Viděl jsem ten film. Podle mého neznaleckého rozsudku je velice dobře natočen a obsazen vynikajícími herci obsažen. Ten příběh sám vlastně je uvěřitelný až na maličkost, která pro někoho může ale být rozhodující. Technika, s kterou ten důstojník východoněmecké tajné služby v Honeckerově době, pracuje, je působivá i věrohodná. Jen když ten důstojník začne zkreslovat výsledky odposlouchaných hovorů a s tím na sebe bere odpovědnost za zfalšování odposlechu, se z dramatu stává najednou pohádka, pohádka o chápavém a rozvážném důstojníku, který je sice pod tlakem svého nadřízeného a dokonce ministra kultury, ale neváhá pomáhat těm, které má odposlouchávat.

A to je problém, problém filmu i problém pro Ty, kdo tento film uvidí a zhodnotí. Oni možná uvěří, že jde o osobu, která opravdu tak mohla jednat. Ale není tomu tak. Není známo o jediném důstojníku Stasi, že by pomáhal těm, kteří vlastně už jsou ztracení, nebo alespoň už přišli o postavení, o práci i o svobodu. A nejde o to, že se nějaká věta přeslechla, jde o to, že ministr chce hlavu daného člověka a nadřízení příslušného důstojníka chtějí, aby to se to už stalo brzy.

Myslíte, že jsem moc háklivý? Pamatuji dobře, jak jsem navštěvoval prarodiče ve východním Berlíně, pamatuji dobře na ten čas, který jsem prožil nejen v Praze. Znám hrdiny, také takové lidi, kteří nebyli známí, byli to hrdinové všedních dnů. Nechce se mi na to zapomenout. Škoda, že ten film zkazili, škoda, že z něho udělali pohádku. Režisér, herci, všichni účastníci teď mají radost z Oskara, ale i oni by měli vědět, že tehdy nikoho neodposlouchávali hrdinové, naopak hrdinové byli odposloucháváni, proti hrdinům se křivě svědčilo a někdy se na ně střílelo, a to nejen v Německu, ale i v Československu.