli zkušenosti sbírat? Od staré gardy, nad kterou se tolik hořekuje pro její nakažení a prodchnutí starým režimem, pro její prekabácení, pro to, že jsou to lidé navenek přestrojení, ale přitom vnitřně stále stejní? Jinými slovy, nijak nevyplývá z toho, kolik je člověku let, jak kvalitativně dobrou práci odvádí. Stejně ovšem nijak nevyplývá z toho, že byl-li kdo novinářem za minulého režimu, je poplatný schématům tehdejšího psaní a uvažování i dnes jen se pozměněným obsahem.
Ale v článku B. Kartouse mě zaráží daleko spíše jiná věc, proč by to měli být žurnalisté, kdo "na sebe berou úlohu těch, kteří mají určovat o čem a jak bude společnost uvažovat"? A kdyby ano, tak proč k tomu nemohl být vůbec kompetentní "mladí absolventi žurnalistiky"? Nač rozlišovat mezi mladými zajíčky a starými mazáky, obzvláště v českých podmínkách? Jsou přeci dobří novináři a jsou špatní novináři (jako jakési "fuzzy póly"), tohoto rozlišení se mi zdá daleko lepší držet. A ještě lépe dobré články a špatné články. Hledat záruku v hodnověrnosti a umu osobností je zrádné, jedině ke konkrétním projevům stojí za to se obracet.
|
