V Přerově se poroučí k zemi budova, kde proletariát kul svoje plány na spásu světa. Komunistická strana prohlásila dům za památku sebe sama. V budově nebyla jiná než duchovní hodnota. Nebyl ani řemeslně nějak zvláště vyšperkován ani slohově a časově významný. Byl svědkem událostí, které měly a mají pro mnohé duchovní podtext.

Chyba není ale na straně památkářů. Chyba je na straně informací. V každém městě a ve většině obcí vychází zprávy z radnice. Tam by se měl běžný občan dozvědět, jak se bude prostředí v němž žije vyvíjet. Namísto toho se všichni smiřujeme s mizením prostředí našeho života a jeho nahrazování ubohostí dneška.

Ve vesničce, mému srdci blízké, se stejně jako v Přerově v této chvíli uzavírá osud poslední předválečné hospody. Přes mou usilovnou snahu o nalezení smysluplného přežití jsem se setkal jen s laxností a nezájmem a tak historická stavba, spojená s kulturou, politikou a životem stovek lidských osudů bude nahrazena dalším plytkým trávníkem či asfaltovou plochou. Úcta k životům našich předků je nám stejné cizí jako úcta k jejich práci, ostatně stejně jako úcta k práci našich současníků. Sbohem komuno, sbohem hospůdko, sbohem Horní Jiřetíne....Sbohem.